Díl 26. - Kouzelný májový déšť (22. 5. 2022)

 Díl 26. – Kouzelný májový déšť

Když se šla jednoho rána projít víla Pampeliška s Jarem k blízkému lesu, aby se potěšili pohledem na voňavé konvalinky, míjeli cestou chaloupky pradlenek. Ty sušily přepranou mráčkovou mlhovinku a hned hlásily, že se na odpoledne chystá první májový deštík.

„Tak to už se těším,“ usmál se mladík, „májový déšť pěkně pohladí a osvěží. Kromě toho jsem domluvený s duhovými sestřičkami, že s pomocí sluníčka vykouzlí co nejdříve duhu. A to bez deště nejde.“

„Jé, to bude krása,“ ozvalo se poblíž Jara. Byli to skřítci montážníčci, kteří si to dnes zamířili také k lesu ke konvalinkám. Vzkázaly jim totiž po sojce zpravodajce, že některé kvítky potřebují pomoc při rozvíjení, a tak pospíchali za nimi.

Většina skřítků se usmívala a s radostí pospíchala k lesu. Jeden montážníček vzadu se však mračil, za ostatními se pomalu loudal, občas se otočil, podíval se na Jaro a vypadalo to, jako by se chtěl na něco zeptat.

Mladík čekal, co z toho bude. Nakonec za skřítkem přišel, sklonil se k němu a zeptal se: „Copak se děje? Co tě trápí?“

Skřítek chvíli mlčel, nervózně si žmoulal okraj kapsy na svých montérkách, pak se nesměle podíval na Jaro: „Je pravda, že déšť v květnu je kouzelný?“

„Každý déšť je přece kouzelný,“ usmál mladík, „příroda je po něm vždy svěžejší a hezčí.“

„To jo,“ přisvědčil skřítek, „ale já myslím doopravdy kouzelný. Jako, že umí čarovat. Já totiž slyšel, že po májovém dešti vše povyroste.“

„A ty bys chtěl vyrůst?“ zeptal se Jaro.

Skřítek pokýval hlavou: „Chtěl. Oni se mnou totiž ostatní nechtějí kamarádit. Tak si myslím, že kdybych vyrostl, vzali by mě mezi sebe.“

Mladík si vzal skřítka do dlaně: „Nekamarádí s tebou, protože jsi maličký?“

„Nevím. Myslím, že spíš proto, že mi nic nejde,“ posmutněl skřítek a dodal: „Ono mi opravdu nic nejde. Co vezmu do ruky, to mi spadne. Otvírat kvítky se mi často nedaří a já mám z toho akorát špatnou náladu.“

„Třeba se ti dnes bude dařit lépe,“ snažil se ho povzbudit mladík.

„I kdepak. Vím, že to zas pokazím,“ zaškaredil se skřítek.

„A jak to můžeš vědět?“ nechápal mladík.

„Prostě to vím. Každé ráno vstanu a hned je mi jasné, že zas něco zvrtám,“ seskočil skřítek Jaru z dlaně a dupl nožkou.

Jaru bylo v té chvíli jasné, proč se skřítkovi nic nedaří. Když viděl, že si ten malý človíček vůbec nevěří a v sobě má pocit zlosti a zklamání, bylo jasné, že si možná tu svoji nešikovnost sám přitahuje. Nahlas však řekl jenom: „Tak to mám pro tebe dobrou zprávu. Májový deštík je opravdu kouzelný. Zvlášť ten první, který čekáme dnes. Až začne pršet, nikde se neschovávej a nastav svoji tvář jemným kapkám. Uvidíš, že nejen povyrosteš, ale také se ti začne dařit, a když budeš veselý, ostatní s tebou budou kamarádit moc rádi.“

„Tak to je prima,“ zavýskl si skřítek a utíkal za ostatními. Když je však dohnal, přes tvář mu přeletěl stín strachu, že zas něco pokazí, svěsil ramena a se skloněnou hlavou se opět začal loudat.“

„To je ale nešťastník,“ povzdechl si mladík.

„A myslíš, že mu déšť pomůže?“ zeptala se víla Pampeliška.

