Díl 13. - Poslední vyprávění paní Zimy (20. 2. 2022)

Díl 13. – Poslední vyprávění paní Zimy 

Další den po masopustní hostině byli všichni tak plní, že se rozhodli pro malou procházku, aby jim vytrávilo. Vyšli ven z vesnice a ubírali se pěšinou k nedalekému lesu.

Vtom se z  lesa ozvala rána. Paní Zima se polekaně zeptala: „Co to bylo? Znělo to, jako by někdo kácel strom.“

„Kdepak, žádný strom,“ odpověděl klidně Únor, „to byly parohy.“

„Parohy?“ podivila se paní Zima.

„Ano, právě totiž nastává čas, kdy jeleni shazují parohy. A protože v tiché zimní krajině se zvuk nese mnohem lépe než při jarním cvrlikání ptáčků, jsou občas z lesa slyšet i takové rány. A kromě toho, to byl určitě náš král lesa – nejstarší jelen ze všech. Má parohy tak veliké a těžké, že by je nikdo jiný neunesl.

„To je pravda,“ přisvědčili sýkorky, které poletovaly opodál, „minule si je chtěli odnést rybáříci do hnízdiště kachen, aby prý mladí na jaro měli nějakou zábavu, když se budou kolem nich batolit, přelézat je a zkoušet na ně vyletět, ale nešlo jim to. Nakonec jim pomohly módní návrhářky, které vymyslely speciální vozíček, který se dokázal vznášet a parohy tak rybáříci jednoduše dopravili až tam, kam potřebovali.

 

Když sýkorky dovyprávěly, ozvaly se z lesa nové zvuky. Nebyly to ale žádné rány, byl to tesklivý nářek.

„Co se to děje?“ zeptala se paní Zima.

„Nevím,“ odpověděl Únor, „pojďme se tam podívat.“

Vyšli tedy společně do lesa, odkud se naříkání ozývalo. Sýkorky letěly napřed, a tak se brzy Únor s paní Zimou dozvěděli, že na nedaleké mýtině pláče mladý jelen. Jenomže proč, to nevěděly.

„Co se ti stalo?“ pohladila paní Zima mladého jelena a setřela mu slzy, „proč pláčeš?“

„To moje parohy,“ zafňukal jelen a díval se na malé parůžky, které před chvílí shodil z hlavy.

„Ale vždyť ti narostou nové. Lepší a větší,“ zahlaholil vesele Únor.

„Když já bych chtěl mít ty největší. Ty, které má náš král lesa,“ pokračoval v naříkání jelen.

„Však se dočkáš. Uvidíš,“ konejšila ho paní Zima a usmála se na něj: „Každým rokem porosteš víc a víc a také tvoje parohy se budou zvětšovat. Nemám pravdu?“ otočila se na Únor.

„Je to přesně tak, jak říkáš, paní Zimo,“ přisvědčil Únor.

Jenomže mladý jelen naříkal dál: „Ale mě se někteří starší jeleni smějí, že jsem ještě mladý a hloupý. To já přece nejsem!“ Pak na chvíli zarazil svůj pláč a odhodlaně řekl: „Půjdu a opatřím si ty největší parohy jaké najdu. Dám si je na hlavu a už se mi nikdo smát nebude!“

„Tak to bys dělat neměl,“ řekla paní Zima, „tím bys ostatním akorát ukázal, že hloupý jsi.“

„Jak to?“ zeptal se dotčeně mladý jelen. Nápad s většími parohy se mu moc líbil.

Paní Zima se posadila na blízký pařez a pobídla jelena, aby šel za ní: „Pojď, povím ti jeden příběh a ty se pak rozhodni, co uděláš.“

Mladý jelen se uvelebil u nohou paní Zimy, Únor se posadil naproti, zvědavé sýkorky si našly místečko na spadlé větvi opodál a paní Zima začala vypravovat:

 

O jelenovi, který chtěl mít největší parohy

V jednom lese žil mladý jelen. Už od doby, co byl koloušek, obdivoval parohy větších jelínků i jelenů a když jednou zahlédl krále lesa, zatoužil také po takovém paroží, jakým se mohl pyšnit jedině jeho král.

Koloušek vyrostl v jelena a každým rokem také jeho paroží rostlo víc a víc. Pořád bylo ale ve srovnání s králem lesa malé. Každé jaro, když mu paroží narostlo, chodil se okukovat do lesní studánky a pozoroval, jak mu to sluší. Nikdy ale nebyl dost spokojený. Přemýšlel tedy, jak to udělat, aby mohl mít ty největší parohy v celém lese, a mohl se tak stát králem lesa.

