Díl 16. - Nečekaní návštěvníci (13. 3. 2022)

 Díl 16. – Nečekaní návštěvníci

Jakmile začalo Jaro své čarování v první jarní vesničce, přidalo se k němu také sluníčko. Povytáhlo více svoje paprsky a hřálo, aby vylákalo na svět jarní kytičky, kterým se nechtělo vstávat a ani pohlazení a písnička drobných víl je neprobudila.

Na svět už se klubou sněženky, první bledulky, občas nějaká fialka a petrklíč. Ale co to? Co je tamhle v trávě? Žlutá chundelatá hlavička, střapaté lístky.

„Ale ne,“ lekne se sluníčko, „vždyť je to pampeliška!“ „Honem zalez!“ volá na ni.

Ale pampeliška nechce, a tak otáčí hlavičkou dolů a dělá, že neslyší.

„Zatrápený kvítek,“ pomyslí si sluníčko, „copak neví, že má ještě spát? S takovou jí brzy bude zima.“ A v tom si vzpomene: „Zima. Jé. Vždyť já zapomnělo zazpívat ukolébavku obyvatelům třetí zimní vesničky. Chudák Únor. Určitě už by rád spal a ono se mu to nedaří.“

 

Abyste tomu rozuměli. Vždy, když se Jaro, Léto, Podzim nebo Zima rozloučí se svojí vesničkou, kde byli na návštěvě, ještě chvíli se její obyvatelé radují ze vzácné návštěvy a dobře odvedené práce, a pak jdou spát, aby nabrali síly na další rok. A protože musí usnout spánkem kouzelným, vždy je uspává sluníčko.

Jenomže ono je právě teď v první jarní vesničce, která se nazývá Březen. Naštěstí si ale vzpomnělo, na co zapomnělo😊, a tak už honem pospíchá napravit svoji zapomnětlivost. Cestou ladí svůj hlas a jakmile uvidí poslední zimní vesnici, začne lehounce zpívat. Však už je načase. Někteří její obyvatelé jsou připraveni v postýlkách, zeširoka zívají, a ne a ne usnout. Jiní ještě dovádí venku na sněhu a ustaraný Únor se dívá na oblohu.

„Už bylo načase,“ zavolá směrem ke sluníčku, a to se začervená.

„Nezlob se,“ omlouvá se, „bylo jsem tak nadšené z jarního čarování, že jsem málem zapomnělo, ale neboj se, už jsem tady a vše bude, jak má být.“

Únor spokojeně pokývá hlavou a za zpěvu ukolébavky se chystá ke spánku. Také ostatním obyvatelům, kteří jsou venku, už se začínají klížit oči a chce se jim spát. Honem tedy spěchají domů a brzy už vypadá, že celá vesnička spí.

Sluníčko je spokojené. Zeširoka se usmívá a zpívá a zpívá…a zpívá…“ááách“…až z toho nakonec usne i ono. Oči má zavřené, ještě jednou si zívne, přitáhne si měkkou mráčkovou peřinu až k nosu a … „chrrrr, pšííí“.

 

Což o to. Ono by ani tak nevadilo, že si sluníčko na chvilku zdřímne. Vždyť se kolikrát na jaře stane, že se mu z peřin nechce a den je pak trošku smutný. Ale i takové dny jsou přece potřeba. Jenomže tu byla jedna věc, které si sluníčko nevšimlo.

Ve třetí vesničce sice klidně pochrupávali všichni obyvatelé i zvířátka, ale i tak tam byl brzy podezřelý pohyb. Že by do vesnice zavítal nezvaný host? I kdepak! Ony to byly dvě sněhové cukřenky. Uspávanka, kterou sluníčko zpívalo, je sice ukolébala k spánku, ale jenom lehkému. Stačilo, aby zafoukal ledový větřík a už byly vzhůru. Chvíli poletovaly po vesnici a cukrovaly jemným sněhem střechy chaloupek, chvíli jen tak poletovaly od domečku k domečku a nakukovaly okýnky dovnitř, ale pak se začaly nudit a řekly si, že tady už to znají. Pustily se tedy dál od vesnice a užívaly si přeletu nad loukami, poli i lesy. Tak se stalo, že zahlédly první jarní vesničku a zvědavost jim nedala. Přiletěly blíž a už se těšily, co nového objeví.

A viděly. Sněhu tady trošku bylo, ale mezi ním se zelenala první tráva a ze země dokonce vykukovaly kytičky.

