Díl 17. - Jak sluníčko zaspalo (20. 3. 2022)

 Díl 17. – Jak sluníčko zaspalo

Když vesnici Březen navštívily zvědavé sněhové cukřenky, bylo z toho sice nejdříve nadělení, ale nakonec si spolu s nimi víly i skřítci užili spoustu legrace. Nikomu se pak nechtělo s létajícími návštěvnicemi loučit. Bylo to ale potřeba. Cukřenky musely jít spát, aby si odpočinuly do příštího února a skřítci s vílami se museli vrátit ke svému úkolu, který v první jarní vesničce měli. Museli probudit první jarní kytičky a zasít semínka trávy a dalších rostlin.

Jenomže…

„My ale nemůžeme probouzet další kvítky,“ ozvala se drobná víla a zadívala se na Jaro.

„Proč ne?“ zeptal se mladík a nechápavě se na vílu podíval: „Vždyť jste se přece už zahřály a nic vám tedy nebrání pokračovat.“

„Ale ano,“ bránila se víla, „jen se podívej na květiny. I když jim kouzelná flétnička pomohla, je ještě mnoho míst, kde leží chladivý sníh a k tomu bude potřeba sluníčko. Jeho paprsky budou mnohem teplejší a prohřejí zemi lépe.“

„To máš pravdu,“ přikývla Violka a zadívala se na oblohu: „Kde ale je? Nikde ho nevidím. Všude samý mrak.“ Maličko se polekala: „Snad nezaspalo.“

Pak se otočila na mladíka: „Pojď Jaro! Zahrajeme společně na píšťalky a sluníčko přivoláme.“ Za chvíli zaplnila okolí krásná melodie. Písnička to byla veselá až se víly i skřítci dali do tance. Jak se ale zdálo, sluníčko neslyšelo. Husté mraky stále pokrývaly oblohu a chvilku to dokonce vypadalo, jako by mělo sněžit.

„Ach ne!“ ozval se jemný hlásek, „vždyť takhle tady umrznu dřív, než se probudí ostatní“.

Všichni se dívali kolem sebe a hledali, komu hlásek patří.

„A jejda,“ vykřikl malý skřítek, „vždyť je to pampeliška. A takhle začátkem března?“

„Kde ses tu vzala, ty nerozumná,“ sklonila se k ní víla, odhrnula jí ze sukničky listů sníh a dýchla na ni, aby ji alespoň maličko zahřála.

„Když já. Já…,“ sklopila hlavičku pampeliška, „byla jsem prostě moc zvědavá. Sluníčko mi sice říkalo, ať hned zalezu zpátky pod zem, ale já jsem neposlouchala. Vždyť přece tak hezky hřálo.“

„Tak ty jsi nejen nerozumná, ale taky neposlušná?“ ozval se Jaro a zamračil se.

„Ano,“ přiznala pampeliška, „teď už vím, že jsem měla poslechnout. Nezlobte se.“ Rozplakala se.

Mladík viděl, jak se květinka chvěje zimou a bylo mu jí líto. Vzal svoji píšťalku, z níž zazněly kouzelné tóny, které rozpouštěly sníh kolem pampelišky a lákaly ven drobnou travičku. Ta pampelišku maličko zahřála. Brzy se však květinka opět rozklepala zimou a Jaro věděl, že tady pomůže jedině sluníčko.

„Jaro! Co budeme dělat?“ ptala se zoufale Violka. „Písnička nepomáhá, pod zataženou oblohou je moc chladno a jestli k tomu začne sněžit, pampeliška i jiné jarní květy zmrznou.“

„Neboj se, Violko,“ utěšovaly vílu malí skřítkové, „zaběhneme si pro naše peřinky i polštáře a kytičky zahřejeme.“

„A já,“ zvolal Jaro mocným hlasem, „pošlu rychlé sýkorky za sněhovými cukřenkami. Snad ještě nebudou spát a pomůžou nám sluníčko probudit.“

 

Sýkorky letěly, jak nejrychleji mohly. Měly štěstí. Cukřenkám se totiž ještě spát nechtělo, a tak poletovaly po třetí zimní vesnici a sypaly střechy chaloupek sněhem, který jim ještě zbyl. Když jim udýchané sýkorky řekly, co se stalo, neváhaly ani chvíli, zamávaly křídly a šup, už byly vysoko na obloze.

