DIA příběh, část první...

 DIA PŘÍBĚH, část první...

DIA příběh jsem napsala pro jednu speciální osůbku, kterou jsem chtěla spolu s její paní učitelkou potěšit v prvních chvílích nemoci.

Tenkrát malou pacientku potěšil a já věřím, že přinese radost také vám.

Příběh je delší, a tak jsem ho pro vás rozdělila do tří částí. Dnes se pojďte spolu se mnou zaposlouchat do části první, v níž se v čekárně jedné nemocnice setká Lucinka s Jindrou. 

PRVNÍ SETKÁNÍ

Jindra otevřel dveře. Když vstoupil do chodby, ucítil vůni nemocnice. Nebyla to naštěstí taková těžká nepříjemná vůně, kterou zná z čekárny pana zubaře. Byla to spíš vůně svěží, rozjásaná a on kráčel chodbou vesele vpřed.

Možná, že to bylo světlými stěnami, na kterých byla spousta barevných obrázků, nebo těmi velikými okny ve výklenku, kde čekávali s maminkou na paní doktorku. V každém případě mu tady bylo dobře.

Zdravotní sestra Alenka, která šla proti němu, se na něj mile usmála: „Ahoj Jindro, už se těším, až mi povyprávíš, jak dopadl zápas.“

Jindra jí úsměv oplatil: „To se máte na co těšit!“ Pak mu přelétl po tváři maličký stín a on honem přemýšlel, jestli si do batůžku nezapomněl přibalit medaili. No, však se za chvíli podívá.

Když vešel do prosvětleného výklenku s židlemi, první, co uviděl byla velikánská barevná mozaika na stěně. Dnes byla ještě hezčí než obvykle, protože na ni skrz veliká okna svítilo sluníčko. Na mozaiku se Jindra moc rád díval. Vždycky ho uklidnila a rozveselila.

Pak mu pohled sklouzl na protější stranu. Na židlích tam seděli rodiče s holčičkou. Ta se choulila k mamince a bylo vidět, že nedávno plakala.

„Dobrý den,“ pozdravil Jindra a posadil se tak, aby viděl na mozaiku. Potom po očku koukl po dívence a pomyslel si: „Asi je tu nová. To se pozná hned. Bledá, smutná.“

Sám si vzpomněl, když tady seděl poprvé. Všechno viděl jako v nejčernějším filmu. On ale nebrečel. To jeho maminka měla slzy v očích a tatínek byl ustaraný. On byl nazlobený. Nazlobený na celý svět.

Bylo mu sedm, když mu zjistili cukrovku. Nebylo to nic příjemného. Hodně pohubl, byl bledý jak stěna a pobyt v nemocnici mu taky na veselosti moc nepřidal, i když se všichni kolem něj snažili být usměvaví a dodávali mu odvahu. Chtělo se mu tenkrát křičet, že on tuhle blbou nemoc mít nechce a ať si ji za něj vezme někdo jiný.

Teď se musel sám sobě zasmát. Po těch pěti letech už je to úplně jiné. Zvykl si on i jeho rodina. A vlastně časem zjistil, že na tom není tak špatně. Může přece dělat to, co ostatní, jen se musí maličko víc hlídat. Ale to píchání inzulínu byl pro něj ze začátku veliký strašák. A teď? Teď už si zvládne dát injekci sám. Dřív mu v tom ale pomáhala maminka.

No jo. Maminka. Kde vlastně je? Řekla, že si vezme věci z auta a přijde za mnou. Pak si vzpomněl na batoh. Rychle ho otevřel a začal hledat medaili. Jako první nahmátl plyšového medvěda.

Ve chvíli, kdy ho Jindra dostal, byl nádherně bílý, a tak ho pojmenoval Cukřík. Vlastně mu dal jméno tak trošku i podle své nemoci a toho, že si musel na cukr dávat pozor. I když už si s plyšáky dávno nehrál, Cukříka nosil stále s sebou.

