Díl 21. - Jaro vypravuje (17. 4. 2022)

 Díl 21. - Jaro vypravuje

Pomlázkoví mužíčci se nakonec dočkali. Dnes totiž zavítá Jaro právě k nim a možná je naučí nový vzor pletní pomlázek. Všichni už se moc těší, a tak Jaro nedočkavě vyhlížejí.

„Už jde!“ zavolá jeden z mužíčků.

„Tak honem! Nachystejte vrbové proutky, ať Jaro vidí, že jich máme dost,“ pobízí další, a jak spěchá, aby pomohl, zakopne o jednu z dřevěných stoliček a šup, už je na zemi.

V tu chvíli přichází Jaro, sklání se k mužíčkovi, pomáhá mu vstát a zvesela zahlaholí: „Mně se klanět nemusíš. Raději mi pěkně pevně podej ruku a přivítej mě srdečným pozdravením.

Mužíček se celý začervenal, podal Jaru svoji drobnou ruku a řekl: „Pěkně tě u nás vítám, Jaro. Moc jsme se na tebe těšili. Neměj mi to ale za zlé, já se ve skutečnosti neklaněl. Já upadl,“ špitl, otíral si odřený nos a nesměle se díval, co na to Jaro.“

„Vždyť já vím,“ zasmál se mladík, poplácal mužíčka lehce po zádech a usedl na největší vyřezávanou stoličku, která byla určena právě jemu. Do ruky vzal několik vrbových proutků a začal je zaplétat.

„Jú, to je krása!“ radovali se pomlázkoví mužíčci, když viděli, jak je Jaro zaplétá. Uměli už různé druhy pomlázek, ale takovouhle ještě ne. Dokonce byla na vrcholku rozdvojená, a když přišly krajkářky, které mají na starost zhotovení barevných stuh a malovaných kraslic na velikonoční výzdobu, jednu malovanou kraslici mezi vrbové proutky zapletl.

„Ach, s ní je pomlázka ještě hezčí,“ zaradovali se mužíčci.

„Ale ta je jenom na ozdobu. Vajíčko by se jinak mohlo rozbít, a to by byla škoda ne?“ řekl mladík a dodal: „Rozdvojit pomlázku však během pletení můžete. Když proutky zase spojíte, ono vám vlastně vajíčko vznikne.“

„To je pravda,“ zavýskli si mužíčci a hned se pustili do pletení. Některým se nový pomlázkový vzor dařil lépe, jiným to tolik nešlo. Nikdo však nezoufal. Když mu nešlo pletení nové pomlázky, zaplétal vzory, které znal. Brzy se měl totiž konat Velikonoční jarmark a oni na něm měli učit plést tatary všechny, kteří se to chtěli naučit. Také bylo potřeba, aby měli nějaké pomlázky na ukázku, a tak se teď snažili, jak nejlépe uměli.

Sluníčko, které už pěkně hřálo, vytáhlo ven také krajkářky. Stuhy už měly nachystané, a teď si před chaloupku blízko pomlázkových mužíčků vytáhly stoly, ošatky s vyfouklými nabarvenými vajíčky a začaly je zdobit. Vznikaly tak kraslice se vzory malované voskem, na jiných rozkvétaly slámové květy, další se rozveselily barevnými bavlnkami, a jak se tak všichni soustředili na práci, ztichli a slyšet byl jen veselý zpěv ptáčků.

Za chvilku se však ozvala jedna z krajkářek: „Jaro, můžeš nám prosím vyprávět nějaký příběh? Víš, budeme poslouchat a práce nám půjde pěkně od ruky.“

„Ano, vypravuj prosím,“ přidali se i mužíčci.

Mladík se na chvíli zamyslel, rozhlédl se kolem a očima hledal, o čem by mohl být jeho příběh. Když uviděl barevná vajíčka na ošatkách, usmál se a spustil:

 

Velikonoční vajíčko

Anička byla veselá malá holčička. Chodila do školky a moc ráda pomáhala mamince. Před Velikonoci si to úplně užívala. Leštit okna, které maminka umyla, ji moc bavilo. Když sprchovala kytičkám z parapetu lístky, které byly zaprášené, stála u dřezu na stoličce a květinkám zpívala, aby jim bylo veseleji.

