Andílek Kája (22. 12. 2019, 27. 12. 2020 k poslechu)

Andílek Kája

Kája dnes přišel ze školky celý zamyšlený. S paní učitelkou vyráběli ozdoby na stromeček a povídali si o Vánocích.

„Tatínku?“ podíval se tázavě na tátu, který ochutnával právě upečené vanilkové rohlíčky.

„Copak, Kájo?“ otočil se na něj tatínek a Kája se musel zasmát. Táta měl fousy celé od cukru a vypadal legračně. Pak si ale vzpomněl, o čem přemýšlí a pokračoval: „Dnes jsme si ve školce říkali, co chceme k Vánocům. A mě napadlo, že to ten Ježíšek musí mít hodně těžké.“

„Proč myslíš?“ zajímal se táta.

„Představ si, že u nás ve školce je dost dětí a v dalších školkách je zase moc a moc dětí. A taky u Klárky ve škole je přece hodně dětí.“

„To máš pravdu,“ přikývl tatínek.

„No, a jak to ten Ježíšek dělá, že všechno stihne. Dárek si přece přeju já, Tom, Pavlík, …“ začal Kája jmenovat své kamarády,“...a taky všechny holky a další děti. Nás je přece velikánsky moc a Ježíšek je jenom jeden.“

Kája se na tatínka zadíval tak vážně, že táta honem zakryl své pousmání a honem začal přemýšlet, jak mu odpoví.

„No, Ježíšek má přeci anděly, a ti mu určitě se vším pomůžou,“ odpověděl po chvíli.

„Jasně!“ ťukl se Kája do čela. „Že mě to hned nenapadlo. Andílci lítají, shánějí dárky, pak je hezky zabalí a pomáhají je Ježíškovi rozdávat!“

Maminka se v té chvíli neubránila úsměvu. Kája chodil po kuchyni, usmíval se od ucha k uchu a broukal si koledy. Pak se náhle zastavil.

„Ale jak se dostanou k nám domů? Pavlík říkal, že každý rok nechávají pootevřené okno, aby k nim mohl Ježíšek proklouznout.“

„Nic se neboj, Kájo,“ pohladila ho maminka, „Ježíšek se ke každému stromečku vždycky dostane a uvidíš, že potěší i nás.“

„Necháme taky pootevřené okno?“ zeptal se.

Maminka si ho posadila na klín a začala vyprávět: „Víš, když jsem byla malá, tak jsem o tom hodně přemýšlela. Jako ty. Představovala jsem si, jak bych se k vánočnímu stromečku dostala já, kdybych byla andílek. Určitě bych byla kouzelná a dotekem ruky bych dokázala otevřít okno. Dokonce jsem tenkrát sebe jako anděla namalovala. Měla jsem krásné dlouhé šaty, jemná křídla, kolem mě byla veliká záře a já jsem přilétala k vánočnímu stromečku s dárečkem v ruce.“

Kája hltal každé maminčino slovo. „Tak tys byla anděl?“

Maminka se zasmála: „Jenom na obrázku. Malovala jsem to, co jsem si představovala a moc se mi to líbilo.“

„Mně se to taky líbí. Budu teď anděl a přinesu vám nějaké dárečky.“ Odcupital do pokoje a za chvilku se vrátil v modrofialovém pyžamku, s křídly na zádech a hlásil: „Křídla mi půjčila Klárka a pyžamo mám svoje. Andělé na nebi lítají taky určitě v nočních košilkách a pyžamkách.“

„Proč myslíš?“ zeptal se tatínek.

„Nikdo je přece nevidí, tak se nepotřebujou převlékat a večer můžou jít alespoň hned spát. To bych dnes taky mohl, ne?“ podíval se Kája na maminku.