Dlouho na nic nepřicházel a byl z toho celý mrzutý. V lese si nikoho nevšímal, bloudil okolím sám, trápil se, a tak si ani nevšiml, že se příroda oděla teplými letními paprsky, ty pak vystřídaly pestrobarevné podzimní šaty, a nakonec vše kolem zahalila měkká zimní peřinka. Všechna zvířátka si jeho osamění všimla a měla ho za bláznivého jelena. Aby taky ne. Kdykoli si s ním chtěl někdo promluvit, buď ho mladý jelen odbyl nebo si ho ani nevšímal. A tak ubíhal den za dnem.

Až jednou…

Byl zrovna jiskřivý zimní den. Krajinu pokrytou jinovatkou zalila zář sluníčka, které na chvíli vykouklo ze svých teplých peřin, aby zjistilo, jak na tom příroda je. Blížilo se jaro a bylo potřeba podívat se, jak moc má povytáhnout svoje paprsky. Vše ale bylo zahaleno ještě teplou sněhovou pokrývkou, a tak si sluníčko zívlo a zavrtalo se zpátky pod měkkou peřinku z mraků. Za chvilku ho však probudila rána.

„Jejda,“ leklo se sluníčko a zvědavě pátralo, kdo ruší to příjemné zimní ticho. Za okamžik uvidělo lesní paseku, na které poskakoval statný jelen bez jednoho parohu. „Co to dělá?“ nechápalo sluníčko a začalo mít o jelena strach. Když ale vidělo, jak třepe hlavou a za chvilku už spokojeně odbíhá do lesa bez paroží, vzpomnělo si, že se blíží jaro, a to jeleni shazují své staré parohy, aby jim mohly narůst nové.

„Ach tak,“ oddechlo si sluníčko, položilo svoji zlatavou hlavu na mrakový polštář a usnulo. Nebylo ale samo, kdo slyšel tu velikou ránu. Nedaleko v lese se totiž zrovna procházel náš nespokojený jelen, a když zjistil, že král lesa shodil svoje krásné velké parohy, na nic nečekal. Sám pospíchal, aby svoji hlavu zbavil parohaté ozdoby a brzy pak obcházel kolem velikánských parohů a přemýšlel, jak si je nasadit na hlavu. Už se viděl, jak prochází celým lesem a každý žasne, jak mu parohy sluší. Mladší jeleni budou sklánět svoje hlavy, aby mu projevili úctu a než králi lesa narostou nové parohy, bude chvíli vládnout on.

Jenomže parohy na hlavu nasadit nešly. Mladý jelen začal naříkat. Uslyšela ho borovice, které stála opodál. Jelen naříkal tak usedavě, že jí ho bylo líto, a tak se rozhodla, že mu pomůže.

„Neplač,“ řekla mu, „poradím ti.“

„Ale jak? Jsi přece strom, který si tu klidně stojí,“ odvětil jelen.

„To ano,“ odpověděla borovice, „ale mám něco, co ti může pomoci.“

Jelen zbystřil: „Ty mi vážně můžeš pomoct? A jak?“ zajímal se.

„Když odloupneš kousek mé kůry, objevíš pryskyřici,“ začala vysvětlovat borovice. „Je to taková lepkavá tekutina. Je dost tuhá a já si myslím, že by sis pomocí ní, mohl parohy přilepit. Někteří lidé jí sice říkají smůla, ale já si myslím, že pro tebe to bude spíš štěstí. Co ty na to?“

Jelen si poskočil a než se borovice nadála, už si hlavu otíral o její kůru, kde objevil pryskyřici, a pak se dlouho snažil nabrat parohy tak, aby se mu na hlavě správně přichytly.

„Jsem hezký?“ zeptal se borovice, když se mu to konečně podařilo.

Borovice chvíli mlčela, a pak nesměle řekla: „Ty jsi moc hezký jelen, a to paroží je také moc pěkné. Ale zdá se mi, že k sobě moc nepasujete.“

„Ále,“ ušklíbl se jelen, „ty tomu vůbec nerozumíš! Jsi jenom obyčejný strom!“ odfrkl a uháněl ke studánce, aby se na sebe podíval. Ani borovici za její pomoc nepoděkoval.

