Díl 45. - Říjen (2. 10. 2022)

Díl 45. - Říjen

Říjen, měsíc plný barev,

otvírá nám náruč svou

spolu s vílou a též skřítky

k procházce malé nás zvou.

 

Jiřiny jsou v plném květu,

k slunci hlavu zvedají,

lesní skřítci u krmelců

před zimou vše chystají.

 

Pomáhají též mužíčci,

kteří pilně sbírají

plody kaštanů, buků i dubů

s podzimními vílami.

 

Kutilové vymýšlejí,

jak Podzimu pomoci.

Pozor však ať nerozzlobí

přírodu s její mocí.

 

Barvílci jsou také tady,

vrtulky své roztočí

a když přijde jejich chvíle

v korunách se zatočí.

 

Barvami pokryjí šaty

všem listnáčům po kraji.

Všichni, kdo tu krásu vidí,

nadšeně si šeptají:

 

„Ach ten podzim, ten je krásný,

zvlášť když slunce zazáří.“

A v těch chvílích objeví se

všem hned úsměv na tváři.

 

 

Je nádherný den. I když sluníčko nehřeje tolik, jako dřív, pohled na krajinu těší všechny, kteří se dobře dívají. Listy stromů už se začínají odívat podzimními barvami, které díky paprskům slunce vesele září do kraje. Obloha je téměř bez mráčku a jemný chladnější větřík stále ještě hladí.

Podzim si to uhání krajinou na svém jelenu a společnost mu dělají duboví i kaštanoví mužíčci. Za nimi cupitají divoká prasátka a na svých hřbetech nesou pytle s kaštany i žaludy, které mužíčci nasbírali ve vesničce Září. Když z vesnice vyráželi, nesli podzimní plody větrní koně. Ti ale museli odcválat zpět do nebeských výšin, a tak se nosiči na chvíli stala právě divoká prasátka. Vůbec jim to ale nevadilo. Za odměnu mohla mlsat sladké žaludy, a to byla panečku dobrota.

Jelen se zastavuje u nedalekého lesa. Do vesnice s názvem Říjen, je to sice ještě kus cesty, ale on by raději zůstal právě tady, mezi svými kamarády.

„Nezlob se, Podzime, ale jestli ti to nevadí, pokračuj dál beze mě,“ klopí hlavu a po očku pozoruje Podzim.

Ten ho pohladí a usměje se: „Vždyť já se nezlobím. Doprovodil jsi mě pořádný kus cesty a já se rád projdu. Všude je tak krásně. A ty tu zůstaň. Však už na tebe čekají.“

Také duboví mužíčci se loučí: „My také dál nepůjdeme. Zralých žaludů je tady habaděj, takže o práci máme postaráno. Jen prosím řekni víle Jiřince, ať nám pošle někoho na pomoc. Bude dobré, když žaludy sesbíráme co nejdříve. A taky už se podíváme, kam uskladníme pytle s nasbíranými plody. Potřebují být pěkně v suchu.“

„A co vy?“ otáčí se Podzim na mužíčky kaštanové.

„My půjdeme s tebou. U nás ve vesnici máme celou kaštanovou alej, takže tam bude práce nejvíce.“

„Dobrá tedy,“ přikývne Podzim, bere do ruky svoji vyřezávanou vycházkovou hůl, loučí se s dubovými mužíčky, divokými prasaty i jelenem a vydává se na cestu. Kaštanoví mužíčci poskakují kolem něj, nadšeně mu vypravují o tom, co je nového ve vesničce Říjen a žadoní, jestli by se nemohli alespoň na chvíli zastavit a pustit si některého z papírových draků.

„Teď to nejde,“ odvětí Podzim, „ve vaší vesničce na nás všichni čekají a já už se znovu nemůžu opozdit. Ale nebojte se, brzy se pouštění draků dočkáte.“

Kaštanoví mužíčci pokrčí rameny a za veselého švitoření pokračují dál.

