Díl 40. - Rozloučení s Létem (28. 8. 2022)

Díl 40. – Rozloučení s Létem

Nebe je plné hvězd, večer je klidný, jasný a Léto se Srpnem se prochází vesnicí. Okna domků svítí do tmy jako světlušky, z pekařských chaloupek to voní čerstvým pečivem, které chystají na zítřejší dožínkovou slavnost, na návsi je už nachystané posezení a hned ráno se všichni sejdou, aby oslavili úspěšnou sklizeň obilí, rozloučili se s čápy i skřítky stěhováčky a ještě naposledy se potěšili s Létem.

Léto se usmívá: „Moc ráda putuji po světě a svých letních vesničkách. Všude je mi dobře a vy všichni jste tak milí. I přes to se však těším domů. Byl to dlouhý letní čas a já už jsem unavená.“

Srpen pokyvuje hlavou: „Ani se nedivím. Hodně jsi toho prošla, zažila a my se stejně jako ty těšíme, až si na chvíli odpočineme. Však už mi včera ženci, pekaři i pekařky hlásili, že si peřiny v postelích pěkně do měkka natřepali a jakmile sluníčko začne zpívat svoji ukolébavku, hned se do nich zachumlají. Lesní víly se také začaly chystat k spánku a hvězdní kováři vzkázali hvězdám, že od zítřka už budou jejich kovárny zavřené.“

„Však si odpočinek zasloužíme,“ řekla zlatovláska. „Kromě krátkých chvilek odpočinku, udělali všichni spoustu práce.“

„To ano,“ řekl Srpen a dodal: „Zítra to pořádně oslavíme a až se s tebou, Léto, rozloučíme, budeme mít dost času na to, abychom načerpali sílu do dalšího roku.“

Pak nabídl Létu rámě a ještě, než se uložili k spánku, prošli se kolem hvězdných kovářů, aby viděli poslední hvězdy, které po měsíční nitce stoupaly zpátky na noční oblohu.

 

Ráno probudil obyvatele třetí jarní vesnice radostný zpěv ptáčků zpěváčků a veselý klapot čapích zobáků. Čápi se dnes totiž také loučili. Nastal čas, kdy vylétnou na dlouhou cestu do teplých krajin a na jaře se vrátí opět zpátky. Teď klapou zobáky na pozdrav, spolu se skřítky stěhováčky si dochystávají ranečky na cestu, upravují si peří a hledají něco na zub, aby se před dlouhým cestováním posilnili. Skřítci stěhováčci je teď provází na každém kroku a mladým čápům spolu s jejich rodiči radí, co a jak.

Zatím, co se čápi chystají k odletu, připravují ostatní velkolepou snídani plnou báječných dobrot napečených z čerstvě namleté mouky. Dožínkové panenky zdobí stoly, židle, domy i bránu do vesnice několika klasy obilí, uzrálými makovicemi a lesní víly jim mezi všechny kytice a ozdoby zaplétají drobné kvítky, které celou výzdobu prozáří.

Když dožínkové panenky přináší veliký dožínkový věnec spletený ze všech druhů obilí s vetkanými barevnými stuhami a lučními květy, přichází k nim Srpen s Létem, dožínkový věnec společně berou a pokládají doprostřed prostřených stolů.

Obyvatelé tleskají, jásají, chválí žence za pilnou práci a dožínkové panenky za pomoc se sklizní. Pak usedají k ozdobeným stolům a dožínková snídaně i celá slavnost může začít. Po vydatném občerstvení přivádí skřítci stěhováčci čápy, a ti se loučí. Nastává čas jejich odletu. Všichni jim přejí dobrou cestu, a když čápi vzlétnou, ještě dlouho se za nimi dívají a mávají.

Potom opět usednou ke stolům nebo do trávy a povídají si. Postupně také chodí za Létem a loučí se. A aby na ně zlatovláska nezapomněla, přináší drobné dárečky. Pekaři raneček do křupava vypečených rohlíčků, bochník chleba a několik tvarohových buchet. Však se Léto jistě rozdělí s Podzimem až přijde domů. Lesní víly přinášejí košík sladkých ostružin, dožínkové panenky vplétají Létu do vlasů ozdoby z obilí, ženci přidávají pšeničná i žitná zrnka – jestli si z nich zlatovláska umele mouku nebo je cestou nasype ptáčkům, to už nechají na ní.

