Díl 31. - Červánkové panenky (26. 6. 2022)

Díl 31. – Červánkové panenky

Když svítá nebo zapadá slunce a kolem něj je spousta červánků, nejsou to jen obyčejné růžové či načervenalé mraky. Na nich totiž tančí červánkové panenky, které obarvují svými sukýnkami obzor na růžovo. Je to vždy krásná podívaná a nejeden človíček či zvířátko se zastaví, aby se na chvíli pokochali pohledem na zardívající se oblohu.

Když během dne hodně fouká a červánkové panenky vítají přicházející měsíc, svým tancem na podvečerní obloze hlásí klidnou a často jasnou noc. Pokud se ale červánkové panenky probudí ráno se sluníčkem, je to pro všechny na zemi znamení, že přijde větrný den a dost možná se ochladí.

A právě dnešní ráno si to na oblohu přitančily panenky s růžovoučkými sukýnkami a volají na sluníčko, aby už nepospávalo, ale pořádně se protáhlo a vykouklo na svět.

Většina obyvatel ještě spí. Vždyť je neděle, den odpočinku a lenošení. Jenom zahradníci se zamyšleně dívají na zčervenalý obzor a přemýšlí, jestli se jim dnes podaří za sucha ještě naposledy přetočit poslední pokosenou trávu na louce u lesa a seno, které se z ní za teplých letních dnů stalo, schovat do stodoly, kde si počká na zimu.

„Moc dobře to nevypadá,“ kroutí jeden z nich hlavou a hned se ptá Léta, které už je tady taky: „Myslíš, že zaprší?“

Léto se zamyslí a přivolá si ranní větřík. Ten hned hlásí, že se dešťové mraky chystají na pouť po obloze, a protože je dost často nalákají roztočené červánkové sukničky, vydají se nejspíš za nimi.

„Tak to abychom začali hrabat a schovávat,“ řekne Červen, který právě přichází.

„Ale teď po ránu je seno ještě trošku vlhké,“ stará se jeden ze zahradníků, „bylo by lepší, kdyby ho větřík profoukl a sluníčko ještě prohřálo.“

„Nebojte se,“ ozve se Léto, „přivolám červánkové panenky na zem. Snad to dešťové mraky zpomalí.“ Jakmile dořekne, vezme do ruky jedno proschlé stéblo posečené trávy a vykouzlí z něj píšťalku. Na ni pak zahraje jemnou melodii, kterou zaslechnou panenky na obloze. Písnička Léta je tak mámivá, že nadzvednou svoje červánkové sukýnky a lehkým tanečním krokem dotančí až ke zlatovlasé dívce.

„Zahraj nám ještě něco,“ zaprosí malé tanečnice.

„Za chviličku,“ usměje se na ně Léto a vysvětluje: „Jenom musíme kousek dál, ať nepřekážíme zahradníkům a Červnu v jejich práci. Pak vám zahraju víc než jednu písničku. Potřebujeme na nějaký čas zdržet dešťové mraky, které se sem ženou a bude moc dobře, když tady s námi nějaký čas pobudete.“

Červánkové panenky přikývnou. Mají radost, že se z oblohy dostaly až na zem. Svět tady totiž vypadá jinak než z výšky. Jdou tedy za Létem a za okamžik už tančí na zahrádce u poupat růží, které se právě rozvíjí. Travička kolem nich je pěkně posečená, růžičky voní a panenkám je moc dobře.

Když Léto dohraje, maličké tanečnice poděkují a jdou se podívat, jak to vypadá v první letní vesničce. Zahradníky, Červen, Léto i voňavé seno už viděly a je čas poznat i někoho jiného.

U cukrářek se jim líbí moc a moc. Ochutnávají různé dobroty a olizují se málem až za oušky. Také dozrálé plody na zahradě jim chutnají, a když uvidí duhové sestřičky, které si hrají s broučky a lučními koníky na louce, přidají se k jejich hře a užívají si každou chvilku.

U lesních učílků v lese zase obdivují jejich trpělivost se zvířátky. Některá jsou pěkně neposedná. Když je však mladí králíčci svezou na svých jemných hřbetech na louku plnou lesních jahod, opět se dají do ochutnávání a tvářičky jim ze samé radosti zčervenají.

Nakonec ještě zavítají k poli s obilím. Na jeho kraji, se totiž červenají sukýnky vlčích máků a modrají květy chrp. „Podívejte, tady jsou také panenky se sukýnkami. A jak pěkně červenými,“ ukazuje jedna červánková tanečnice ostatním.

Kvítky se zachichotají: „Ale my nejsme žádné panenky. Jsme květy máků. Jakmile nás včelky opylí, okvětní lístky nám opadají a postupně z nás uzrají makovice.“

„A není vám líto, že přijdete o tak krásné sukýnky?“ ptají se panenky z nebe.

„I kdepak,“ odpovídají květy a v jemném větříku se lehce pohupují. Trošku to vypadá, jako by tančily.

„Taky bych chtěla mít tak krásně červenou sukýnku, jako vy,“ ozvala se jedna červánková panenka.