Pokojíček měla uklizený během chvilky, a když se maminka chystala na pečení mazance, spěchala hned do kuchyně, aby něco nepropásla. Líbilo se jí, jak se všechny ingredience spojí do vláčného těsta, a když se maminka nedívala, moc ráda si kousek těsta uždibla. Bylo slaďoučké a Anička už se těšila, až si na upečený mazanec namaže máslo a med. Mňam!

Nejvíce ze všeho však milovala neděli, kdy s maminkou malovaly vajíčka pro koledníky. Nejdříve je uvařily v cibulových slupkách, aby vajíčka pěkně zhnědla, a jak trošku vychladla, rozpustila maminka bílou voskovku a pomocí špendlíku napíchnutém na tužce, začala na vajíčkách vytvářet různé květy, větvičky, srdíčka i čtyřlístky. Bílé ornamenty vypadaly na tmavě hnědém podkladu moc hezky a Anička už se nemohla dočkat, až ji maminka k malování také pustí.

Dřív byla ještě moc malá a maminka říkala, že se smí jen dívat, aby se neopálila. Občas ji sice maminka vzala k sobě na klín a společně udělali na vajíčko několik čárek, které se spojily do květinky, letos však měla malovat úplně sama. A to bylo prima.

Jak se ale Anička podivila, když maminka vytáhla o týden dřív stojánky na vosk a vajíčka, která byla různě barevná.

„Dnes si namalujeme pár kraslic na ozdobu, víš?“ vysvětlovala maminka, která viděla Aniččin udivený výraz. „Protože jsou to vajíčka vyfouklá, tak se nezkazí, a když je dobře uložíme, vydrží nám i na příští rok.“

„A jak jsi je obarvila?“ ptala se Anička a zvědavě si prohlížela jedno vajíčko: „Vždyť slupky z cibule nejsou takhle barevné.

Maminka se zasmála: „To máš pravdu. Nastříkala jsem je barevnými laky, aby barva dobře držela.“ Pak dodala: „Ale musíme na ně malovat opatrně. Protože nemají nic uvnitř, jsou křehká a mohla by se rozbít.“

„Neboj, mami! Budu dávat pozor,“ zvesela řekla Anička a jakmile se vosk rozehřál, opatrně vzala jedno vajíčko a zkusila na něj namalovat kytičku. Nikdy si nemyslela, že je to tak těžké. Vosk rychle zasychal, a když se chvíli rozmýšlela, kde udělat čárku, malovat jí pak nešlo a musela si špendlík znovu namočit.

„Nejdříve se musíš rozmyslet, kde chceš malovat,“ radila jí maminka, „pak už jen vosk na špendlíku přeneseš, uděláš čárku a máš třeba takovou kytičku.“

„Ta je moc hezká,“ pochválila maminku Anička a snažila se dál. Trvalo dlouho, než namalovala vzory na svoje první vajíčko, ale když si ho pak prohlížela, byla spokojená. U druhého zkoušela udělat kytičku naopak. Byla to taková zvláštní květinka a maminka řekla, že je to jako krásná zářivá hvězda. Aničce se pomyšlení na hvězdičkové vajíčko tolik líbilo, že ho celé zaplnila hvězdičkami.

Když brala do ruky třetí vajíčko, už ji trošku bolela ruka, ale chtěla udělat ještě alespoň jedno. U maminky totiž zahlédla, že dělá takové zvláštní větvičky kolem dokola a řekla si, že to taky zkusí. Vypadalo to jednodušeji než kytičky.

Když začala, spokojeně se usmála. Šlo to vážně líp a rychleji. Tenhle vzor bude její oblíbený. Jenomže co se nestalo. Aničku začala bolet ruka ještě více a místo toho, aby si na chvíli odpočinula, jak jí radila maminka, chtěla vajíčko rychle dodělat. Při jedné čárce však zmáčkla vajíčko velkou silou, a to se rozbilo.