Na začátku nemoci mu totiž tenhle oblíbený plyšový méďa moc pomáhal. Když Jindra potřeboval, popovídal mu všechno, co ho trápilo, a často se na něj tulil. Dodával mu vždy pocit kamarádství a bezpečí. Časem si s ním hrál taky na to, že Cukřík dostal cukrovku a on, stejně jako zdravotní sestra Alenka, mu (jako) měřil tlak a odebíral krev. Vždycky ho hladil, povzbuzoval a chválil, jak je šikovný.

Za méďou Cukříkem trčel roh sešitu. Byl docela dost pomačkaný a bylo vidět, že už je starší. Jindra ho tehdy dostal od paní doktorky a ze začátku si do něj zapisoval, kolik mu maminka píchla inzulinu, jakou má glykémii, co během dne dělal, jedl, a tak. Byl to vlastně takový deník. Podle něho pak paní doktorka mámě a tátovi radila, co by mohli udělat jinak, a také on se časem naučil přemýšlet o tom, jak spolu souvisí jídlo, inzulin a pohyb.

Sešit už sice dávno nepotřeboval, ale tak nějak k němu pořád patřil a jemu ho bylo líto vyhodit. No, však mu v batůžku moc nezavazí.

No jo, ale kde je ta medaile? Jindra pátral dál. Svačina, pití, taštička s inzulinem, dva cukrové bonbony jako taková malá sladká pojistka, kdyby měl náhodou málo cukru, propiska…a medaile.

Uff. Vzal si ji. Oddechl si a pověsil si ji na krk. To, aby sestřička Alenka hned věděla, že se jeho týmu dařilo.

„Ty sis vzal s sebou medaili?“ divila se maminka, která právě přicházela. Pozdravila ostatní a sedla si vedle Jindry.

„No jo, musím přece sestřičce ukázat, že jsme to vyhráli,“ řekl Jindra vesele.

Zdravotní sestra Alenka také právě přicházela. Medaile si však ani nevšimla. Šla totiž rovnou za bledou dívenkou: „Tak Lucinko, podíváme se na tebe a s maminkou a tatínkem se domluvíme, co a jak. Pojďte,“ pobídla všechny.

Potom se zastavila u Jindrovy maminky a omlouvala se: „Nezlobte se, ale budete čekat o něco déle. Lucinka je tady nová a vypadá, že se nám to maličko protáhne.“

„To nevadí,“ usmála se na ni maminka, „s námi jste to poprvé také neměli jednoduché.“

Sestřička na Jindru spiklenecky mrkla a mamince odpověděla: „Ono to není pro nikoho jednoduché. Úplně chápu, že někteří pláčou, jiní se zlobí nebo vůbec nemluví.“

„A jéje,“ pomyslel si Jindra, „už je to 5 let, co tady byl poprvé a sestřička si pořád pamatuje, jak se tehdy vztekal a nechtěl si s nikým povídat. Co teprve paní doktorka. No co, teď už je přece v pohodě a paní doktorka ho vždycky chválí, jak je šikovný. Snad se na něj tedy už nikdo nezlobí.“

Maminka ho pohladila po vlasech. Také ona si teď vzpomněla, jak těžké pro všechny bylo zjištění, že je Jindra diabetik. V okolí nikoho takového neměli a všechno pro ně bylo nové. Naštěstí to zvládli díky doktorům i rodičům jiných diabetiků, se kterými se tenkrát spojili, a prosili je o radu.

Ze vzpomínek ji vyrušila sestřička Alenka: „Nevadilo by Vám a Jindrovi, kdybych si ho vzala na odběr krve a měření tlaku už nyní a ta malá holčička by se na něj dívala? Je dost ustrašená a Jindra je takový veselý kluk.“

Maminka přikývla: „Jestli to nevadí Jindrovi a myslíte, že by to pomohlo, tak klidně.“ Jindra šel tedy do místnosti, kde měla svoje pracoviště zdravotní sestra.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ:)...