Díl 46. - Velké malování (9. 10. 2022)

Díl 46. – Velké malování

„Juchú, jde se malovat!“ ozývají se ze všech stran nadšené hlásky barvílků. Barvílci jsou malí skřítci. Na rozčepýřených vláscích mají barevnou leteckou čepici, která jim pevně drží na hlavách, a kdykoli k nim zavítá Podzim, těší se, až si na ni připevní javorovou vrtulku. Tu totiž roztočí a jako malé vrtulníčky pak poletují skřítci po kraji. V jedné ruce barevnou paletu, v druhé jemný štětec a hurá obarvit všem listnáčům jejich zelenkavé šaty.

Občas už sice nějaký lístek obarvili – to aby vyzkoušeli nově namíchané barvy. Největší malování je však čeká teprve dnes. Bude to sice dřina, ale zároveň báječná zábava, a také stromy už jsou natěšené, až se uvidí v nových šatech.

„Právě jde do módy červená,“ volá jeden javor na druhý a prosí barvílky, aby jí namíchali hodně.

„I kdepak,“ šumí listy jeho kamaráda, „já budu raději pěkně do žluta.“

„A my chceme být zase žíhané,“ volají plané jabloně a jeřabiny, které rostou opodál se přidávají: „Jestli vám zbude barva, rozjasněte naše plody ať už se zdaleka červenají.“

Barvílci si vše zapisují, domíchávají poslední odstíny barev a než vylétnou, přichází Podzim, aby jim jejich palety maličko očaroval. Vždyť troška kouzla k podzimní přírodě přece patří.

„Ať se vám práce daří,“ popřeje skřítkům Podzim a spolu s vílou Jiřinkou se dívá, jak během chvilky vzlétá spousta drobných postaviček a postupně jejich barvami ožívá okolní příroda.

„Moc ráda se dívám, když barvílci malují,“ řekne Jiřinka a ukazuje na nedaleký les, který začíná ožívat veselými barvami.

„Je to opravdu kouzelný pohled,“ přikývne Podzim a posílá vzkaz sluníčku. To vykoukne o trošku víc ze svých teplých peřin a v jeho jasu jsou šaty stromů ještě zářivější.

„Děkujeme!“ ševelí stromy, které už jsou slavnostně oblečeny. Dívají se jeden na druhý a chválí pilné barvílky. „Nebojte se,“ těší také ostatní, na které zatím nepřišla řada, „však i vy budete brzy jako nové.“

„Ale co když na nás nezbude žádná barva?“ strachují se břízy a smutně sklání svoje dlouhé vlasy níž a níž.

„Nic se nebojte,“ volají na ně barvílci, „když dojdou barvy, namícháme nové! Však máme připravenou velikou zásobu.“

Také ostatní obyvatelé druhé podzimní vesničky vychází ze svých chaloupek a pozorují úžasné změny, které se dějí opodál. Žasnou nad sluníčkově žlutými březovými lístky, ohnivě zdobenými šaty divokých třešní, nad strakatými róbami trnkových keřů i granátově zbarvenými plody jeřabin i šípků.

„Ach, to je nádhera,“ těší se pohledem na zářivou přírodu podzimní víly a utíkají za barvílky s prosbou, aby probarvili také jejich sukničky.

„Vy jste teda parádnice,“ volá na ně Podzim, ale víla Jiřinka se jich zastává: „Jen se podívej na jejich šaty. Lístky, z nichž jsou utkané, vybledly a bude jenom dobře, když dostanou nádech nových barev. A že se chtějí líbit? To přece není nic špatného. Jen se podívej, jakou radost mají stromy.“

Opravdu. Stromy měly tak slavnostní náladu, že si začaly pobrukovat a barvílci se s radostí přidali k jejich písničce. Brzy se tak celým krajem ozývalo (nápěv písně „Skákal pes“):

„Barvíme, malujem, všechny listy stromů.

Až bude hotovo, poletíme domů.