„Tak chvíli počkej,“ řekl jeden vlčí mák, „cítím, že ze mě okvětní lístky brzy opadají. Jestli budeš chtít, sukničku si z nich udělej.“

Panenka se zaradovala, a jakmile se k jejím nožkám snesly červené okvětní lístky, posbírala je a spěchala za pavoučky pro nitě a cestou se zastavila u modřínu na jednu tenkou jehličku.

„A co vy? Nechcete také novou sukýnku? “ ptaly se vlčí máky ostatních panenek.

Ty zavrtěly hlavou: „I ne, nám se ty naše červánkové moc líbí. Jsou lehoučké a báječně se s nimi tancuje.“ Pak se rozeběhly za svojí kamarádkou.

Jedna malá tanečnice však u květů zůstala. Nesměle se dívala na chrpy, a potom se zeptala: „Dokázaly byste mi obarvit sukýnku na modro? Mně se totiž modrá moc líbí.“

Chrpy potěšilo, že někdo chválí jejich barvu, ale nabarvit sukýnku na modro, to ony neumí. Jedna chrpa se však k červánkové panence sklonila a zašeptala jí: „Kdybys chtěla, darovala bych ti jedno svoje poupě. Mohla by sis ho dát třeba do vlasů.“

Malá tanečnice se zaradovala, opatrně z chrpy utrhla malé poupátko, pohladila ho a řekla: „Nic se neboj, se mnou nikdy neuvadneš a uvidíš, že se ti nahoře na obloze bude moc líbit.“

Poupě se zaradovalo, a když si ho červánková panenka zapletla do vlasů, měli radost oba. Také chrpa byla spokojená a těšila se, že třeba jednou v červánkových peřinkách zahlédne svoje malé modré poupátko.

 

Zatím, co červánkové panenky procházely vesnicí, začaly se na obloze kupit dešťové mráčky a vítr, který je doprovázel, volal na zahradníky: „Za chvilku začne pršet! Pospěšte si!“

Když na zem dopadly první dešťové kapky, odváželi zahradníci poslední fůru sena a uložit do stodoly ji stihli ještě, než se pořádně rozpršelo.

„To hezky vyšlo,“ pochvaloval si Červen a poděkoval zahradníkům za rychlou práci. Pak je pozval na nedělní koláč z posledních borůvek. Na koláč je pozvané také Léto a spolu s ním přicházejí červánkové panenky. Nadchází totiž čas, aby se vrátily zpátky na oblohu a také zlatovláska se musí rozloučit.

V první vesničce je vše v pořádku a ona musí putovat dál. Brzy začne nový měsíc a zářivé Léto už očekávají obyvatelé druhé letní vesnice a Červenec, který se o všechny stará.

„Nejdříve ale musím vrátit vás,“ otočí se zlatovlasá dívka na červánkové panenky, bere do rukou svoji píšťalku a začne hrát. Panenky se roztančí a za chvilku už se lehce vznáší zpět k nebi. Jen jedné malé tanečnici se krůčky nedaří. Sukýnku má sice nejčervenější ze všech, ale ne a ne v ní udělat jemný taneční krok.

Léto tomu nerozumí, a tak jde za panenkou blíž. „Ach tak,“ řekne, když si panenku dobře prohlédne, „ty ale nemáš svoji červánkovou sukničku.“

„Já svoji sukničku mám,“ špitne panenka a vysvětluje: „Ale na ní mám ještě sukýnku z okvětních lístků vlčích máků. Proto se tak hezky červená.“

„Jenomže tu červenou sukýnku tady budeš muset nechat,“ řekne zlatovláska a dodá, „je těžká a nenechá tě vrátit se zpátky na nebe.“

Malá tanečnice sice rozumí, i přesto je však smutná. Červená sukýnka se jí moc líbila. To už k ní ale spěchá duhová sestřička s červeným závojem: „Počkej, chviličku. Daruji ti trošku červené barvy z mého závoje.“ Dotkne se závojem jemné sukýnky, která je v tu chvíli červená jako okvětní lístky vlčích máků.

„Děkuji ti,“ zaraduje se červánková panenka a za okamžik už se spokojeně vznáší k nebi za svými kamarádkami.

 

Léto se usměje a podívá se na duhové sestřičky: „A teď jste na řadě vy!“

„Ty pro nás zase vykouzlíš duhu?“ ptají se nevěřícně, a když Léto přikývne, chytnou se za ruce a šťastně se rozeběhnou po duhovém mostě, který se brzy objeví.

„Děkujeme!“ volají duhové sestřičky.

Léto jim mává duhovým šátkem a odpovídá: „Brzy se zase uvidíme! Pozdravujte Srpen a lučním koníkům vyřiďte, že už se těším na jejich závody!“

Jakmile duha zmizí, loučí se Léto také s obyvateli první letní vesničky a s Červnem. Ten podává zlatovlásce pletený košík, ve kterém jim přinesla lesní jahody. Teď je v něm kousek borůvkového koláče a sklenička jahodové a borůvkové marmelády.

Léto poděkuje a na všechny se zářivě usměje. Když odchází, všude kolem se rozlévá jasná zlatavá záře a svět vypadá ještě hezčí než před chvílí. Také obyvatelé se usmívají a už se těší, až se s Létem zase za rok setkají.