Dia příběh, část druhá...

DIA PŘÍBĚH – část druhá

Ve druhé části příběhu se Lucinka seznámí s Jindrou, který ji v její nemoci maličko povzbudí. Také se oba setkají s Alešem a Lucinka zjistí, že i když je cukrovka nepříjemná, není důvodem k tomu, aby přišla o kamarády a hlavně, že spoustu nových kamarádů může potkat třeba na Dia táboře, a když se bude maličko hlídat, může dělat vše, jako dřív.

STRACH

Maminka s holčičkou seděly u okna. Dívenka plakala a nechtěla se maminky pustit: „Já už nechci žádnou injekci. Bolí to.“

Maminka ji pohladila: „Já vím, ale ty jsi šikovná holka, uvidíš, že brzy bude všechno v pořádku.“

Jindra se posadil ke stolu s tlakoměrem. Už už se nadechl a chtěl něco říct, ale pak se zarazil.

„Podívej, Lucinko,“ ukázala sestřička Alenka na tlakoměr, „tohle ti neudělá nic špatného. Tady tenhle rukáv navlékneme Jindrovi na ruku, pořádně napumpujeme a budeme poslouchat, jak mu bije srdíčko. Tohle přece už znáš, ne?

Když se začal rukáv tlakoměru s hlasitým vrněním nafukovat, Lucinka se maličko uklidnila. Potom ale zahlédla o kousek dál injekční stříkačku a znovu se chytla maminky.

„A teď to maličko zabolí, ale musí to být,“ řekl Jindra směrem k Lucince, když viděl, jak se dívá na sestřičku Alenku, která se chystala na odběr krve.

„Maličko? To myslíš vážně?“ špitla Lucinka a po chvilce dodala: „Jenomže mě to bolí víc než maličko.“ Začala poplakávat.

„Neboj,“ chlácholil ji tatínek, „vidíš tady Jindru, jak je statečný.“

„Ale nebýval jsem,“ přiznal Jindra nahlas a pokračoval: „Ono je úplně normální, že máš strach. Já ho taky měl. A hodně dlouho. Jenomže časem si zvykneš, víš?“

„Myslíš to vážně? Pořád to přece bolí!“ zajíkla se Lucinka.

„Bolí. Vždycky to bude bolet, ale já mám pocit, že míň a míň. Nebo je to možná proto, že už nemám strach, a beru to jako součást každého dne. Bez inzulinu by mi nebylo dobře a vím, že ho potřebuju, abych se mohl normálně najíst a měl tak sílu jezdit na kole, chodit s klukama na fotbal a tak.“

Potom se na chvíli zamyslel, a pak se podíval na Lucinku: „Znáš ten pocit, když po létu přichází podzim a zima?

Já miluju, když můžu v létě běhat po zahradě bosky, jsem jen v tričku a kraťasech nebo prostě jen tak skočím do bazénu. Jenomže na podzim a v zimě na sebe musím dávat čím dál víc oblečení, teplé boty a už se cítím divně. Ty ne?“

„To jo. A nejhorší jsou punčocháče. Na ty si vždycky zvykám hodně dlouho,“ zareagovala Lucinka, kterou Jindrova slova zaujala.

„Přesně tak, ono je to vlastně i tak trošku nepříjemné. Ale na konci zimy mi to už tak divné nepřijde, protože jsem si zvykl,“ pokračoval Jindra.

„To je pravda,“ přikývla dívenka.

Jindra se na ni usmál: „A takhle je to i s cukrovkou. Ono je to ze začátku hodně nepříjemné. Já to znám. Taky jsem si nejdřív myslel, že si nezvyknu, ale teď už je to v pohodě.“

Lucinka se na něj podívala, a pak vzhlédla ke zdravotní sestře, která oba po očku pozorovala: „Tak já už bych si taky nechala změřit tlak i vzít krev. Ale mohla by mě držet maminka za ruku a mohl by tady zůstat Jindra?“

Otočila se na chlapce a poprosila: „Víš, že bys mi při tom něco povídal, abych se tolik nebála. Třeba o té krásné medaili, co máš na krku.“

„No vážně, ty máš medaili a dokonce zlatou,“ zahlaholila zdravotní sestra a hned si ji začala prohlížet, „to jsi teda pašák.“

„Tady je nějak veselo,“ řekla paní doktorka, která právě vstoupila do dveří. „A hele, Jindra. Tak to se ani nedivím,“ usmála se na něj.

