Díl 11. – Únor
V poslední vesničce, kam vede cesta paní Zimy, už ji netrpělivě očekávají všichni obyvatelé a s nimi Únor – starý dědeček s bílými vousy dlouhými až po kolena, s kloboukem, za jehož krempou je drobně vyšita kytička sněženek a v kabátku protkaném zelenými nitkami. I přesto, že je nejstarší ze všech zimních měsíců a tvář mu pokrývá spousta vrásek, v obličeji mu hraje spokojený úsměv a oči mu září radostí.
Když paní Zima vjíždí do vesnice, přivítá ji místní kapela veselou písničkou a obyvatelé nadšeným jásotem. I přesto, že je únor zimním měsícem a krajinu stále halí sněhobílá přikrývka, na všech už je znát, že se blíží čas masopustního veselí a na jeho konci už se můžou objevit první známky přicházejícího jara a s ním nového života, které vdechne přírodě.
Teď jsme ale na začátku února, a tak jsou chaloupky na kraji vesnice ještě stále zasněžené a potok, který se kolem nich vine jako ledová krajka, je pokrytý ledem.
Paní Zima se rozhlíží kolem sebe a při pohledu na radostné tváře je jí dobře. To už k ní přistupuje Únor, pomáhá jí vysednout ze saní a vítá ji: „Jsme potěšeni tvojí návštěvou, má paní. Pojď mezi nás a buď tady jako doma.“
Paní Zima vysedá a přitahuje si šálu více ke krku: „Máte tady docela chladno. Myslela jsem, že teď v únoru bude o něco tepleji.“
„To ano,“ přisvědčuje Únor, „ale včera k nám přispěchali lednoví mrazíci se vzkazem, že už brzy přijedeš, má paní. A jak procházeli vesnicí, dýchl z jejich návštěvy chlad. Okna chaloupek se pokryly ledovými ornamenty, cestičky maličko přimrzly, a dokonce na potoce i rybnících nám led maličko „ztloustl“. Nic se ale neboj, brzy se nám určitě oteplí.“
K paní Zimě teď spěchají dvě drobné víly a podávají jí zelenkavou stuhu vyšívanou drobnými bílými kvítky: „To je nový vzor pro letošní sněženky a bledule. Jak se vám líbí?“
„Je krásný,“ pochválí paní Zima vílám výšivku, „už se těším, až na konci vesničky tyhle drobné kvítky uvidím.“ Víly se usmějí, a když odběhnou, poděkuje paní Zima všem za milé přivítání a spolu s Únorem se vydává k prvním chaloupkám, nad nimiž jemně sněží.
Když přijdou blíž, paní Zima se pozorně zadívá na oblohu, kde se nad sněhovými vločkami vznáší prapodivné útvary. Po chvíli se zasměje: „Ale vždyť to jsou obří cukřenky. Cukřenky s křídly! A na zem se z nich sype sníh stejně jako když cukruji čerstvě upečenou bábovku.“ Oči jí září a je z toho, co vidí, nadšená.
Únor se doširoka usmívá a vysvětluje: „To je letos náš nový vynález. Když se nám totiž loni opozdili únorové větříky, které nám pomáhaly rozfoukávat sněhové mraky nad okolní krajinu, přemýšleli jsme, jak jinak bychom si příště poradili. Sama dobře víš, že začátek února ještě může být dost mrazivý a je potřeba, aby byla příroda pěkně zakryta sněhovou peřinkou. Není sice už tak teplá, jako ta lednová, ale i tak zemi zakryje a zahřeje.“
„A kdo měl tak báječný nápad?“ ptá se paní Zima a nemůže spustit oči ze sněhových cukřenek, které poletují sem a tam a vše zasypávají jemnými sněhovými vločkami.