 

Druhá podzimní vesnice s názvem Říjen už je celá na nohou. Brzy má přijít Podzim a oni mu chtějí připravit slavnostní přivítání. Víla Jiřinka zdobí bránu vesnice kvetoucími jiřinami, ozdobami z barevných listů i šípkovými girlandami a lesní skřítci spolu s kuchařkami připravují houbovou smaženici z posledních hub.

Také kutilové jsou v pilné práci a zhotovují pro vzácného hosta speciální židli. Je ve tvaru pařezu, z něhož jako opěradlo čouhá několik kapradinových listů. Vespod pařezu jsou dvě páčky. Tou první může Podzim celou židlí otočit, kam bude chtít a druhá ji zase naklápí až je z ní skoro lehátko. Celá je pak vystlaná mechovým polštářem, který ušily podzimní víly a ornamenty listů, který celý pařez zdobí, teď pilně malují skřítci barvílci.

Nad střechami chaloupek krouží divocí holubi. Zatím, co se cvičí v létání, vyhlíží Podzim. Když ho zahlédnou, slétnou na doslech všech obyvatel a vesele vrkají, že už se vzácná návštěva blíží. Celá vesnička se teď vyhrne před bránu a natěšeně kráčí svému hostu naproti…

I když ona kráčí spíš jen víla Jiřinka a tanečním krokem ji doprovází podzimní víly. Kutilové totiž zrychlili krok, a aby nebyli barvílci pozadu, roztočili své vrtulky a letí za nimi.

Podzim s radostí sleduje celičký mumraj. Zamává na vílu Jiřinku a hlasitě zavolá na malé rychlíky: „Vy jste si ale pospíšili. Jen pozor, ať se nesrazíme!“

„Což o to,“ ozve se jeden z kaštanových mužíčků, „tobě se to říká, Podzime. Jsi pořádně veliký. Ale co my? Do tebe by jen narazili, ale na nás by při tom mohli šlápnout.“

Mužíčci se zastavují a staví se jeden na druhého, aby je bylo dobře vidět.

„Jen se nebojte,“ chlácholí je Podzim, „však kutilové i barvílci dají pozor. Nemám pravdu?“ Otáčí se na rychlý průvod, ale než stačí něco dodat, už se kaštanoví mužíčci kácí k zemi. Dva z barvílků se totiž začali honit, nedávali pozor a při svém letu narazili do kaštanového sloupu. Mužíčkům nebylo nic platné, že byli jeden na druhém. Lépe by to asi dopadlo, kdyby zůstali pěkně u země.

„Jejda, promiňte,“ omlouvají se barvílci a pomáhají mužíčkům na nohy. Ti si oprašují svoje kabátky a mračí se: „Kabátky zašpiněné, zadečky naražené a kloboučky pomačkané. Nešikové!“

Barvílci posmutní. Pak se ale jeden z nich ozve: „Tak už se na nás nezlobte. Ráno jsme letěli kolem kaštanové aleje. Spadaných plodů tam je habaděj. Jestli budete chtít, rádi vám pomůžeme všechno sesbírat. Nejsme tak nešikovní, jak si myslíte.“

Když slyší mužíčci o spadaných kaštanech, přestanou se mračit, a protože pomoc opravdu potřebují, na barvílky se dokonce usmějí a přikývnou: „Tak jo, ale sbírat pojďme nejraději hned. Ať máme brzy po práci.“

Rozloučí se s Podzimem, ukloní se víle Jiřince a za doprovodu barvílků se vydávají do kaštanové aleje.

„A hrome, málem bych zapomněl,“ ťukl se do čela Podzim a otočil se na vílu: „Můžeš prosím poslat někoho k lesu za dubovými mužíčky? Prosili mě, ať jim pošleme pomocníky, dokud je zem suchá a neprší.“

Víla Jiřinka přikývne, zavolá divoké holuby a posílá je se vzkázáním za lesními skřítky, kteří pomáhají v kuchyni. Potom konečně vítá svého vzácného hosta. Ten víle předává utkaný plášť. Tentokrát je světle zelený, zdobený barevnými květy jiřin a výšivkami šípkových plodů.