Potom se domluvila s Lucinkou, že tady s Jindrou, maminkou a sestřičkou počká. Ona si zatím promluví s tatínkem. Až bude mít Lucinka krev odebranou, přidá se k nim i maminka.

Lucinka teď byla mnohem klidnější, a když Jindra začal vypravovat, jak si se svým týmem užil skvělý florbalový zápas, a že dal dokonce čtyři góly.

Maminka se na obě děti usmívala, držela svoji dcerku za ruku a Jindra vyprávěl tak nadšeně, že ji braní krve ani moc nebolelo. Představovala si totiž, jak je Jindra ve žlutém dresu s číslem deset a prohání se tělocvičnou se svojí florbalovou holí.

„No vidíš, jak jsi to dobře zvládla,“ pochválila Lucinku sestřička a pohladila ji po vlasech, „teď si tady ještě chvilku posedíš, než si tě zavolá paní doktorka, maminku pošleme do ordinace a ty, Jindro, už můžeš za svojí maminkou.“

„A nemohla bych taky na chodbu?“ zeptala se nesměla Lucinka. Zdravotní sestra se podívala na Lucčinu maminku. Obě viděly, jak Lucinka s chlapcem ožila, a tak její maminka svolila a sestřička Alenka k tomu dodala: „Když nebudete vyvádět žádnou neplechu a tady slavnému florbalistovi to nevadí, můžeš jít s ním. Já si nechám otevřené dveře. Ale kdyby někomu z vás nebylo dobře, hned za mnou přijďte!“

 

ČEKÁNÍ  NA  ALEŠE

„Aleš ještě nepřišel?“ vyptával se Jindra maminky hned, jak k ní přišli. Maminka zavrtěla hlavou.

„To nevadí, však on se brzy ukáže,“ řekl a ukázal na dívenku a mamince ji představil: „Vedu si kamarádku. Jmenuje se Lucka.“

Maminka Lucinku pozdravila a usmála se na ni. Děti si sedly a Jindra vysvětloval: „Víš, dnes tady za mnou má přijít můj kamarád Aleš. Bydlí tady ve městě a je taky diabetik. Ale mnohem déle než já.“

„Potkali jsme se na táboře. On byl sice můj vedoucí, ale teď je to můj velký kamarád. Hodně mi tehdy pomohl. Já byl totiž opravdu naštvaný na to, že jsem dostal cukrovku, ale díky němu jsem pochopil, že to není konec světa. Že můžu dělat to, co ostatní děti, jen se musím víc hlídat a pozorovat.

Pro mě bylo asi nejhorší to, že jsem nemohl jíst, kdy jsem chtěl, a kolik jsem chtěl. Já mám prostě jídlo strašně moc rád,“ poplácal se po břiše a dodal: „ale už jsem si zvykl. A když mám na něco chuť, tak si vezmu kousek zeleniny. Přišel jsem na to, že taková mrkev, paprika nebo třeba i fenykl jsou sladké a dobré. A je super, že si je nemusím počítat.“

„Ty u toho počítáš matematické příklady?“ divila se Lucinka.

Jindra se zasmál: „Ne, příklady do matematiky u toho nepočítám, i když ono to vlastně s matematikou souvisí, protože počítat umět musíš. Víš, skoro každé jídlo má v sobě nějaké sacharidy. Jednoduše bychom mohli říct cukry. Některé jich mají více, jiné méně. Proto si vždy musím vypočítat, kolik toho můžu sníst, aby mi bylo dobře a tělo to s pomocí inzulinu dobře zvládlo.“

„Aha,“ přikývla Lucka, „tak tohle zatím dělá moje maminka. Před každým jídlem mi zváží pečivo, ovoce, brambory a já toho víc sníst nemůžu.“

„Až ti bude líp, taky se to naučíš,“ řekl Jindra, „a časem už ani váhu potřebovat nebudeš, protože si svoji porci odhadneš.“

Pak vstal a pobídl Lucku, ať jde s ním.

