DIA PŘÍBĚH, část třetí

 DIA PŘÍBĚH – část třetí

V poslední části příběhu přichází Jindra s rodiči na návštěvu k Lucince. Ta zjistí, že je Jindra stejně prima kluk jako byl v nemocnici a od svého nového kamaráda dostává milý dárek, který ji potěší i ve chvílích radostných i těch smutnějších…

NÁVŠTĚVA

Když nadešel čas návštěvy, přešlapovala Lucinka na chodbě a celá nedočkavá každou chvilku vyhlížela z okna, jestli už náhodou Jindra s rodiči nejde.

Brzy se dočkala. Když ale měla jít otevřít dveře, byla v ní malá dušička. Co když bylo v nemocnici vidět, jak moc předtím plakala, a Jindra si o ní bude myslet, že je ufňukaná holka? Co když už si s ní nebude povídat tak, jako na chodbě u obrázků?

Lucinku trápilo hodně věcí, ale také se na spoustu věcí chtěla Jindry zeptat, a tak doufala, že to bude stejně milé setkání jako v týdnu u paní doktorky.

Lucka se neměla čeho bát. Jindra byl veselý kluk a vůbec si o ní nemyslel, že je ufňukaná holka. Dobře věděl, jaké to je, když člověk dostane cukrovku. Je to hodně těžké. Na spoustu věcí si musíte zvyknout a není vůbec jednoduché několikrát denně nastavit dobrovolně nohu či břicho inzulinovému peru nebo polštářky prstu glukometru. Vůbec jí tedy nezazlíval, že plakala. Úplně to chápal a věděl, že taky Lucka si jednou zvykne a bude veselá, stejně jako on.

 

„Dobrý den,“ pozdravil způsobně ve dveřích Lucčiny rodiče a usmál se na Lucku: „Ahoj. Máte moc hezký dům.“

„Dík,“ řekla nesměle Lucinka.

Když se rodiče dětí pustili v obývacím pokoji do povídání o diabetu a všem, co je zajímalo, pozvala Lucka Jindru do svého pokojíčku. Ten byl rád.

Nebavilo ho pořád poslouchat dospělé, kteří se bavili o inzulinu, cukru, vážení jídla a dalších věcech, které souvisely s cukrovkou. Slyšel to snad už tisíckrát. Chápal ale, že to Lucčini rodiče slyšet potřebují. Budou pak zas o něco klidnější.

Kromě toho měl taky pocit, že se na něj Lucka dívá dost zvědavě, a tak budou mít alespoň klid si taky popovídat.

„Tak co bys ráda věděla?“ zeptal se, když za nimi zaklaply dveře.

„Jak víš, že se tě chci na něco zeptat?“ divila se Lucinka.

„Vidím ti to na očích,“ odpověděl Jindra. Lucka sklopila hlavu a začervenala se.

„To je v pohodě,“ řekl Jindra, „já se na svém prvním táboře, kde jsem se poprvé setkal s dalšími cukrovkáři, taky pořád vyptával.“

 

Lucka se na něj podívala, pak si sedla na postel, dlouze se zadívala na školní aktovku. Po chvíli se zeptala: „Jaké to bylo, když ses vrátil do školy?“

„No, úplně jednoduché,“ začal povídat Jindra, „svačinu jsem měl odváženou, maminka za mnou dvakrát denně jezdila. Nejdříve před svačinou, aby mi změřila cukr v krvi, pak mi přivezla oběd, píchla inzulin, a když bylo vše v pohodě, zas jela domů. V pouzdře jsem měl pořád bonbon, kdyby mi při tělocviku klesl cukr a udělalo se mi špatně. Odpoledne si mě pak maminka zase vyzvedla.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Lucka, „já myslela, jak to vzaly děti ve třídě? Víš, já se hrozně bojím vrátit zpátky do školy. Mám strach, že si se mnou nebude nikdo povídat. Že si budou mezi sebou něco šuškat a budu jim připadat divná.“

„Proč bys měla?“ divil se Jindra.

„Je to přece divné mít cukrovku, ne?“ odvětila Lucinka.

„Divné určitě ne. Je to jiné, ale kvůli tomu se na tebe nikdo nebude dívat skrz prsty,“ odpověděl Jindra a na chvilku se zamyslel: „Víš, když si na to teď vzpomínám, já se vlastně taky tak trošku bál přijít zpátky do školy. Myslel jsem si, že už se mnou moji kamarádi nebudou chtít nic mít.