„Jestli mu bude věřit a hlavně, začne víc věřit sám sobě, tak určitě,“ usmál se mladík a spolu s vílou pokračovali v cestě k lesu.

 

Bylo to tak. Ještě před deštěm, se malý montážníček zlobil na drobný kvítek konvalinky, který se ne a ne otevřít. Promazával, šrouboval a lamentoval u toho, že ho bylo slyšet všude kolem.

„Ani se nedivím, že se kvítku vykouknout nechce,“ špitali si jiní skřítci, „když se takhle někdo zlobí, málokdy za ním někdo přijde.“ Zkoušeli montážníčkovi domluvit: „Poslyš, zkus se trošku usmát, pohlaď květ a něco milého mu řekni. Vše ostatní děláš bezvadně, ale bojíme se, že se mu nechce vykouknout na tahového bručouna.“

„Jděte si po svých a mě si nevšímejte,“ odfrkl skřítek a zamračil se. Pak si sedl na kraj lesa, smutně složil hlavu do dlaní a se slzami v očích se litoval: „Možná mají ostatní pravdu. Třeba bych se měl víc usmívat. Jenomže jak mám být veselý, když jsem takový nešikovný.“

Vtom se mu na nos snesla první droboučká kapka. A za ní další…a další…až na tváři ucítil jemnou spršku májového deště.

Vzpomněl si na Jaro. Honem vstal a nastavil nejen tvář, ale i dlaně dešťovému pohlazení. Bylo to moc příjemné a skřítek se usmíval. Najednou ho na nose pošimral sluneční paprsek a on kýchl. Otevřel oči a zadíval se na nebe. V drobných dešťových kapkách se odrážely teplé jarní paprsky a vytvořily duhu. To už tady byly duhové sestřičky. Celé šťastné si upravily barevné sukýnky, pevněji si svázaly stuhy ve vlasech, načechraly barevné závoje a rozběhly se po duhovém mostě. Byla to taková nádhera, až skřítkovi štěstím poskočilo srdíčko a on se usmíval od ucha k uchu.

Za chvíli déšť ustal, sluníčko prozářilo kapky na stéblech trávy i okvětních lístcích lučních kytiček. Ve sluneční záři vypadaly jako perličky. Duha sice zmizela, ale příroda byla plná svěžesti, vůní a ptačího zpěvu. Skřítek snad ještě nikdy v životě neviděl takovou krásu. Zavýskl si a pospíchal za konvalinkami, které stále potřebovaly jeho pomoc.

Práce mu šla hezky od ruky a on se cítil spokojený. Úsměv z tváře mu nezmizel ani když se jednomu kvítku zasekl okvětní lístek o druhý. Montážníček ho jemně pohladil a opatrně vysvobodil. Květ nesměle vykoukl na svět, a když zahlédl veselého skřítka, rozvoněl se tou nejkrásnější vůní.

 

„Jaro, Jaro! Podívej se!“ zavolal skřítek na mladíka a spěchal za ním i vílou Pampeliškou. „Tak co, porostl jsem?“ ptal se nedočkavě.

Jaru se objevil úsměv na tváři: „Povyrostl. A jak!“

Také víla Pampeliška spokojeně přikyvovala a malý montážníček celý radostný vysekl oběma hlubokou poklonu, zamával a zmizel v lese, aby pokračoval v práci. Dokonce si u toho začal zpívat.

„Kdyby věděl, že nevyrostl do výšky, ale povyrostl sám v sobě,“ zamyslela se Pampeliška, „nevím, jestli by se na svět zase nemračil.“

O to ale strach mít nemusela. Skřítek tak trošku tušil, že kouzlo májového deště se dotklo spíše jeho srdíčka. A také si všiml, jak jeho dobrá nálada působí nejen na něj, ale též na drobné kvítky i další montážníčky, kteří se brzy stali jeho kamarády.

To, jestli se mu bude vždycky dařit, nevěděl, ale jisté bylo, že s úsměvem jde všechno líp a radost, se kterou se od té doby probouzel do každého dne, mu nikdo jen tak nevezme.