„Pojďme jim to tady trošku zasypat,“ zavelela první, „vždyť tady mají ve sněhu díry jako trám. To je hrůza!“

„Třeba už tady sníh nechtějí,“ odvětila druhá a pozorovala drobné víly, které hladily drobná poupátka květin. „Možná, že by jim pak byla zima,“ zamyslela se.

To už se ale první cukřenka pustila do díla. Létala sem a tam a zasypávala zelenkavá místa na zemi.

„Nechej toho!“ volaly na ni víly, které se pod mrazivými sněhovými vločkami začaly třást zimou.

„Počkejte, za chvilku vám zima nebude,“ opáčila sněhová cukřenka, „zasypu vás sněhem a uvidíte, jak se pod bílou peřinkou zahřejete.“ To se ale spletla.

Víly drkotaly zoubky víc a víc, prosily cukřenku, aby přestala sypat sníh, ale nic nepomáhalo. Dokonce se cukřence snažila domluvit její kamarádka: „Copak nevidíš, že sníh je studí? Nelíbí se jim to. Tak už přestaň.“

První cukřenka však neposlouchala. Tak moc si myslela, že všem pomůže, že nedbala na prosby ani nářek. Naštěstí byli poblíž skřítci. Když viděli, co se stalo, pospíchali za vílou Violkou.

Ta brzy přispěchala malým vílám na pomoc a Jaro s ní. Violka se na cukřenky nevěřícně dívala. Nic takového ještě neviděla. Kdyby nesypaly sníh, s radostí by se na ně na chvíli zadívala – cukřenky s křídly, to byl opravdu kouzelný pohled. Ale ony sníh sypaly. Tedy vlastně jedna cukřenka ho sypala. Ta druhá nešťastně poletovala kolem ní a zkoušela ji zastavit. Violka nevěděla, co má dělat.

Vtom se ozval zvučný hlas Jara: „Tohle je jarní vesnice! Přestaň s tím sněžením! Naděláš víc škody než užitku!“

Teprve teď se cukřenka zastavila a nechápavě se zadívala na všechny okolo. Víla Violka byla celá vyplašená, vedle stál zamračený mladík, drobounké víly se chvěly zimou, poupátka rostlin se krčila u země a skřítci pobíhali kolem nich a snažili se je zahřát svými kabátky.

Cukřenka se zastyděla a vysvětlovala: „Když já jsem chtěla pomoct. U nás ve třetí zimní vesničce je Únor vždy rád, když zasypeme zemi jemným sněhem a pomůžeme tak přírodu zakrýt jemnou peřinkou.“

„Tak odtud jste přiletěly,“ řekla Violka a dodala: „Jenomže tady už máme tepleji než u vás a naopak se snažíme, aby sníh pomalu odtál, země se zahřála a my mohli ozdobit jarní přírodu barevnými šaty.“

„Aha, to jsem nevěděla,“ špitla cukřenka, „promiňte“.

„Můžeme svoji chybu nějak napravit?“ zeptala se druhá.

„Nejlepší bude,“ poznamenal Jaro, „když se vydáte zpátky domů a uložíte se ke spánku. My to tady s pomocí sluníčka dáme zase dohromady. Potřebujeme zahřát a ne ochladit.“

„I když…možná byste přece jen mohly něco udělat,“ ozvala se Violka, která zahlédla, jak jsou z toho všeho obě cukřenky dost smutné.

Cukřenky ožily a radostně zatřepetaly křídly: „Moc rády. Hlavně ať jsme užitečné.“

Violka se na ně usmála: „Podívejte se, jak jsou moje víly celé zkřehlé. Sotva se drží na nohou. Vy jste silné a umíte létat. Zvládly byste víly dopravit k mojí chaloupce, aby se co nejrychleji zahřály teplým čajem?“

Cukřenky si zavýskly a za okamžik už bylo slyšet veselý smích malých víl, které seděly cukřenkám mezi křídly. Létat sice umí, ale takhle je to pro ně docela nové. Mají takovou radost, že úplně zapomněly na promrzlé prstíky a chlad, kvůli kterému jim ještě před chvílí drkotaly zoubky. A protože skřítkové nechtějí být pozadu, se svolením víly Violky už brzy poletují také.

 

Violka se spokojeně usmívá a Jaro se potěšeně směje: „Tak to jsem si nemyslel, že tady zažiju něco tak nevídaného. Ono je nakonec dobře, že k nám ty zvědavé cukřenky zamířily. Jen se podívej, jak je všude veselo.“

A bylo. Jen o kytičky měla Violka strach. Když se však z kouzelné flétničky ozvala jarní písnička, pookřály také drobné kvítky a těšily se až zase vykoukne sluníčko.