Jenomže, představ si, že mi všechny děti spolu s paní učitelkou napsaly dopis, že mi přejí, ať je mi brzy líp a těší se na mě. No, a taky mi poslali jeden veliký obrázek, na který se každý z nich namaloval. Drželi jsme se na něm za ruce a bylo tam napsané, že jsme všichni kamarádi. To mě tenkrát potěšilo a vím, že už jsem se pak nebál a do školy jsem se těšil.

A dokonce si se mnou ve škole všichni povídali víc než jindy, protože je hrozně zajímalo, co je to za nemoc. Ona jim sice paní učitelka všechno popovídala, ale někteří tomu nevěřili.

Až když poprvé viděli, jak mi maminka píchá inzulin, tak říkali, že jsem borec, protože to by oni nevydrželi.“

„Jenomže my to musíme vydržet,“ vzdychla Lucinka.

„Fakticky se neboj, ono to bude časem opravdu lepší. A když zjistíš, že můžeš dělat to, co ostatní, tak ti bude hned líp,“ ujišťoval ji.

Lucinka teď byla klidnější. Vstala z postele a ukázala na stěnu u okna. Na poličce pod ním měla naskládané obrázky: „Mně taky spolužáci namalovali obrázky a tady mám i dopis od paní učitelky. Je moc hezký. Jenomže já se ještě do včerejška bála, že to ostatní nemyslí vážně.“

„A teď už víš, že kvůli cukrovce své kamarády neztratíš, že jo?“ mrkl na ni Jindra.

Lucinka přikývla. Pak si oba ještě chvíli povídali. Nakonec se Jindra osmělil, vzal do ruky batoh, který nosíval vždy s sebou, a vytáhl z něj balíček.

 

 

DÁREK  PRO  LUCINKU

Na dárečku bylo vidět, že ho asi balil Jindra. Papír byl maličko pomačkaný, ale stuha byla převázaná do celkem úhledné mašličky.

 „Ten je pro tebe,“ řekl Jindra a podal ho Lucce.

Lucinka opatrně balíček rozbalila. Byla v něm bílá plyšová kočička.

„To je opravdu pro mě?“ zeptala se.

Jindra se začervenal: „Jasně, jen nevím, jestli se ti bude líbit. Nevěděli jsme, jaké zvíře máš ráda. Ale když jsem uviděl tuhle kočku, vypadala docela roztomile, tak jsem vybral právě ji.“

Potom vytáhl z batohu trošku ušmudlaného plyšového medvěda: „Víš, já nejdřív chtěl oprat tadyhle mého Cukříka a dát ti ho. Ty ho teď určitě budeš potřebovat víc než já. Maminka mi ale řekla, ať si ho nechám, že ti pořídíme taky nějaké zvířátko na tulení.“

„To je od tebe moc hezké,“ usmála se Lucinka a přitulila se ke kočičce: „Je nádherná…a taky báječně měkoučká.“

Potom se na chvíli zamyslela: „Když ty máš Cukříka, co kdybych jí začala říkat Cukřenka?“

Oba se zasmáli. To nebylo úplně to pravé jméno pro tuhle bílou kočičku. Napadlo je ještě spousta jiných jmen. Možná by to mohla být Vločka, nebo kdyby to byl kocourek, co takhle Snížek? Nápadů bylo dost a dost a Lucinka se nemohla rozhodnout. Nakonec se s ní Jindra domluvil, že mu jméno kočky řekne až se příště potkají u paní doktorky na prohlídce.

Lucka mu to s radostí slíbila.

 

Když se Lucinka s Jindrou znovu potkali v prosluněném výklenku před mozaikou, měla už Lucinka červenější tváře a její oči nebyly tak smutné, jako dřív. Stávala se z ní veselá dívka přesně tak, jak jí to řekl Jindra.

 

Ve škole proběhlo vše v pohodě a ona měla stejně báječné kamarády jako dřív. Je pravda, že občas jí nebývalo moc dobře, to se ale s radostí přitulila ke své bílé kočičce. Vyplakala se do jejího měkkého kožíšku nebo jí jen prostě pověděla, co ji trápí. Jindy neříkala nic. Cítila ale, že je v bezpečí, a tak všechny smutné a bolavé chvíle vždycky překonala.