Díl 27. - Jaro se loučí (29. 5. 2022)

Díl 27. – Jaro se loučí

Duha byla krásnou podívanou nejen pro smutného skřítka montážníčka, ale pro všechny, kteří ji zahlédli. Jaro a víla Pampeliška nebyli výjimkou. Když se duhové sestřičky rozeběhly se svými rozevlátými závoji po duhovém mostě, užasle sledovali jejich barevné putování.

„Duhu jsem viděla už mnohokrát,“ řekla víla, „ale vždy žasnu nad její nádherou.“

„Je to tak,“ přikývl mladík, „rozzáří oči i srdce. A také je báječným rozloučením,“ dodal.

„To už je čas?“ zeptala se Pampeliška.

Mladík přikývl a vzal vílu za ruku: „Rád bych se ale ještě jednou prošel tvojí rozkvetlou vesnicí. Půjdeš se mnou?

„To víš, že ano, jsem přece tvoje průvodkyně,“ usmála se víla a společně se bok po boku vydali cestičkou od lesa zpátky do vesnice.

Když procházeli kolem chaloupek pradlenek, Pampeliška se polekala: „Ach ne. Snad pradlenky mrakové pokrývky nevyvařují. Jsou jemné a v horké vodě by se jim srazily.“

Jaro nerozumí.

„Jen se podívej, jak tamhle z okna uniká spousta páry,“ ukáže Pampeliška k chaloupkám a spěchá, aby se podívala, co se děje. U prahu domku ji však kolem nosu prolétne jemná nasládlá vůně. Víla si oddechne. Takhle přece nevoní mýdlové bublinky ani vyvařené prádlo. Honem tedy otevírá dveře a jde se podívat, co pradlenky chystají.

Ty stojí u velkých kamen, na nichž mají velké hrnce a v nich spoustu sladké lepkavé tekutiny. Na stolech je spousta žlutých kvítků, sklenice s vodou, nádobky s cukrovým práškem a sem tam žlutá místa od pampeliškového pylu.

„Pojď ochutnat,“ volají na vílu pradlenky, „to je pampeliškový med. Našly jsme recept založený ve staré knize o praní v neckách, a tak to zkoušíme.“

„Hmm, je slaďoučký,“ pochválila Pampeliška med.

„A taky krásně voní,“ nakoukl do světničky mladík a už si bral malou naběračku, aby také ochutnal.

Pradlenky se začervenaly. Když Jaro něco pochválí, je to veliká čest. Hned také odlily část medu do ozdobné skleničky a s radostí ji Jaru darovaly.

„Aby sis na nás vzpomněl, až budeš zpátky doma ve své jarní chaloupce,“ řekly a ke skleničce přidaly vyšívaný pytlíček se sušenými bylinkami: „To je na čaj. S pampeliškovým medem bude chutnat určitě moc dobře.“

„Děkuji vám,“ rozjasnily se Jaru oči. Pak se s pradlenkami rozloučil a spolu s Pampeliškou se vydali dál. Na louce pozdravili motýlí víly, které si míchaly nové barvičky pro další motýly, kteří se měli brzy vylíhnout. U květinových záhonů potkali skřítky montážníčky, jak pomáhají na svět růžovým i bílým srdcovkám.

„Kdepak je ten náš malý bručoun?“ ptá se Jaro a dívá se, jestli nezahlédne nejmenšího skřítka.

„Běžel pro nové mazání do olejničky,“ hlásil jeden z montážníčků a druhý hned dodal: „Ale bručoun už to není. Od té doby, co pršelo a sluníčko vykouzlilo duhu, se na všechny jen usmívá, rostliny ho mají moc rády a je s ním legrace.“

„Tak to rád slyším,“ zahlaholil mladík, „moc ho pozdravujte a ať se vám všem práce daří!“

Skřítkové poděkovali a Jaro pokračoval v procházce. Už jen kousek zbýval na kraj vesnice, když míjeli barevnou chaloupku duhových sestřiček. Při pohledu na ni zavzpomínal s Pampeliškou na krásnou duhu a přemýšlel, kam asi duhová cestička barevné sestřičky dovedla.

„Snad někde, kde si užijí pěkný čas,“ řekla víla a podávala Jaru jemný duhový šál: „Prosím, až přijdeš domů, dej ho Létu ať si vzpomene a také vykouzlí duhu, aby putování našich sestřiček neskončilo, ale aby mohly pokračovat po duhovém mostě dál.“

Mladík přikývl a opatrně vložil šál do ranečku. Pak vytáhl svoji kouzelnou píšťalku, a protože se blížil čas rozloučení, naposledy na ni všem ve vesničce Květen zahrál.

Obyvatelé vesnice i víla Pampeliška se s Jarem srdečně rozloučili, a ještě dlouho se za ním dívali. Vždyť jeho cesta zpět domů byla opět radostná. Kouzelná píšťalka zněla veselými tóny, ptáčci, kteří Jaro doprovázeli, přizvukovali a všude tam, kde mladík vstoupil, se tráva zazelenala, květy rozvoněly a lístky stromů s pomocí lehkého vánku šuměly do kraje poslední jarní pozdravení.

 

Když Jaro vyšlapal vysoký kopec a zahlédl svoji jarní chaloupku, srdíčko mu poskočilo radostí: „Konečně doma.“

Zažil spoustu krásných chvilek ve svých vesničkách, ale po celém tom čase už ho zmáhala únava. Těšil se, až si uvaří bylinkový čaj, osladí si ho pampeliškovým medem a uloží se ke spánku. Na chvíli se posadil před chaloupku, odložil raneček a naposledy se rozhlížel po jarní přírodě. Oči se mu však začaly klížit a možná by usnul, kdyby se blízko něj neozval zvonivý hlásek: „Vítej doma, Jaro! Jak ses celý ten čas měl?“

Vedle Jara teď stála mladá dívka v bílých šatech protkaných zlatými ornamenty. S jejími dlouhými zlatavými vlasy si pohrával vítr. Když se usmála, slunce se rozzářilo ještě víc a hřálo a hřálo.

„Děkuji za optání, Léto,“ odpověděl mladík. „V mých vesničkách je vše v pořádku a obyvatelé jsou tam stále milí a pracovití. Prožil jsem s nimi spoustu báječných okamžiků,“ řekl a vytáhl z ranečku jemný duhový šál: „Tohle ti posílá víla Pampeliška. Zdraví tě a prosí, abys také někdy vykouzlila duhu, aby její duhové sestřičky mohly putovat po duhovém mostě zase dál.“

Dívka si přehodila šál kolem krku: „Nezapomenu, neboj se. Pohled na duhu má každý rád a já už se těším, až ji po dlouhé době opět uvidím. Je plná radosti a naděje.“ Pak se zadívala na Jaro a usmála se: „Je nejvyšší čas uložit se ke spánku. Jen se podívej, jak jsi unavený.“

Vzala Jaro za ruku a dovedla ho do chaloupky. Bylinkový čaj s pampeliškovým medem si dali oba a Jaro při tom Létu vyprávěl, jak hezky se měl. Pak se rozloučili.

Zlatovlasá dívka se šla připravit na svoji cestu do údolí a mladík se ve své jarní chaloupce zachumlal do teplých peřin a usnul. Má teď spoustu času na odpočinek, který si zaslouží. Vždyť na putování krajem a probouzení přírody k životu bylo potřeba hodně síly a energie.

A zatím, co Jaro spí, vydává se do svých vesniček Léto. Ale o tom zase příště.