Díl 28. - Léto se probouzí (5. 6. 2022)

Díl 28. – Léto se probouzí

Probouzí se Léto krásné,

slunečné, teplé a jasné.

 

Jako dívka světem kráčí,

provází ji píseň ptačí,

zlaté vlasy chrpy zdobí,

bosé nohy trávou chodí.

 

Ochutnává sladké plody

borůvek, jahod a třešní.

Ze slunce a kapek vody

vykouzlí pak duhu dnešní.

 

Na poli ke konci zlátnou,

mnohé klasy obilí,

z jejichž darovaných zrnek

upečem chléb za chvíli.

 

Léto je čas, kdy si lidé,

užívají u vody,

ať jsou malí nebo velcí

- vždyť je to čas pohody.

 

A když přijde horko s mraky,

mužíčci přispěchají,

dunivý hrom a blesk taky

po obloze metají.

 

Po bouřce je klid a čisto,

vzduch zavoní svěžestí

Příroda je jako nová,

plná radosti, štěstí.

Červen

Na jižní straně vysokého kopce se probouzí Léto – krásná dívka s dlouhými zlatavými vlasy, které jí sahají až k zemi. Oblečena je v bílých lehkých šatech, které jsou protkány zlatými ornamenty. Když se usměje, slunce začne hřát víc a víc, větřík, který si pohrává s listy mohutného stromu, zaševelí svoji veselou písničku a třešně, kterými jsou obsypány okolní větve, se začervenají.

Léto už ale vlastně nějakou chvilku probuzené je. Když přišlo Jaro, přivítali se ti dva velmi srdečně a než se mladík uložil k spánku, uvařili si bylinkový čaj a povídali si.

Teď už ale Jaro tvrdě spí a Léto se chystá na svoji pouť do údolí. Než se však vydá za svými obyvateli v letních vesnicích, projde se naposledy kolem své zlatavé chaloupky.

Když jde kolem jahod, zbarví se jim líčka do červena a zesládnout. Borůvky zase pěkně zmodrají a rozvoní se. Obilí má ještě čas, ale i tak ho Léto pohladí teplými dlaněmi, aby hezky rostlo a časem na jasném slunci zezlátlo. U rybníčku se batolí kachny s kachňaty, a když je jim horko, najdou ve studené vodě příjemné ochlazení. Také Léto si osvěží své bosé nožky. Nač chodit ve střevíčkách, když je zem už hezky vyhřátá a tráva tak příjemně hladí.

Pak pokračuje zlatovlasá dívka k pohodlnému křeslu, které stojí pod větvemi mohutného stromu. Na opěradle je vyřezaný ornament slunce a křeslo jasně září. Když na něj Léto usedne, slétnou se k ní ptáčci a splétají její dlouhé vlasy do pevného copu. S ním bude cestování pohodlnější. Nakonec do něj vetkají ještě pár kvítků modrých chrp, dívka si připevní kolem pasu duhový šál, který ji poslala víla Pampeliška, rozloučí se se svou letní chaloupkou i rozkvetlou zahrádkou a s veselou písničkou si vykračuje dolů do údolí.

Cestou kolem rozkvetlých luk vybírá pevná stébla trávy, která zaplétá do lehkého klobouku. První klobouk ozdobí lučními květy a v lesní studánce se brzy dívá, jak hezky jí sluší. Další klobouk je o něco větší. Léto ho ozdobí lesními jahodami a těší se, až ho daruje Červnu. Do jeho vesničky totiž zavítá jako první.

Ještě před tím si ale sedá na rozkvetlou louku plnou vysoké trávy a z jejich pevných stébel plete malý košík. Potom se zastaví u nedalekého lesa, a tam posbírá lesní jahůdky, které právě dozrávají. Jsou voňavé, sladké a určitě udělají radost obyvatelům i Červnu.

 

Když se zlatovlasá dívka blíží k první letní vesnici, přivítá ji veselý jásot a barevnými květy ozdobená brána. Léto se rozzáří a všichni užasle sledují, jak zářivé paprsky slunce zalévají celou vesničku, která teď vypadá jako pozlacená a zaposlouchají se do jemné písně květů i ševelení trávy, které Léto také vítají.

Zlatovláska se usmívá a vítá se s Červnem, kterému podává pletený klobouk i košík lesních jahod. Červen je usměvavý mladík. Na sobě má lehkou plátěnou halenu a zelené montérky. Vypadá jako jeden ze zahradníků. Aby taky ne, vždyť zahradníkům právě v těchto dnech pomáhá pečovat o rostlinky nové zeleniny a ovocné keře i stromy. V červnu se můžeme těšit z prvních plodů, které nám vydá příroda, a proto je na zahrádce i v sadu živo a veselo.