U studánky se dlouho prohlížel. Parohy vypadaly opravdu skvostně. Byla sice pravda, že na jeho hlavu byly docela velké a také pořádně těžké. Z toho si ale nic nedělal a pospíchal doprostřed lesa, aby se všem pochlubil. Vyhledal si veliký pařez, opřel o něj svá přední kopýtka a začal volat do všech stran: „Podívejte se všichni. Jsem nyní vaším novým králem! Mám největší parohy ze všech a vy mě musíte poslouchat!“

Postupně se na místo, kde stál mladý jelen, sešlo mnoho zvířátek. Dívali se na něj, obdivovali jeho velké parohy a ptali se jeden druhého: „Kdo je to? Odkud asi přišel? A kde je náš starý král?“

V tom už přicházel také král lesa. Bez parohů sice vypadal trošku legračně, ale nikdo se mu nesmál. Všichni věděli, že nové parohy mu znovu narostou. Budou ještě větší a krásnější…a hlavně, kralování není jenom o tom, jak krásně jelen vypadá, ale důležitější je to, jak se chová k ostatním, a zda dokáže druhým pomoci. A starý král, ten je velice moudrý a zvířátkům pomohl vyřešit nejeden problém či spor.

Král lesa přistoupil k mladému jelenovi: „Tak ty chceš být králem?“

„Nechci,“ odvětil povýšeně jelen, „já už přece králem jsem! Podívej se, jaké mám parohy.“

„Tak to se pleteš,“ pronesl klidně král lesa, „parohy nejsou všechno. Důležité je, jestli si své místo zasloužíš.“

„Mlč,“ ohradil se mladý jelen, „králem jsem teď já, a ty si jdi tam, odkud jsi přišel. Jen se na sebe podívej! Já parohy mám. A krásné. Ale co ty. Vypadáš legračně s holou hlavou. Měl by ses jít raději schovat, než ti narostou nové.“

Mezi zvířátky to zašumělo: „Taková opovážlivost! Co udělá náš král?“

To už ale král lesa pronesl: „Než jsem se stal králem, musel jsem o své místo bojovat. Vyzývám tě tedy na souboj!“

Mladý jelen se jen pousmál a s výsměchem vykřikl: „Ty, který nemáš parohy, mě vyzýváš na souboj? Vždyť se nemáš čím bránit! Ale to je vlastně dobře, alespoň to bude rychlé vítězství,“ vykřikl a vrhl se proti králi. Ten však šikovně uskočil a mladý jelen se zapotácel. Parohy na jeho hlavě byly opravdu dost těžké a nebylo jednoduché se s nimi ohánět. Vidina moci ho však poháněla dál a on se snažil bez rozmyslu napadnout krále. Ten však byl stále mrštný, a hlavně sám viděl, že mladý jelen se potýká se svou ozdobou na hlavě a díky ní není tak rychlý.

Po několika nevydařených útocích narazil mladý jelen do nedalekého dubu a jeden paroh se mu uvolnil. Smůla ho však ještě trošku držela, a tak visel jelenovi podél hlavy a táhl ho na jednu stranu. Jelen se polekal a snažil se ho setřást. Bylo to však marné. Uvolnil se mu tím i druhý paroh a veverky, které vše pozorovaly z dubové větve, najednou zvolaly: „Ale vždyť on má ty parohy přilepené smůlou.“

Mezi zvířátky to znovu zašumělo a brzy se ozývalo: „To je přece ten bláznivý jelen, který si nikoho nevšímá. Podívejte! Parohy mu visí a on neví, co s nimi. Není to žádný král. Je to pěkný hlupák!“

To už k mladému jelenu přistoupil král lesa: „Počkej chvíli. Neházej sebou tolik. Pomůžu ti zbavit se té těžké nádhery.“

Mladý jelen byl však tak zahanbený, že pohodil zadními kopýtky a nemotorně se odpotácel dál do lesa. Tam se hlavou otíral o stromy, spadané větve a pařezy tak dlouho, až pryskyřice povolila a on měl hlavu zase lehkou jako dřív.

Tu teprve pochopil, jak byl hloupý, a protože se bál, že by se mu všichni smáli, vydal se najít jiný domov, kde ho nikdo nezná. Nejdříve byl z toho všeho hodně smutný, ale postupně se začal radovat z toho, že je na světě, našel si přátele, zmoudřel a možná, až jednoho dne nastane správný čas, stane se také on tím, po čem vždy toužil. Králem lesa.

 

Když paní Zima dovyprávěla, podíval se na ní mladý jelen s pochopením a oči se mu rozzářily: „Tak to já takový hlupák rozhodně nebudu!“ Vyskočil, poděkoval paní Zimě za příběh a uháněl za svými kamarády, aby si spolu s nimi užil spoustu báječných okamžiků. A parohy? Ty už ho vlastně nezajímaly. Vždyť každým rokem budou ty jeho větší a třeba i krásnější. Tak proč si s tím lámat hlavu právě teď😊.