Hvězdní kováři přináší jemnou čelenku ozdobenou drobnými hvězdami. Když si ji dá Léto do vlasů, září ještě více a kováři jsou nadšení. Nechybí ani vodánci, kteří jí podávají zdobenou sklenici plnou chladivé vody: „To je kouzelná voda. Nikdy neubude a vždy bude pěkně chladit. Kdykoli budeš mít žízeň, poslouží ti.“

Léto přijímá tak vzácný dárek a děkuje. Nakonec přibíhají duhové sestřičky a volají: „My pro tebe máme taky dárek. Ale ten si neodneseš, musíš se na něj podívat tady.“

„A co to je?“ vyzvídá zlatovláska.

„No přece závody lučních koníků,“ smějí se duhové sestřičky, „vždyť jsme ti o nich povídali hned, jak jsi přišla do vesnice. Koníky jsme pilně cvičily a teď se můžeš podívat, jak jim to jde. A vy pojďte také!“ pobízejí ostatní a vedou je na louku za vesnicí.

Tam už je připravená závodní dráha. A ne ledajaká. Duhovým sestřičkám pomáhali vodánci i ženci, a tak je část závodní dráhy pokrytá vysokou travou, jinde je pěkně vysečená, na dalších místech jsou připravené vodní příkopy (tedy spíše pramínky vody – dost veliké na to, aby je koníci přeskočili), také malé kalužinky a na nich skořápky z loňských ořechů, na kterých mají závodníci vodu přeplout. Celá dráha pak končí vysokým snopem obilí, na jehož vrchol musí koníci vyskákat.

„To bude těžký závod,“ říká Srpen, když vidí celou závodní dráhu.

„A pojedou na konících nějací jezdci?“ ptá se Léto.

„Jasně,“ přikyvují duhové sestřičky a ukazují na několik vodánků, lesních víl i skřítků stěhováčků, kteří přicházejí.

„Ale vždyť jsou všichni mnohem větší než koníci,“ diví se Léto, „jak to chcete udělat?“

„To jsme tě právě chtěli poprosit,“ říká jedna z duhových sestřiček, žmoulá si cíp šatiček a nesměle se dívá na zlatovlásku, „jestli bys je nemohla maličko zmenšit. Víš, aby je koníci unesli.“

„Ach tak,“ usmívá se Léto, vyprosí si od kovářů trošku hvězdného prachu, promne ho v dlaních a vyhodí ho do vzduchu nad všechny jezdce. Hvězdný prach se ve svitu slunce zatřpytí, a na koho dopadne, ten se zmenší.

Teď jsou všichni závodníci dost malincí a lehcí na to, aby je luční koníci unesli. Závod tedy může začít. Léto jej odstartuje svým duhovým závojem a každý napjatě sleduje, jak se koníci poperou se všemi překážkami. Závodní dráha je opravdu dost těžká, ale díky jezdcům, kteří koníkům pomáhají, se všem daří překážky zdárně zdolat.

Zároveň se tak divákům naskýtá nevídaná podívaná. Vodánci popohání ořechové loďky na vodních kalužích a když má koník přeskočit přes vodní příkop, zmenší pramínek vody, aby se závodníci tolik nebáli. Lesní víly zas koníky nadnáší svými křídly, a když koníkům dochází síly, lákají je na kousky zralých ostružin. Skřítci stěhováčci zaspoprosili o pomoc ptáčky. Ti prolétají blízko nad závodníky, kteří jsou právě ve vysoké trávě a díky proudění vzduchu, které svými křídly způsobí, koníci doskočí mnohem dále.

„Tak tohle jsme si nedomluvili,“ zlobí se jedna duhová sestřička.

„Vždyť oni tak vlastně podvádí,“ durdí se další a ostatní se také mračí.

Léto i Srpen se smějí: „Jen je nechte. Vždyť si vlastně pomáhají navzájem. Podívejte!“

A opravdu. Díky ptáčkům se podaří maxi skoky všem koníkům, zúžený vodní příkop také překonají všichni díky vodánkům, a když lesní víly lákají na ostružiny svoje závodníky, za sladkými plody se ženou také ostatní.

Diváci se chvíli smějí, za okamžik jásají a jindy hlasitě povzbuzují. A kdo nakonec vyhrál? Přece všichni. Všichni běželi báječně, a že byl někdo první nebo druhý či třetí? Na tom přeci nezáleželo. Důležité bylo, že si závod užili.

Také duhové sestřičky se nakonec usmívaly. Vždyť slyšely tolik chvály na jejich letní trénink i na připravené závody.

Po závodech se malí jezdci sešli opět u zlatovlásky, a ta je zvětšila. Potom mrkla na duhové sestřičky a vykouzlila svoji poslední duhu. Byla veliká a její konec nebylo možné dohlédnout.