Anička začala natahovat: „Vajíčko jedno hloupé. Ještě mělo vydržet. Vždyť už mi zbývalo tak maličko.“

„Až si odpočineš, namaluješ si nové. Už víš, jak na to, tak ti to určitě dobře půjde,“ utěšovala ji maminka.

„Já už malovat nebudu,“ zařekla se Anička, „ještě bych mohla rozbít další vajíčko. Raději teď půjdu ven a zkusím to příští týden. To budou vajíčka pěkně tvrdá a určitě se mi žádné nerozbije.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny maminka a dodala: „Kdyby sis to ale rozmyslela, přijď. Vajíček máme dost.“ Usmála se na ni a malovala dál.

Anička zavrtěla hlavou. Pak se oblékla se, obula a vyběhla ven na zahradu. Posadila se na houpačku a díky sluníčku, které pěkně hřálo, se jí začala nálada trošku zlepšovat. Když k ní pak pro pohlazení přiběhla i kočka Moura, spokojeně si ji vzala na klín a začala ji hladit. Při tom jí povídala o tom, jak se dnes má. Jakmile si vzpomněla na kraslice, maličko si dupla a zakroutila hlavou: „Tak to teda ne. Já se jen tak lehce nevzdám. Namaluju si nové vajíčko.“

Vyfouklé vajíčko už ji však nelákalo. To tak. Ještě by mohla rozbít další. Jak to ale udělat? Doma vzít mamince vajíčko nemůže. Šetří si je na příští týden. Možná, by se jí mohla zeptat. Třeba by jí maminka jedno vajíčko dala. Ale ne. Namaluje vajíčko tajně a mamince ho pak ukáže.

„To bude překvapení!“ zavýskla si. Hned ale zesmutněla. No jo, to ale musí nejdříve vymyslet, jak to udělá. Chvíli chodila po zahradě a přemýšlela. Ruce měla založené za zády, jak to viděla u tatínka, který ,když se snažil něco vymyslet, také chodil.

„Už to mám!“ zaradovala se, když došla na konec zahrady, kde byl kurník. Slepice zrovna seděla v kukani, a když se maličko nadzvedla, aby si poposedla a sedělo se jí tak pohodlněji, zahlédla pod ní Anička několik vajíček.

„Jé, tamhle jsou vajíčka úplně čerstvá, a maminka o nich ještě neví. A když slepici nějak zabavím, třeba se mi podaří jedno vytáhnout,“ řekla si a spěchala pro barvičky, které měla v pokojíčku v šuplíku. Rozložila je vedle kurníku na sluníčku, a vzala hrníček pro panenky, který si přinesla také. Ne, že by si chtěla zrovna teď hrát s panenkami a vařit jim čaj. Hrníček byl dost veliký na to, aby do něj nabrala trošku zrní a zkusila tak slepici odlákat.

To se jí ale nepovedlo. Slepice seděla na vajíčkách jak přilepená, a ne a ne se z nich hnout. Při prvním pokusu ukořistit jedno vajíčko, ji dokonce slepice klovla.

„Au,“ vykřikla Anička a na slepici zahrozila. Po několika pokusech nakonec slepici nalákala na rozsypané zrní a vítězoslavně vytáhla jedno vejce. Když to slepice zahlédla, pořádně se rozzlobila a začala se kolem sebe ohánět zobákem. Anička rychle zavřela dveře kurníku a volala: „Nic se neboj! Já ti ho za chvíli vrátím pěkně barevné.“

Na sluníčku sice zjistila, že je na vajíčku drobná prasklinka, ale to jí nevadilo. Barvičkami ji překryla a v duze, kterou na něj namalovala, nebylo nic vidět. 

„Moc hezké,“ pochválila se Anička a nesla vajíčko zpátky pod slepici. Stálo ji to sice další klovnutí, ale když si představila překvapení maminky, na bolest rychle zapomněla.

 

„Mamí, myslíš, že budou mít slepice dneska dost vajíček?“ zeptala se při večeři.

„Proč?“ nechápala její zájem maminka.

