Díl 18. - Koťátka nebo kočičky? (27. 3. 2022)

 Díl 18. – Koťátka nebo kočičky?

„Jaro! Jaro je tady!“ radovaly se zahradnice, které vysazovaly první rostlinky v teplých sklenících a s nadšením vedly Jaro i Violku, aby se na ně podívali. Bylo totiž potřeba předpěstovat některé druhy zeleniny. Venku by se semínkům v chladné půdě nedařilo, a na zahrádce by při pozdějším zasetí měly zpoždění, a tak se teď vyhřívaly v teplé půdě a pomalu se klubaly ven. Jakmile povyrostou a oteplí se, poputují společně s Jarem do druhé vesničky s názvem Duben, kde už na ně budou čekat pěstitelky, a ty je vysadí do úhledných záhonků.

Některé rostlinky však byly při zavolání „Jaro je tady!“ tak nadšené, že se pustily kořínky země a přelézaly květináčky blíž ke vchodu, aby Jaro nepropásly.

„Zpátky, vy nezbedy!“ zlobily se zahradnice a zrzavé veverky z blízkého lesa, které jim s rostlinkami pomáhaly, k nim hned přiskočily a zaháněly je zpátky do květináčků. Při tom lamentovaly: „Vždyť vám vyschnou kořínky a moc dobře vám nebude. Kdo vás pak bude dávat dohromady?“

Když bylo vše opět v pořádku a rostlinky se svými kořínky opět pevně držely kypré země, usmál se mladík na zahradnice: „Máte šikovné ruce, rostlinky pod nimi rostou jako z vody a vypadají moc spokojeně.“ Potom pohladil rezavé veverky: „A taky báječné pomocnice.“ Veverky se spokojeně zachichotaly a vesele zamávaly ocásky.

 

To už ke skleníkům přicházeli zahradníci: „Sluníčko krásně hřeje a půda se začíná zahřívat. Co myslíš, Jaro, můžeme vysadit nové stromky?“

„Určitě,“ pokýval hlavou mladík a dodal: „je lepší vysadit je teď, dokud ještě podřimují. Jakmile se probudí a začne v nich proudit míza, bude lepší, když už budou hezky na svých místech.“

Zahradníci kývli hlavou na souhlas a chopili se několika mladých stromků, které byly vysazeny u skleníku jeden vedle druhého. Naložili je na veliká kolečka a chtěli s nimi dojet do sadu, kde už měli vykopané díry, do nichž stromky zasadí.

Ještě, než stačili vyjet, přiběhli udýchaní skřítci a volali: „Honem pojďte! Koťátka! Na stromech!“

„A hrome,“ ozval se jeden zahradník, „že už by měly kočky koťata? A co by dělaly na stromech?“

„Musíme je sundat než spadnou,“ řekl druhý, postavil kolečka na zem a zeptal se: „Tak kdepak je máte?“

„Tamhle u lesa, ale…“ skřítek chtěl něco říct, jenomže další zahradník ho přerušil: „Tak už nic neříkej a ukaž nám cestu.“

„Počkejte ještě,“ zastavil je druhý zahradník, „máme si vzít žebřík nebo na ty malé chlupáče dosáhneme ze země?“

„Vy nerozumíte,“ zavrtěl hlavou jeden ze skřítků, „oni jsou po celém stromě a jsou pěkně chlupatá, ale…“

„Jasně, kočky jsou přece chlupaté,“ přikývl první zahradník, „ale že by jich bylo tolik?“

Vtom se od skleníků ozval jasný smích. Jaro se směje od ucha k uchu. Zahradníci nerozumí. Co je k smíchu na nebohých koťatech, která vylezla na strom a nemůžou dolů? Také skřítci se chichotají a chtějí vše vysvětlit, ale Jaro je nenechá. Raději všechny pobídne a společně se vydávají k lesu, kde začíná kvést vrba jíva a na ní se bělají rozvité pupeny, kterým se říká „kočičky“. 

„Ach tak,“ rozesmějí se zahradníci, „žádná koťátka, ale kočičky. Že nás to hned nenapadlo.“

„A to je přesně to, co jsem vám chtěl říct. Že to nejsou opravdová koťátka, ale první kočičky. A protože jsou tak mrňavé, říkáme jim koťátka. Jenomže vy jste mě nenechali domluvit, a hned jestli je potřeba žebřík,“ zamračeně se ohradil jeden skřítek.

„Tak už se nezlob,“ chlácholil ho jeden ze zahradníků, „raději se podívej na tu nádheru. Bílé jako sníh, a přece už poslové jarního probuzení.“

„To ano,“ přikývl skřítek a usmál se, „ona to vlastně byla legrace. Koho by napadlo, že budete myslet na opravdová koťátka. To by snad ani nebylo možné.“

„Jaro! Podívej na tu nádheru!“ zavolali skřítkové na mladíka. Ten pokýval hlavou a řekl: „Je to tak. První kočičky na stromech jsou vždy pěkná podívaná. Vždyť nám dávají znát, že už se příroda opravdu probouzí. Ale je to také čas, kdy se musíme rozloučit. Čeká mě teď cesta do druhé jarní vesnice.“

„Jak ten čas letí,“ ozvala se víla Violka, která se spolu se zahradnicemi také přišla podívat na to kočičí probuzení, zadívala se na Jaro a řekla: „Ještě, než se vydáš dál, pojď se trošku posilnit. Víly ti upekly pár sladkých koláčků. Jsou sněženkově bílé a voní po fialkách. Snad ti přijdou vhod spolu s pohárkem studánkové vody.“

 

Když se Jaro posilnil, nabral si do ranečku pár koláčků na cestu, dýchl svým teplým dechem na rostlinky, které mu zahradnice naložily na kolečka – to aby mu cestou neprochladly. Zamával všem v první vesničce, přiložil k ústům svoji píšťalku a zahrál další jarní melodii. Kolem něj se během okamžiku vše projasnilo, pod jeho krokem se zelenala nová tráva, na stromech začaly rašit první lístky a kolečka s rostlinkami se jako zázrakem sama rozjela po cestičce. Jela za Jarem spořádaně za sebou, jako malá kuřátka, která se batolí za mámou kvočnou. Rostlinky se zvědavě rozhlížely kolem a užívaly si svoji cestu do další jarní vesničky.

Když se pak k jarním tónům píšťalky přidal zpěv ptáčků, zaradovali se nejen všichni obyvatelé vesničky Březen, ale také celá příroda, která se díky Jaru probouzela čím dál víc.