Díl 22. - Velké stěhování (24. 4. 2022)

 Díl 22. – Velké stěhování

„Bzzzz, bzzz. Nový domov. Hledáme nové bydlení. Bzzzz, bzzz,“ ozvalo se Jaru u ucha. Mladík se rozhlédl a uviděl malou včelku, která kroužila kolem. A nebyla sama. V okolí se to začalo včelkami jen hemžit a z nedalekého sadu bylo slyšet silné bzučení.

„Co se to děje?“ zeptala se víla Sedmikráska, „vždyť přece máme dost úlů. Jaké nové bydlení? Copak mají včelky tak krátkou paměť a domů netrefí? Jaro, co se to tady děje?“

Jaro natáhl ruku dlaní vzhůru a jedna včelka si na ni sedla. Přitáhl si ji blíž k sobě: „Počkej, maličká, co to tady povídáš? Copak vám úly nestačí?“

„Kdepak. Bzzzz,“ zabzučela včelka, „letos je nás hodně, v úlech se tlačíme, a kromě toho se narodila nová královna.“

„A tak ji potřebujete někde ubytovat, že?“ mrkla na včelku Sedmikráska.

„Bzzzz. I kdepak,“ přiletěla včelka blíž k víle a začala vysvětlovat: „Naopak. Bzzz. Nový domov hledá stará královna a my, její věrné služebnice, letíme s ní. Bzzz. Tedy vlastně, letí nás několik. Ostatní královnu chrání. Bzzzz. Tamhle v sadu na hrušni.“

Včelka dopověděla a letěla dál. Jaro s vílou Sedmikráskou se vydali do sadu, aby se na včelky ochránkyně podívali a pomohli jim najít nové bydlení. Sad byl veliký a stromů v něm bylo nepočítaně. Včelí bzučení bylo však tak silné, že brzy našli hrušeň a na ní celý roj – spoustu včel, které obklopily královnu, aby ji zahřívaly a chránily od nebezpečí z venku. Byl to vlastně takový velký včelí chuchvalec.

„To je hrůza, jak moc ty včely bzučí,“ zlobila se veverka, která měla nedaleko ve staré jabloni malou skrýš se zásobami. „A kolik jich je. Kdybych je neznala, bojím se, že mě popíchají. Raději od nich dál,“ mávla ocáskem a byla ta tam.

„Však je dráždit nebudeme. Mají svých starostí dost,“ řekla víla a přistoupila blíž k roji: „Včelky moje. Jak vám můžu pomoci?“

To už se ale ke královně vracely včelky, které byly hledat nový domov. Nikde však nic nenašly. Většinou se včelkám hodí vykotlaný strom nebo suchá a teplá skulina, kde najdou nový úkryt, ale kde nic, tu nic. Taky to hned hlásily královně: „Bzzzz, bzzz. Nenašly jsme, královno. Když je někde skulina, je v ní dost vlhko a my ji nezvládneme utěsnit. Bzzz. Taky jsme objevily starý strom, ve kterém je díra, ale je vyvrácený a plný bláta. Tam by nám dobře nebylo.“

„Jak bychom vám jenom pomohli?“ přemýšlela víla Sedmikráska. „Než uděláme nový úl, bude to trvat a v noci bývá ještě dost chladno. Některé z vás by mohly zmrznout. Nemáš nějaký nápad, Jaro?“ otočila se na něj s nadějí.

„To se ví, že mám,“ usmál se mladík, „ale budu potřebovat pomoct.“

Když obyvatelé vesničky zjistili, co se stalo, hned slíbili, že Jaru s jeho nápadem pomůžou. A tak se všichni vrhli do práce.

Tkalci z vodních tkalcoven usoukali pevný provaz a pomocí něj vytáhli spadlý dutý kmen z bahna na prosluněnou trávu k potoku. Tam ho pěstitelky za pomoci skřítků jarňáčků očistily. Dubnové větříky zesílily svůj dech a profoukávaly skulinu v kmenu tak dlouho, až byla suchá.

Pomlázkoví mužíčci pak vzali pilky i dlátka a kmen upravili tak, aby pevně stál. Dokonce na něj z venkovní strany vyřezali obličej a v místě úst vydlabali skulinu, která bude včelkám sloužit jako vchod. Jenomže čím nový úl zakrýt, aby do něj nepršelo?

S tím si zase poradily krajkářky. Ty z vrbových proutků upletly slušivý klobouk, ten pokryly mechovou pokrývkou, kterou jim přinesli pilní ježci, a ozdobily ho barevnými stuhami.

A aby se v něm včelkám líbilo, provoněly konvičkářky tu a tam vnitřní prostor úlu voskem a upevnily do něj starší plást na kladení vajíček.

Když včelí královna nový úl uviděla, zabzučela radostí. Několikrát si ho obletěla, potom vklouzla opatrně dovnitř, a když opět vyletěla, všem poděkovala a hned vyslala několik svých pomocnic, aby dutý kmen uvnitř upravily na první přenocování.

„Bzzz. Však my na vaši pomoc nezapomeneme,“ zabzučela jedna včelka, která právě letěla kolem, „nasbíráme spoustu sladkého nektaru a až bude čas medu, podělíme se o něj s vámi. Bzzz.“

„Tak se nám to přece jen povedlo,“ oddechla si Semikráska a všem ještě jednou poděkovala. „Hurá! Sláva! Dokázali jsme to!“ ozýval se okolím veselý jásot.

A Jaro? Tomu bylo sice líto, že se musí s druhou jarní vesnicí rozloučit, ale při pomyšlení na včelky, které našly nový domov, se usmál a jeho spokojený úsměv rozzářil nejen tvář všech obyvatel, ale vnesl radost také do okolní přírody, která se rozehrála všemi barvami a začala oblékat i stromy do šatů z drobných kvítků. Však už brzy rozkvete úplně celá a my se můžeme těšit na všechnu tu voňavou nádheru.