Díl 14. - Paní Zima se loučí (27. 2. 2022)

 Díl 14. – Paní Zima se loučí

Na konci vesničky dýchl na paní Zimu závan teplejšího větru. Na potoce, který protéká vesnicí, je už jen tenká vrstvička ledu a pod ní se s jemným zurčením převalují vlnky vody.

Chaloupky tu jsou už jen lehce zasněžené a mezi tenkou sněhovou peřinkou, která pokrývá zem, prosvítají jemné zelenkavé koberečky, z nichž vyrůstají drobné dlouhé lístky. Tu a tam se objeví také bílé poupátko a na svět se chystá vykouknout první sněženka.

Mezi poupaty chodí malé víly, každé poupě něžně pohladí, dýchnou na ně a pomůžou mu povytáhnout se výše. Na sobě mají dlouhé sněhobílé šaty s teplou kožešinkou a dlouhé vlásky, zdobené zelenkavou čelenkou, jim splývají až k pasu.

Paní Zima je chvíli pozoruje a má radost, že na konci jejího putování vidí tyhle drobounké kvítky, které začínají být plné života. Pak si povzdechne: „Už je to tady. Za chvíli předám svoji vládu Jaru a s vámi, moji milí, se budu muset rozloučit.“

„Ale jen na rok,“ usměje se na ni Únor, „potom se znovu shledáme a navzájem se potěšíme.“

„Máš pravdu,“ oplatí mu úsměv paní Zima a poprosí, aby nachystali její sněžné saně.

Když před ni bělouši předjeli, podívala se na obyvatele poslední vesnice, kteří se s ní přišli rozloučit a řekla: „Jste všichni pracovití a milí. Děkuji vám za milé přivítání i čas, který jsem mohla být s vámi. Než se rok s rokem sejde, pořádně si odpočiňte a já už se moc těším, až se opět uvidíme.“

Pokynula hlavou, srdečně si potřásla rukou s Únorem a už už chtěla nastoupit do saní, když v tom k ní přispěchaly dvě víly. Byly celé udýchané a držely první kytičku letošních sněženek. „Ta je pro vás,“ řekly a podaly jí drobné kvítky a s obavou v hlase dodaly: „Snad neuvadnou, než dojedete domů.“

Paní Zima se celá rozzářila: „Děkuji vám za tak krásný dárek. Je to od vás moc milé.“ Pak na sněženky lehounce dýchla. Drobné kvítky pokryl jemný závoj třpytivé jinovatky a paní Zima se usmála: „Teď už neuvadnou. Nemusíte se bát.“ Vzala si kytičku, pohladila obě víly po vlasech, nasedla do saní a pobídla bělouše. Ještě jednou se podívala na třetí vesničku, zamávala a vydala se zpět domů – do své sněhové chaloupky pod mohutným stromem na vysokém kopci.

Cestou ji při pohledu na sněženky bylo veseleji, a když se krajinou rozezněly první písně skřivánků, zahřála ji jejich písnička u srdce.

Když pak přijížděla k mohutnému stromu, uviděla Jaro – mladíka, který seděl u vedlejší chaloupky pod rozkvetlými větvemi a vyřezával píšťalky.

„Vítám tě doma, paní Zimo,“ zahlaholil mladík a ptal se: „Jaká byla cesta? A co tvoje vesničky?“

„Děkuji za optání. Vše je v nejlepším pořádku,“ odpověděla paní Zima a dodala: „Bylo mi v nich moc dobře, ale přiznám se, že jsem ze všeho putování unavená. Už se těším, až se trošku prospím.“ Pobídla bělouše a poslala je do stáje, aby si také odpočinuli. Pak se otočila na mladíka a zívla: „Tak dobrou noc, Jaro. Ať se i tvoje cesta do údolí vydaří.“ 

Po těch slovech vstoupila paní Zima do své chaloupky, kytičku sněženek, kterou cestou pečlivě opatrovala, vložila do skleněné, vločkami ozdobené vázičky. S něhou se na ně zadívala a před očima jí proběhly krásné chvíle jejího zimního putování. S radostí si vzpomněla na své přátele Prosinec, Leden, Únor a na všechny obyvatele zimních vesniček. Zasmála se, když se jí před očima vybavil bílý král zabořený ve sněhu, přeskládaní sněhuláčci, začouzení koumálci nebo létající cukřenky.

Zpod kabátku vytáhla darovanou rolničku a pro radost si zacinkala. V tu chvíli opět pocítila klid a krásu vánočního času, úžas nad třpytivou jinovatkou, zdobenými krajkami, mrazivými obrázky a vzpomněla si na všechny milé chvíle, které prožila s drobnými vílami na konci poslední vesničky, s lesánky v jejich teplé hájence, sněžnými nosiči ve mlýně, zvířátky i při chvilkách odpočinku s dobrotami, co napekli cukráři a byla ráda, že její vesničky mají tak báječné a pracovité obyvatele a spolehlivé správce.

Pak ji ale opět přemohla únava, odložila všechny teplé věci, uvařila si bylinkový čaj a zachumlala se do měkkých peřin. Však si odpočinek po tak dlouhé cestě zaslouží. A my jí můžeme přát jen samé sněhobílé sny.