Díl 15. - Jaro vchází do kraje (6. 3. 2022)

Díl 15. – Jaro vchází do kraje

Radostné a krásné jaro,

kde se vzalo, tu se vzalo.

Přesto, že má síly málo,

teplé slunce zavolalo.

 

Lehký větřík nám dnes hlásí,

že se brzy u nás asi

zastaví s kouzelnou flétnou,

a že první ptáčci vzlétnou

k nebi, aby oslavili

svojí písní tuto chvíli.

 

Jejich zpěv se nese kolem

- zahradou, sadem i polem.

Vzduch je svěží, větřík fouká,

rozkvete kol každá louka.

 

A tak Jaro schází do vsi,

probouzí včelky i vosy,

oživuje mízu stromů

a než vypraví se domů

rozjásá se celý kraj:

„Ach na jaře – to je ráj!“

 

 

Březen

U chaloupky pod rozkvetlými větvemi mohutného stromu dokončuje Jaro tři vrbové píšťalky. Je to statný mladík s lehce rozčechranými vlasy, veselýma očima a svěží tváří. Na sobě má bílou halenu a volné světlé kalhoty. Zelenkavá vesta, která zdobí jeho prostý oděv, je vyšita drobnými ornamenty jarních květin a lehkými botkami si podupává do taktu melodie, kterou si jemně prozpěvuje.

S paní Zimou už se přivítal, píšťalky pro víly, které střeží jeho tři vesničky, už má udělané, ještě si tedy musí naplnit raneček semínky různých druhů rostlinek a může vyrazit na svoji pouť do údolí.

Když vychází, rozezní se všude jásavý zpěv ptáků, sluníčko povytáhne své paprsky o něco více z mrakových peřin, jemný jarní větřík pohladí Jaro po tváři a lehce mu pročísne vlasy.

Všude, kam Jaro vstoupí, sníh taje a na svět začíná vykukovat svěží tráva. A když začne hrát na svoji píšťalku, zvědavě se na svět vyklubou první jarní kytičky. Na některých místech byl ale mráz tak silný, že trávu či květiny spálil. A tu už sundává Jaro svůj raneček a za chvilku sype na smutná místa drobná semínka. Semínka klíčí a brzy se vyschlý kousek země zase zazelená.

Je to milá podívaná a také obyvatelé první jarní vesnice už z dálky vidí, jak se cestička z vysokého kopce, po které Jaro kráčí, začíná zelenat, stromy kolem nasazují pupeny a do kraje se ozývá jarní písnička prvních ptáčků doprovázená jemnými tóny píšťalky.

 

„Už jde! Podívejte!“ volají malí skřítkové s batůžky na zádech. Protože jsou maličtí, vyšplhali se do korun stromů, aby dobře viděli a mohli tak všem ve vesničce oznámit, že se blíží Jaro. To už za nimi vzlétají drobné víly, pobízí skřítky, aby slezli dolů a letí za březnovou vílou, aby jí tu dobrou zprávu oznámili.

Březnová víla Violka se právě prochází kolem zurčícího potůčku. Její světle fialkové šaty jí sahají až k zemi. Dlouhé rukávy jsou ozdobeny jemnou krajkou a teplejší vestička, která je v březnu potřeba, protože občas se sluníčko ještě zachumlá do teplých peřin, zafouká studený větřík a maličko se ochladí, je protkána fialkovými nitkami. Kaštanové vlasy, které víle splývají až po pás, jsou propleteny drobnými kvítky fialek a ozdobeny jsou třpytivou čelenkou.

Violka poslouchá drobné vlnky, které se převalují jedna přes druhou a s něhou sleduje sněhobílé sněženky, které rozkvetly nedaleko. „Když rozkvetou sněženky, je Jaro už blízko,“ pomyslí si a v tu chvíli už vidí víly, které se k ní s veselou blíží a s radostí poslouchá, co jí přišly říct.

„Tak honem!“ pokyne malým zpravodajkám březnová víla, „ať jeho příchod nezmeškáme.“ A sama se lehkým tanečním krokem vypraví na kraj vesničky, kde už se schází také ostatní, aby Jaro náležitě přivítali.

 

Také Jaro už se na svoji první vesnici, která se nazývá Březen, moc těší. Všechny tam provází dobrá nálada, každý má spoustu energie a probouzející se příroda je krásná a svěží.

Když prochází slavobránou, kterou mu obyvatelé spolu s březnovou vílou připravili, utichne zvuk píšťalky a Jaro se na všechny doširoka usměje. „Tak jsem konečně tady!“ zahlaholí a s radostí se vítá s Violkou i ostatními.

Ještě, než se pořádně rozkouká, jak se jeho vesnička po roce změnila, už k němu spěchají malí skřítkové, sundávají plné ranečky, které mají na zádech a jeden přes druhého volají: „Podívej, Jaro, jak krásné mám letos semínka lučních kytiček! A co teprve moje semínka zahradních květin! Já tady mám zase cibulky bledulí, sněženek a krokusů.“

To už ale přichází březnová víla: „Skřítci, počkejte přece chvíli. Jaro je mezi námi teprve okamžik a určitě si po dlouhé cestě potřebuje odpočinout. Není to tak?“

„Ale kdepak!“ odpoví mladík, „unavený nejsem a moc rád bych co nejdříve začal s jarním čarováním. Pomůžeš mi?“ ptá se a podává Violce jednu ze svých vyřezávaných píšťalek.

„Děkuji,“ usměje se na něj víla, přiloží píšťalku k drobným ústům, a když se ozve první melodie, začnou u jejích nohou vykukovat první lístky a poupátka fialek. Obyvatelé vesničky nadšeně zatleskají.

Jaro se na ně vesele podívá a povídá: „Děkuji vám všem za milé přivítání. Teď už je ale čas na malé kouzlení. Pojďte tedy a pomozte nám, ať březnovou přírodu oblékneme do krásných jarních šatů.“

„Hurá!“ ozývá se kolem a všichni spěchají, aby splnili svůj úkol a Jaru s březnovou vílou co nejvíce pomohli.

Brzy tak tenká sněhová peřinka, která pokrývá začátek vesnice taje pod veselými tóny píšťalek, drobné víly svým dechem probouzí první jarní kytičky a malí skřítkové rozsévají semínka trávy a rostlin tam, kde neopatrný zimní mrazík spálil vše živé.

A ostatní? Zahradnice se rozeběhly do svých skleníků, aby předpěstovaly některé druhy rostlin pěkně v teple. Zahradníci se zase chopili rýčů a spěchali na konec vesnice, aby připravili půdu na sadbu nových ovocných stromků a keříků.

První vesnice s názvem Březen se pomaličku probouzí k životu, a jak si přeje Jaro, začíná se oblékat do zelenkavých jarních šatů, které nyní zdobí první nedočkavé kvítky.

Nechme tedy Jaro, březnovou vílu Violku i všechny obyvatele čarovat, vyjděme na chvíli ven a pojďme se zaposlouchat do prvních jarních písní ptáčků zpěváčků, kteří přišli Jaro také přivítat.