Nejdříve ji provedl chodbou a ukázal jí obrázky, které se mu moc líbí. Nakonec se zastavili u mozaiky a prohlásil: „Tenhle obraz z kousíčků sklíček je ale stejně nejhezčí, co myslíš?“

Lucinka přikývla, a pak ukázala na Jindrovu paži: „Co to tady máš? Vypadá to jako velký bílý žeton. Tohle budu mít taky?“

„To je senzor, který mi měří, kolik mám v krvi cukru,“ začal vysvětlovat Jindra a pokračoval: „Ty máš asi zatím jen glukometr, ale časem ti ho vaši určitě taky pořídí. Je super v tom, že si ho měním co 14 dní, takže nemám tolik rozpíchané prsty kvůli měření glykémie. A taky jde propojit s mobilem, takže když chci vědět, jakou mám glykémku, přiložím mobil a pípnu si ji. Podívej!“

Vytáhl mobil, otevřel aplikaci a píp. Už věděl, kolik cukru v krvi má.

„Jé, to je jako v obchodě,“ usmála se Lucinka, „když jsme s našima u samoobslužné pokladny, taky tak někdy pípám čárové kódy.“

Potom se ale zarazila: „A jak ti drží na ruce? To je tam napíchnutý?“

„Maličko ano,“ odpověděl Jindra, ale když viděl, jak Lucinka zbledla, řekl vesele: „Neboj, zrovna tohle je úplně v pohodě. Ono to vlastně drží hlavně díky lepící pásce, která na něm je. V kůži jen krátký tenoučký drátek a já vůbec necítím, že ho na sobě mám. Víš, ten aplikátor, kterým mi to na ruku maminka dává, vypadá jak takové velké razítko a taky to jako razítko zní. Nejdřív se spojí horní díl se senzorem, a druhým cvaknutím to mám během okamžiku na sobě. Někdy to trošku píchne, ale někdy se stane, že to vůbec nebolí.“ 

„Ahoj Jindro!“ ozval se za nimi zvučný hlas. Byl to Aleš. Bydlel tady ve městě a s Jindrou se domluvil, že za ním na chvilku do nemocnice zajde.

„Ahoj Aleši,“ přivítal ho Jindra nadšeně, „to jsem rád, že ti to vyšlo.“

„Přece bych nezmeškal příležitost na chvilku si s tebou popovídat,“ řekl Aleš, „a kromě toho, víš, co je nového?“ Vyhrnul si bundu a ukázal mu svoji novou inzulinovou pumpu.

„Super!“ vypískl Jindra, „a je fakticky tak dobrá?“ Potom se otočil na Lucinku, „Víš, to je pumpa, která Alešovi pumpuje inzulín do těla a on se tak nemusí píchat každý den sám. Maminka říkala, že mi taky jednu takovou pořídí, jestli budu chtít.“

„Ale až nebudeš tak zjančený,“ ozvala se maminka, „jinak bys jim taky mohl mít pořád vytrženou. Jsi někdy jak z divokých vajec.“

„No jo,“ zabručel Jindra.

Aleš se zasmál a podíval se na něj: „Já jsem zatím spokojený. Ale ono je to na každém, jestli ji chce nebo ne. Moje kamarádka Verča o inzulinové pumpě ani neuvažuje. Prý si nedokáže představit, že má na těle krabičku s hadičkou. A kromě toho je lektorka břišních tanců a často někde vystupuje, tak by ji to prý kazilo celkový dojem.“

Chvíli si ti tři povídali. Aleš s Jindrou nadšeně vzpomínali na loňský dia tábor a spoustu dětí, které tam Jindra potkal.

„Víš, většina z nich jsou diabetici, a je super, že máme něco společného. Občas si na naši nemoc postěžujeme, ale většinou si povídáme, co jsme zažili, do jakých kroužků chodíme. Kolikrát by ses i divila, jak jsou někteří akční,“ vyprávěl Jindra se zapálením své nové kamarádce.

Vtom je vyrušil hlas sestřičky Alenky: „Luci, můžeš za paní doktorkou.“

„Budeš tady až se vrátím?“ vyzvídala Lucka na Jindrovi.

„Jasně,“ přikývl Jindra, „já jdu za paní doktorkou až po tobě.“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ:-)...