„Je nádherný,“ rozplývá se víla a hned si ho přehazuje přes ramena: „A taky teploučký. Děkuji ti, Podzime.“

„Nemáš zač,“ usměje se Podzim a podává jí ještě jeden uzlíček. V něm jsou pečlivě zabaleny hlízy jiřin. „Ty si schovej do příštího roku. Ulož je hezky v suchu a uvidíš, jak ti za rok, až je vysadíš, rozkvetou.“

„Jakou mají barvu?“ zajímala se víla Jiřinka, ale Podzim jen zavrtěl hlavou: „Kdepak, to ti neřeknu. Je to překvapení.“

Víla hlízy jemně pohladila: „Tak to už se těším.“ Pak pobídla vzácného hosta: „Ale teď už se nezdržujme a pojďme za kuchařkami. Spolu s lesními skřítky pro nás připravili snídani. Snad ti přijde vhod houbová smaženice.“

„Hmm, tu si dám moc rád,“ olízl se Podzim a drobné podzimní víly se zachichotaly: „My ji máme také moc rády. Uvidíš, že ji naše kuchařky umí výborně. Zvlášť, když jim pomáhají lesní skřítci, kteří k houbám přimíchávají nějakou tajnou ingredienci.“

„A copak to je?“ vyzvídá Podzim.

„To my nevíme,“ zakaboní se víly, „skřítci říkají, že by to pak nebylo tajné.“

„To je pravda,“ zahlaholí Podzim a vydává se za doprovodu podzimních víl, Jiřinky a kutilů k chaloupce kuchařek. Houbová smaženice je opravdu výborná a chlebové placky, které k nim udělaly, jsou jedna báseň.

Podzim si pochutnává a při tom si lebedí na speciální pařezové židli, kterou pro něj vymysleli a sestavili kutilové.

Ti ho po očku sledují, a když vidí, že se Podzim usmívá, je jim také veselo. „Nechceš si po snídani trošku odpočinout?“ ptá se jeden z kutilů, a aniž by čekal na odpověď, už mačká páčku na spodní části židle. Ta trošku povyskočí a v tu ránu se z ní Podzim koulí. Nečekal, že by se mu kapradinové opěradlo ztratilo zpod zad, takže když se sklopilo do vodorovné polohy, vyvedlo ho to z rovnováhy, a tak se právě teď zvedá ze země.

„Jé,“ vykřikne kutil a už se krčí za židlí. „Já nevěděl…Já nechtěl…Promiň, to jsem…“ Víc už ale neřekl. Podzim vstal a rozesmál se: „Tak takovouhle rozcvičku jsem dlouho nezažil. Pojď sem, ty kuliferdo.“

Kutil se k Podzimu přišoural se sklopenýma očima: „Moc mě to mrzí.“

„Příště nebuď tak zbrklý a počkej, až ti druhý odpoví. Pak teprve něco podnikej,“ poučil ho Podzim.

„Ano prosím,“ přikývl kutil.

„Ale já bych se teď opravdu rád na chviličku natáhl,“ podíval se na něj Podzim a zeptal se: „Jak to funguje?“

Kutilovi zazářila očka a už se hrnul k židli, aby Podzimu vše ukázal. Pak mu ještě přinesl měkoučký polštář, aby se mu dobře leželo.

„Jestli mě na chvíli omluvíte,“ řekl Podzim, „rád bych si trošku zdříml. Už nejsem nejmladší, a tak mi malý odpočinek přijde vhod.“

„Samozřejmě,“ usmála se víla Jiřinka a pobídla ostatní, aby šli s ní. Než se Podzim probudí, půjdou se podívat, jak se daří mužíčkům u lesa i v kaštanové aleji, a bude-li potřeba, pomůžou jim.

Nechme tedy Podzim podřimovat a spolu s ostatními se pojďme připravit na další podzimní dny. Kéž jsou stále ještě plné slunce i barev.