Za darovaný klobouk Červen děkuje a hned si ho zkouší. „Děkuji ti, Léto, přesně takový jsem v těchto slunečných dnech potřeboval.“ Pak svolává všechny obyvatele blíž a nabízí jim lesní jahody.

„Hmm, jsou výtečné,“ chválí zahradníci a doufají, že jejich jahody na zahrádce budou stejně sladké a voňavé.

Cukrářky, které si jahody také pochvalují, se dívají, jestli jim alespoň trošku nezbude na dort, který chystají na uvítanou Létu. Červen jim ale šeptá, ať se nebojí, že na zahradě zahlédl červenajících se jahod dost.

Lesní jahody s nadšením pomlsávají také duhové sestřičky. V květnu je duhový most zavedl do této vesnice a než se pustí do dalšího putování, starají se teď na loukách o to, aby květy zářily pestrými barvami a zvířátka, která mezi nimi žijí, aby byla zdravá a spokojená. Také trénují luční koníky, které čekají později v létě závody.

Jen lesní učílci se maličko zdráhají: „Nezlob se, Léto, ale my se právě dnes lesních jahod namlsali až až.“ Hladí si spokojeně svá bříška a zlatovlasá dívka se zvonivě zasměje.

Potom prosí Červen, aby ji provedl po vesničce a už se těší, až pozdraví všechny její obyvatele a uvidí, jak se jim daří.

Ještě však ani nevykročí a už jsou u nich mravenci. Svými tichými hlásky volají: „Honem pojďte s námi. Našim kamarádům je zle. Bolí je bříško a my nevíme, co se stalo.“

„Kdepak jsou?“ ptá se Léto.

„Pojďte mravenčí cestičkou za námi,“ ozývají se mravenci a rychle si to šupajdí na konec zahrady, kde se pod šípkovým keřem schovává mraveniště. U něj těžce oddechuje několik mravenců. Bříška mají nafouklá a vzlykají.

„Tak se ukažte,“ bere je do dlaně Červen a spolu s Létem si je prohlíží. Za chvilku Červen nevěřícně zakroutí hlavou, zlatovláska se zamračí a ptá se: „Copak jste mlsali?“ Ostatní se na ni nechápavě dívají, a tak vysvětluje: „O své kamarády se bát nemusíte. Nic špatného nesnědli ani nejsou nemocní. Jsou jen pořádně přejedení.“

To už se k Červnu hrnou duhové sestřičky a ukazují nakousané jahody: „Podívej se, Červne, někdo zespodu okousal jahody. Když jsme je sbíraly pro cukrářky na dort, zjistily jsme, že jsou shora krásné a celé, jenomže zespodu jsou vykousané a některé kvůli tomu dokonce hnijí. Jak teď mají cukrářky ozdobit dort, který pečou pro Léto?“

Červen se zadíval na mravence na své dlani. Ti se zastyděli. Byli to oni. Sladké plody tak voněly a lákaly, že na ně dostali chuť a uždibovali a uždibovali, až je z toho začala bolet bříška. Jenomže, co teď? Červen, Léto i duhové sestřičky se na ně zlobí a ostatní mravenci tomu nemohou uvěřit. Je to ostuda. Jak teď svou chybu napraví? Čas zpátky vrátit nejde.

V tom promlouvá Léto: „Vidím, že vás to mrzí. A pomůžu vám, abyste to napravili.“

Zamává na sluníčko svým duhovým závojem a volá větřík, který brzy přifoukne dešťové mraky. Sluníčko se usmívá a kývá hlavou. Když se jeho paprsky dotknou dešťových kapek, které se jemně snáší z nebe, objeví se na obloze duha. Jenom taková malá, a ne moc dlouhá. Je ale krásná. Září mnoha barvami a potěší všechny, kteří ji vidí.

Teď se Léto otáčí na duhové sestřičky a podává jim nově spletené košíčky: „Od vás ale budu také potřebovat pomoc. Tenhle duhový most vede k lesu, kde zrají lesní jahody. Nejsou sice tak veliké, jako ty ze zahrádky, ale voňavé a sladké jsou dost. Mravenci však po duhovém mostě chodit neumí.“

Sestřičky hned pochopily. Kývají svými hlavičkami, berou košíčky a do nich vkládají malé mlsouny. Na pomoc se hlásí také další mravenci, a tak je pomocníků až až. Za okamžik se s radostí a smíchem rozbíhají duhové sestřičky po jemném mostě. Barevné závoje za nimi vlají a mravenci žasnou nad celou krásou duhového mostu.

 

Díky všem se nakonec podaří nasbírat dost jahod na celý dort. Mravenčí mlsouni slibují, že na šťavnaté plody už chodit nebudou a raději si zajdou na louku ke sladkým květům jetele. Červen se zlatovláskou se spokojeně usmívají, a když cukrářky dokončí svůj sladký dárek Létu, všichni moc rádi ochutnají jejich jahodové překvapení.