Díl 39. - Kam padají hvězdy (21. 8. 2022)

Díl 39. – Kam padají hvězdy

Jednou za čas při pohledu na hvězdnou oblohu zjistíte, že je nejen plná hvězd, které se zvědavě koukají na svět pod sebou, ale jsou také hvězdy, které vypadají, jako by jim uklouzla nožka a ony padají z nebeské klenby dolů. Za nimi to lehce jiskří, a když se takových hvězd sejde víc, na noční oblohu je pak pěkná podívaná.

Zlatavé čárky, které oblohu protkávají jako třpytivá nitka tmavou látku, jsou kouzelné.  Nejedny oči jsou tak upřeny k nebi, nedočkavě zkoumají každičký kout oblohy a čekají, až opět uvidí padající hvězdu.

Říká se, že když padá hvězda, máš si něco přát. Jestli se ti přání splní, to ti slíbit nemůžu. Určitě ti ale ráda povím, proč nastává čas, kdy to vypadá, že padají hvězdy a prozradím ti, kam doputují.

Ony vlastně nepadají. Uhání si to oblohou pěkně na zem, ale ne že by tam dopadly jako pytel brambor. Při svém letu dosednou lehce jako peříčko. A kam? No přece před kovárnu hvězdných kovářů. Zařadí se hezky za ostatní a trpělivě čekají, až na ně přijde řada.

Při svém nebeském putování si totiž hvězdy občas hrají jako malé děti – na honěnou kolem mraků, na schovávanou mezi mlhovinami, na klouzanou – to když přemluví měsíc a on jim maličko ochladí mléčnou dráhu tak, že se její povrch změní na tenký led.

Při hraní do sebe někdy ťuknou, občas nechtěně narazí na některé ze souhvězdí nebo uklouznou a už je tady boule jako hrom. Když je takových naražených hvězd více, domluví se a po měsíční nitce pošlou vzkázání hvězdným kovářům. Ti rozpálí pece, rozžhaví hvězdný prach a několik nocí opravují hvězdám jejich večerní šaty.

A právě v těchto dnech je na obloze vidět spoustu drobných čárek a před kovárnou ve třetí letní vesnici se třpytí nejedna hvězda či hvězdička.

Od hvězd jde taková záře, že to u kováren vypadá téměř jako ve dne a obyvatelé ne a ne usnout. I když oni by vlastně ani nespali. Alespoň ne na dlouho. Prospali se totiž ve dne. Dobře věděli, že se blíží čas přivítat nebeské návštěvníky, a protože vidět hvězdy je něco mimořádného, dnešní noc určitě spát nepůjdou.

A tak jsou před kovárnou kromě řady svítících stvoření také obyvatelé třetí vesničky a mezi nimi nechybí ani Léto se Srpnem. Prochází se mezi hvězdami, vyptávají se na nebeský život a hvězdy nadšeně vypravují, jak to na obloze vypadá, co je tam nového a co je při starém.

Na oplátku jim lesní víly ukazují rostliny, skřítci stěhováčci přivádí bílé čápy, dožínkové panenky přináší věnec spletený z různých druhů obilí a učí hvězdy znát jednotlivé klasy. Srpen zase vypravuje o vodních skluzavkách a seznamuje hvězdy s vodánky.

Ženci hvězdám povídají o práci na poli, pekařky sázejí do pece bochníky zadělané z čerstvě namleté mouky a brzy celou vesničku naplní vůně pečeného chleba. To už k hvězdám spěchají duhové sestřičky doprovázené lučními koníky a společně přináší ostružinovou marmeládu. Hvězdy sice nemlsají, ale obyvatelé vesničky si rádi smlsnou – vždyť čerstvý křupavý chléb a ostružinová marmeláda jsou výbornou pochoutkou.

Také Léto se přidává k ostatním, ochutnává, chválí, a když je čas poslat první opravené hvězdy zpět na oblohu, přivolává světlušky, které hvězdy doprovází alespoň kousek cesty zpátky na nebeskou báň. Jakmile na hvězdu dosáhne měsíc, loučí se světlušky a zářivé stvoření putuje nahoru po měsíční nitce.

„Ach, to je nádhera,“ žasnou duhové panenky. Ony sice také putují kousek po nebi díky duhovému mostu, ale je to vždy ve dne. Tahle noční podívaná plná třpytivé záře je něco jiného a panenkám se moc líbí.

„Škoda, že nemůžeme také na noční oblohu,“ povzdychne si panenka se zelenkavým závojem.

„Jen se neboj,“ pohladí ji Léto, „než se rozloučím se třetí vesnicí, vykouzlím vám duhový most. Nepovede sice noční oblohou, ale udělám ho co nejdelší, abyste mohly putovat, jak nejdál to půjde.“

Panenka se na Léto usmála: „To je báječné! Hned to musím říct sestřičkám!“ Radostně vyskočila a běžela za ostatními. Brzy se od duhových sestřiček ozvalo zavýsknutí a ony se roztančily. Když to uviděli víly i skřítkové, přidali se k jejich veselému tanci a dožínkové panenky začaly zpívat.

Kováři, kteří to zaslechli, se na chvíli zastavili. Pak na sebe mrkli a během chvilky ukovali z hvězdného prachu tenké flétničky a několik hvězd na ně začalo hrát. Písnička to byla zvláštní. Jemná, mámivá, ale přitom jásavá. Kdo ji uslyšel, rozjasnil svoji tvář úsměvem a nožkou začal podupávat do taktu.

Brzy se tak roztančila celá třetí letní vesnice. Srpen tančil s Létem, kolem nich utvořily kruh zářivé hvězdy, za nimi dožínkové panenky s duhovými sestřičkami. Skřítci se pohupovali do taktu a ukláněli se, lesní víly dělaly ve vzduchu otočky a piruety, vodánci o sebe při tanci pleskali, až od nich stříkaly kapičky vody, ženci s pekaři vzali do kola pekařky…no, veselo bylo až až.

Jen hvězdní kováři netancovali. Do taktu hvězdné písně se pohupovali, pobrukovali si mámivou melodii, občas si přidupli nohou, ale nezapomněli na svůj úkol a než se začalo rozednívat, spravili šaty mnoha hvězdám i hvězdičkám.

Jakmile se na oblohu začaly klubat první sluneční paprsky, utichla hvězdná písnička, měsíc pomohl na oblohu posledním nebeským stvořením, kováři se uložili k spánku a obyvatelé ke krátkému odpočinku.

Večer se sice kováři opět pustí do práce, ale to už budou ostatní také spát. Dnešní noc si užili nebeské návštěvy do sytosti a nemůžou přece ponocovat každý den. Však se za rok opět dočkají.

 

A vy? Až někdy uvidíte padat spoustu hvězd, už budete vědět, kam mají namířeno. Vzpomeňte si pak na hvězdné kováře, mámivou písničku a užijte si kouzelnou chvíli při pohledu na rozzářenou oblohu. Můžete si také zkusit něco přát … třeba se vám přání, vyslovené právě v tuto jedinečnou noc, splní.