Maminka jen zavrtěla hlavou: „Kdepak, ty můj andílku. U nás jsou sice peřinky naducané jako mráčky na nebi, ale před spaním se hezky umyješ tak, jako my ostatní.“

„Ach jo,“ svěsil hlavu Kája, ale za chvíli už poletoval po kuchyni a jako anděl, který neví, co je to cukroví, protože v nebi žádné nemají, chtěl pořád jen ochutnávat, takže ho maminka brzy poslala obletovat pokojíček.

Klárka zrovna psala domácí úkol.

„Já si lítám, já se vznáším! Jsem nebeský andělíček a přinesl jsem vám dárečky,“ prozpěvoval si Kája.

„A kde je máš?“ zeptala se Klárka.

„Co jako?“ nechápal Kája.

„No přece dárečky. Říkal jsi, že jsi anděl a přinesl jsi nám dárečky.“

„Já na ně zapomněl,“ zastavil Kája svůj let a začal hledat v pokoji, co by si vzal jako dáreček.

Klárku jeho poletování a kroužení pokojem rušilo. Teď byla ráda, že andílkův zpěv a cupkání na chvíli utichlo a ona si může dokončit práci do školy.

Kája mezitím prohledával hračky. „Konvička na čaj, ta by se určitě líbila mamince,“ brblal si potichu, „tatínkovi dám tohle autíčko a Klárce asi nějaké zvířátko. Moc si přeje koně, ale ten tady není. Tak jí dám draka. Na tom si alespoň zalítá."

Kája byl tuze spokojený s výběrem dárků. Musel teď ještě přijít na to, v čem dárečky přinese a co bude jako stromeček. V pokoji nic, co se podobalo stromku, nenašel. Z kuchyně i ložnice se vrátil zamyšlený a teprve z předsíně se přiřítil celý rozradostněný.

„Můžu si půjčit ty mašličky, co máš pro panenky?“ zaprosil Klárku.

„Na co je potřebuješ?“ zeptala se zvědavě.

„To je moje andělské tajemství,“ odpověděl tajemně Kája.

„Tak si je půjč, ale ne, že mi je potrháš.“

Kája byl spokojený. Klárka moc ráda česala panenky a dělala jim různé účesy. U maminky si vyprosila několik barevných stuh, kterými panenky zdobila. Teď se stuhy hodily andílkovi Kájovi.

Jak jinak by taky vykouzlil ozdoby na stromeček. Tedy spíše na věšák v předsíni. Nahoru hodil své žluté tričko jako hvězdu a pod něj dárečky naložené na korbě své tatry.

„Tak a můžeme nadělovat!“ zaradoval se. 

Během chvilky zaletěl za maminkou, tatínkem i Klárkou a pozval je k vánočnímu stromečku. Rodiče nejdříve nechápali, ale jak uviděli v předsíni věšák ověšený mašlemi, pod ním velikou tatru s dalšími hračkami, začalo jim svítat.

„Jsem andělíček Kája, a vy mě jako nevidíte, jo?“ ujišťoval se Kája, „no a já jsem rychlý andělíček, tak jsem vám dárečky přivezl v autě. Ale musíte to udělat jako u nás na vánoce a než půjdete ke stromečku, tak si zazpíváte koledu.

Rodiče ani Klárka nechtěli pokazit Kájovi jeho hru, a tak si společně zazpívali koledu, potěšili se nad krásnými dárky a nezapomněli pak zavolat směrem k oknu: „Ježíšku, děkujeme za dárečky, a tobě andílku Kájo za to, žes nám je tak rychle přivezl. Jsou moc hezké!“

Tatínek pak ještě dodal: „A až budeš mít cestu kolem, přileť si pro svoji tatru, ať na ní můžeš dovézt dárečky zase příště!“

Kája zavýskl radostí. Hra na anděla se mu moc líbila a rád by v ní pokračoval dále, ale to už ho maminka jako opravdového Káju hnala na večeři, a pak musel jít hezky spát.

Klárka šla spát o kousek později. To už Kája pěkně pochrupával a ze spaní se usmíval.

„To se mu asi zdá o andělech a o nebi,“ pomyslela si, zachumlala se do teplých peřin a brzy také usnula.