Ke sluníčku to byla cesta dlouhá, ale sněhové cukřenky měly dost síly na to, aby dolétly k jeho mrakovým peřinám. Ale jak sluníčko vzbudit?

Vylétly kousek nad něj a začaly sypat sníh. Jenomže u sluníčka je teplo až až, a tak sněhové vločky tály ještě dřív, než se sluníčka dotkly.

„Haló, sluníčko! Vzbuď se!“ volaly, ale hlásek měly slabý. Sluníčko spalo a spalo.

„Co budeme dělat?“ zeptala se jedna cukřenka druhé. Ta se zamyslela: „Možná by pomohlo, kdybychom sluníčko pošimraly svými křídly.“

„Ale to by je mohlo spálit,“ řekla první.

„Hmm…a co takhle zkusit o sebe ťukat. Třeba naše sněhové nádobky vydají nějaký zvuk,“ navrhla druhá.

„To by mohla být legrace,“ zachichotala se první cukřenka a hned lehce narazila do druhé. Trošku to cinklo, ale nic, co by sluníčko vzbudilo. Cukřenky to ale nevzdávaly a zkoušely o sebe ťukat víc a víc až se z nich sypal sníh. A světe, div se! Jakmile byly sněhové cukřenky prázdné, při ťuknutí obě krásně zacinkaly.

„Áááách,“ protáhlo se sluníčko, „to se mi zdál hezký jarní sen.“ Zamhouřilo očka a vzpomínalo: „Květinky byly probuzené a ze země vykoukly první zvonky. A jak hezky zvonily. Úplná pohádka.“

„To nebyly zvonky,“ ozvalo se nad sluníčkem, „to jsme byly my!“

„Jej,“ leklo se sluníčko, „kdo jste? A co tady nahoře děláte?“

„Jsme sněhové cukřenky a přišly jsme tě vzbudit,“ odpověděly a začaly vysvětlovat: „Ve vesničce Březen je pořádná zima a v poslední zimní vesničce ještě všichni neusnuli. Třeba my dvě. Tvoje ukolébavka byla krátká, víš? Je potřeba, abys dalo všechno do pořádku.“

„Jú, já asi zaspalo,“ polekalo se sluníčko a honem se hrabalo z mrakových peřin.

„Moc vám děkuji,“ začervenalo se. Potom z mráčků vytvarovalo pohodlný kočár (to aby svezlo unavené cukřenky), zapřáhlo do něj větrné koně a pospíchalo za Únorem. Tam začalo zpívat novou ukolébavku, při které už všichni usnuli.

Když dorazilo k první jarní vesničce, byla Violka i Jaro moc rádi. Sluníčko natáhlo své hřejivé paprsky, pohladilo všechny obyvatele po tvářích a prochladlé kytičky po hlavičkách i listech. Také pampeliška se zaradovala. Teď už jí bylo mnohem tepleji.

„Děkujeme, sluníčko,“ zavolala Violka, „už bylo na čase! 

„Nezlobte se,“ špitlo sluníčko, „už se mi dlouho nestalo, že bych zaspalo. Ale o to víc vám to teď vynahradím.“ Rozehřálo se tolik, že sníh, který pokrýval trávu i střechy domů se měnil ve třpytivé kapičky vody, barevné kvítky se spokojeně rozzářily stejně jako tvář Jara i ostatních.

„Přece jen přišlo Jaro v plné kráse,“ zasnila se Violka, a kromě veselého ptačího zpěvu se krajinou opět rozezněly tóny kouzelných jarních píšťalek.