„Ona to vlastně byla náhoda,“ zavzpomíná Únor a vypráví: „Když jsme se minulý rok sešli, abychom popřemýšleli, jak příště zvládnout rozfoukat sníh i bez pomoci větru, bylo to na dlouhé přemýšlení a pořád žádný nápad nepřicházel. Všichni jsme z toho byli smutní, a tak se módní návrhářky s vílami rozhodly, že nás potěší a naše těžké
chvilky nám alespoň trošku osladí. Za okamžik tak přinesly teplý medový čaj a velký pekáč povidlových buchet. Než jsme se do nich pustili, popadly víly cukřenky a začaly buchty cukrovat. A v tom se to stalo. Jedna módní návrhářka najednou vyskočila od stolu, vytřeštila oči a užasle sledovala cukrující víly. A tak vznikl nápad na létající cukřenky, které nám pomáhají zasypat sněhem okolní krajinu.“
„Je to opravdu skvělý nápad,“ pochválila paní Zima a dodala: „Moc ráda bych se s módními návrhářkami setkala. Určitě vymýšlí spoustu jiných zajímavých věcí.“
„Za módními návrhářkami zamíříme příště,“ řekl Únor a dodal: „Dnes nás čeká procházka k rybníkům. Rybáříci měli za úkol zkontrolovat zimoviště kachen a podívat se, jak se jim daří.“
„Dobře tedy,“ přikývla paní Zima a následovala Únor na druhý konec vesnice k rybníkům.
Už z dálky bylo slyšet hlasité halasení a dohadování. Když přišel Únor s paní Zimou blíž, uviděli, že malí skřítci rybáříci stojí na břehu rybníka, někteří mají provazy, jiní sekyrky, další lucerničky s hořícími svíčkami a o něčem se dohadují.
„Co se tady děje?“ přerušil jejich hašteření Únor. Rybáříci se nejdříve polekali – vůbec si totiž nevšimli, že k nim někdo přichází. Pak ale jeden přes druhého spustili: „Přiletěly labutě! Chudinky! Jsou celé zmrzlé a nemůžou se hýbat. Ti mrazíci nám tady včera tedy zavařili. Já bych jim něco řekl, kdyby tady byli. Takové neštěstí.“
Únor stále nerozuměl: „Tak poví mi tady už někdo, co se vlastně stalo? Všichni tu křičíte jeden přes druhého a já vlastně nevím proč.“
Tu se slova chopil nejstarší rybářík: „Včera přiletěly k rybníku labutě a my měli velikou radost. Jsou přece tak krásné, a ne vždy se nám podaří je zahlédnout. Nerušili jsme je tedy a nechali je být. Jenomže, jak se tudy včera přihnala mrazivá návštěva, led na rybníce přimrzly a obě labutě v něm uvízly. Teď je jim zima a nedokáží vzlétnout. Tak se radíme, jak nejlépe je osvobodit.“
„A na co jste přišli?“ zeptala se paní Zima.
„My chceme led rozrazit sekyrkami. Tak to děláme vždy, když do něj v tuhé zimě potřebujeme udělat díru,“ řekl jeden rybářík.
Jiný ho ale hned odstrčil: „Nevidíš, jak se labutě bojí? Přece jen bude lepší led rozehřát teplem našich svíček. Víte přece, že led teplem taje.“
„Ale oheň by mohl labutě popálit, ne?“ ozval se další rybářík a dodal: „To je raději vytáhneme pomocí provazů.“
„To by to dopadlo,“ ťukal si na čelo první, „vždyť jsou v ledu zamrzlé. Jen byste jim ublížili. Takhle to taky nejde. Přece jen je to sekyrkami nejlepší.“
Labutě malé skřítky ustrašeně pozorovaly a teskně naříkaly. To už se ale do všeho vložila paní Zima: „Vždy si můžete pomoci navzájem.“
Rybáříci se na ni nevěřícně podívali: „Ale jak?“
„Abyste labutím neublížili, tak vysekejte led kousek od nich,“ začala vysvětlovat paní Zima a pokračovala: „Pak přijdou na řadu provazy, kterými labutě opatrně i s vrstvičkou ledu dopravíte na břeh, a tam v jejich blízkosti rozděláte oheň, díky kterému nejen roztaje led, ale zahřejí se také labutě a vy s nimi.“
„Dobrý nápad,“ pochválili paní Zimu rybáříci a pustili se do práce. Labutě byly brzy osvobozeny a spokojeně se vyhřívaly u teplého ohně. Rybáříci se navzájem poplácávali po ramenou a paní Zima s Únorem se spokojeně usmívali.
Také zimoviště divokých kachen, které se přibatolily k ohni za ostatními, bylo v pořádku a rybáříky čekala pochvala, která je potěšila.
A paní Zima? Ta si to s Únorem zamířila rovnou za módními návrhářkami, ke kterým už se moc těšila.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).