„Ale jen tak. Jestli bude dost vajíček na Velikonoce. Víš, kdyby se mi zase stalo, že bych nějaké rozbila,“ snažila se Anička zakrýt svoji nedočkavost.

„Nic se neboj. Kdybychom měli málo, poprosíme o další vajíčka babičku. A kromě toho si myslím, že už žádné vajíčko nerozbiješ. Bude přece vařené,“ mrkla na ni maminka.

Toho dne se Anička maminčina překvapení nedočkala. Po večeři se spolu s rodiči podívala na pohádku, a protože už se mamince do tmy moc nechtělo, řekla, že sbírání vajíček nechá na ráno.

Anička nechtěla na maminku tlačit, aby jí to nebylo nápadné, a tak se musela spokojit s tím, že překvapení se odkládá na zítřek. To ale ještě netušila, že překvapená bude spíš ona.

Ráno budila maminka dcerku s veselým úsměvem: „Vstávej, Aničko! A pospěš! Musím ti něco ukázat!“

„Cože?“ ptala se ještě rozespalá Anička.

„Na nic se neptej, rychle se obleč a pojď. Na zahradě tě čeká překvapení!“ pobízela ji nedočkavě maminka. Anička se zaradovala a pomyslela si: „Kdybys, maminko, jenom věděla, že to překvapení jsem tam nachystala já pro tebe!“ Nahlas ale neříkala nic.

Blízko kurníku už to Anička nevydržela. Chytla maminku za ruku a chystala se jí říct o malovaném vajíčku. Na to už ale nedošlo. Místo toho zůstala stát s pusou otevřenou a koukala. Od kurníku si to pyšně vykračovala slepice a za ní se batolila tři kuřátka.

„Není to krásné překvapení?“ zeptala se maminka a zamyšleně dodala: „Jen nevím, kde to prostřední přišlo k modrým peříčkům na hlavičce.“

Anička ještě chvíli na kuřátka koukala, pak se vzpamatovala, ťukla se do čela a začala se hlasitě smát. Maminka nejdříve nechápala, co se stalo tak legračního, ale když jí Anička zavedla do kurníku, kde v kukani kromě obyčejných skořápek byly také skořápky barevné, a když jí pověděla o včerejším odpoledním malování, zasmála se také ona.

Ptáte se, jestli bylo Aničce rozbitého vajíčka líto? Kdepak. Měla velikou radost z roztomilých kuřátek, o kterých hned spěchala říct také tatínkovi. Samozřejmě mu nezapomněla povědět také o kuřátku s modrou hlavičkou, o kterou se zasloužila ona svým malovaným vajíčkem.

 

„Tak to se nám snad nestane,“ usmála se jedna z krajkářek a druhá se zasnila: „A to je možná škoda. Dokážete si představit, jak by bylo pěkné, kdyby se nám teď na ošatce vyklubalo mezi vajíčky kuřátko? Bylo by krásně žluťoučké a hebké.“

„No, a jak by se vrtělo, rozbilo by nám vajíčka okolo,“ vytrhla ji ze snění třetí, „není to tak, Jaro?“

Mladík se zasmál a přišel blíž: „To abych vám ty vaše kraslice raději zkontroloval. Co kdyby náhodou!“

„To nebude potřeba,“ zavrtěla hlavou první krajkářka, „každou kraslici totiž navlečeme na barevnou stuhu, a to bychom si vajíčka bez dírek určitě všimly. Podívej!“ Ukázala Jaru jednu kraslici s barevnou mašličkou.

„A zbude tam nějaká stuha i nám na pomlázku?“ zajímali se mužíčci.

„Na vaše pomlázky máme stuhy delší a silnější. Jen si musíte počkat na Velikonoční pondělí, až si je vykoledujete,“ usmály se krajkářky. 

Mužíčci se trošku ošívali. Nejraději by měly stuhami ozdobené tatary už dnes. Nakonec se ale dočkali. Po Velikonočním jarmarku přišlo vytoužené pondělí a s ním i koledování. A za něj si odnášeli koledníci malované vajíčko, voňavý perníček a vytouženou barevnou stuhu na pomlázce.