„Juchú,“ zajásaly sestřičky, uklonily se Létu, zamávaly ostatním, chytily se za ruce a rozeběhly se po duhovém mostě do dalekého kraje. Zlatovláska se za nimi s velikou láskou zadívala. Kdo ví, kam tentokrát naše malé poutnice duha dovede.

„Jen ať jsou spokojené,“ špitla dívka. Pak se rozhlédla po své poslední vesničce a posbírala všechny dárky, které dostala. Bylo jich mnoho a sama by je asi neunesla, ale skřítci stěhováčci se nabídli, že Létu pomůžou. Oni jediní se totiž nechystají k spánku. Jsou domluveni s Podzimem, že mu pomůžou s odletem vlaštovek a jiřiček.

Léto i skřítci se tedy loučí s obyvateli třetí letní vesnice a vydávají se k zlatavé chaloupce pod mohutný strom, který stojí na vysokém kopci. Jakmile vyjdou za první les, uslyší jemnou ukolébavku, kterou si začíná prozpěvovat sluníčko.

Aby pomalá melodie neukolébala taky je, a aby jim cesta rychle ubíhala, zpívají skřítci veselou písničku (na nápěv písně „Pec nám spadla“):

„Hopy, skoky, hopy, skoky,

vesele si kráčíme,

s kamarády ve vesničce

na chvíli se loučíme.

 

Léto, to jde stále s námi,

usmívá se vesele,

je to přece krásné, milé,

mít u sebe přátele.

 

Kol jsou lesy, u nich louky,

na nichž kvítí odkvétá,

holá pole všude hlásí,

že už je konec léta.

 

Sluníčko však stále hřeje,

voda příjemně chladí,

obloha je krásně modrá

a jemný větřík hladí.

 

Skřítci přemýšlí, co zpívat dál, a tak po očku kouknou na Léto, poskočí si a pokračují:

 

Únava už Léto zmáhá,

zívá, tře si své oči.

„Neusínej, Léto krásné!

Pojď se s námi zatočit.

 

Tancem totiž únavu svou

oddálíš na chviličku,

k tomu zazpívej si s námi

tuhle naši písničku.“

 

Když vidí, že se zlatovláska směje, oddechnou si a dozpívají:

 

Jak tu naši zlatovlásku

domů doprovodíme,

s Podzimem se seznámíme,

už se na něj těšíme.

 

 

Při slovech písničky, kdy „únava Léto zmáhá“ se zlatovláska opravdu zvonivě zasmála. Před chvíli si totiž pořádně zívla a diví se, jak dokáží skřítci stěhováčci tak báječně a rychle veršovat. Opravdu už jsou pole holá, květin ubývá a sluníčko se ještě stále snaží zahřát svými paprsky celou zemi.

Jakmile Léto i skřítci vyšlapou vysoký kopec, zahlédnou letní chaloupku. Září pod stromem jako drahokam. Léto si zívne a zrychlí krok. Brzy už bude doma! Tolik se těší!

U zahrádky ji zastaví Podzim: „Vítám tě, Léto! I vás, skřítci! Už z dálky je slyšet vaše písnička.“ Pak se zadívá na skřítky a zeptá se: Těšíte se, až se mnou zavítáte do první podzimní vesnice?“

Skřítci přikyvují a zvědavě si Podzim prohlíží.

„Já už se zase těším, až si zdřímnu,“ povzdechne si unaveně Léto a podává Podzimu raneček: „Tady je svačinka pro tebe i ostatní. Několik rohlíčků jsme cestou snědli, ale chléb i buchty jsou tam pořád. Pekaři s pekařkami jsou opravdu moc šikovní.“

„Díky, Léto,“ usměje se na dívku Podzim, „přeji ti hezké sny.“

Léto se zasní: „Hezké určitě budou. Prožila jsem totiž spoustu pěkných okamžiků.“ Pak poděkuje skřítkům za milý doprovod, rozloučí se a pospíchá do své letní chaloupky, která už na ni čeká.

Všechny dárky pečlivě uloží, z duhového šálu, který má stále kolem pasu, uvazuje mašli a zdobí jí okno. Pak se převlékne do bílé košilky, rozprostře své zlaté vlasy na polštář a zachumlá se do hebké pokrývky zdobené zlatými nitkami. Jakmile Léto usne, utichne píseň ptáčků na letní zahrádce a vše začíná ožívat u chaloupky Podzimu.

Nechme tedy Léto spát a spolu se skřítky si pojďme odpočinout pod barevné listy mohutného stromu v blízkosti pařezu, na němž sedí Podzim. Příště nás totiž čeká první podzimní vyprávění.