 

Vrtulky, točí se, na světě je krásně.

K malování svítí nám, slunce naše jasné.

 

Stromy si libují, nové róby mají,

v celičké přírodě barvy ožívají.

 

Zelenou vystřídá červená či hnědá,

oranžová, růžová i maličko snědá.

 

Buky, ty chtějí mít nejkrásnější šaty.

Ptají se, zda máme také štětec zlatý.

 

Zlatou my nemáme, žlutá je však hezčí

- září jak sluníčko, zlatou barvu předčí.

 

Červená je zase jak sladká malina,

na listech javoru báječně se vyjímá.

 

Stromy prozpěvují, veselo je všude,

barvílci volají: „Už to brzy bude!“

Lálalá, lálalá...

K písničce stromů i barvílků se nakonec přidává sluníčko, vesele se pohupuje na obloze, a i když už fouká chladný větřík, všude, kde zasvítí jeho paprsky, je o trošku tepleji. Však také obyvatelé druhé vesničky nastavují zářivým paprskům tváře, přivírají oči a užívají si toho, že ještě maličko hřeje.

Také podzimním vílám září oči radostí. Barvílci jim projasnili jejich staré šaty, a tak jsou také ony v jasných paprscích slunce celé zářivé. Děkují barvílkům a pospíchají se ukázat Podzimu i víle Jiřince.

„Sluší vám to,“ chválí víla.

„Je to tak,“ přikyvuje Podzim a dodává: „Šaty vám hezky prokoukly. Ani by mě nenapadlo, že nové barvy udělají takovou parádu. Nu, když bude někdy smutný zatažený den, už vím, koho si mám k sobě zavolat, aby mi bylo veseleji.“

Podzimní víly se začervenaly, uklonily se a s tichým chichotáním pospíchaly na zahrádku. Před chvílí tam totiž zahlédly několik včeliček. Musí jim říct, že už mají spát a nesmí vylétat z úlu. Dnešní sluníčko je určitě nalákalo, ale vítr už je opravdu hodně chladný, a když sluníčko zaleze za mraky, včelky by nemusely mít dost síly vrátit se domů.

Cestou se zastavily u baboček, které občas také ještě vylétnou. Tyhle pěkné motýly též někdy vyláká sluníčko a nektar z posledních květů pampelišek, chrastavců, čekanek či slézu. Je ho však jen maličko a nestojí za to, aby motýlkovi v chladnějším počasí zkřehla křídla a on se nedočkal ani zimy.

Víly jim raději pomohly najít teplou skulinku, dobře ji utěsnily před chladem a popřály motýlům hezké sny. Dohlédly také na včelky. Doprovodily je domů a při audienci u královny, varovaly před podzimním počasím, pomohly včelkám natřepat teplé peřinky v postýlkách, a nakonec jim pomohly dobře zavřít vchod, aby už žádnou včelku nenapadlo vylétnou ven.

Mezitím, co podzimní víly obstarávaly včelky a motýly, Podzim s vílou Jiřinkou se prošli cestičkou mezi loukami až k lesu. Barvílkům nesli malou svačinku na posilnění, ale ti nechtěli o jídle ani slyšet.

„Však my hlady neumřeme,“ volali na Podzim. „Ale moc děkujeme, že na nás myslíte!“

„Kdybyste si to rozmysleli, zaleťte ke mně do chaloupky,“ zvala je Jiřinka, „budete tam mít vše nachystané.“

„Dobře,“ odpověděli barvílci a letěli dál. Barvení listů pro ně teď bylo přednější.

„Ale my bychom si malou svačinu dát mohli. Co říkáš?“ otočila se Jiřinka na Podzim. Ten přikývl, a tak se oba ještě jednou pokochali pohledem na přírodu, která se dnes díky barvílkům oblékla do pestrobarevných šatů, a vydali se zpátky do vesnice.

 

Když se někdy rozhlédnete podzimní krajinou a zahlédnete do žluta, červena či oranžova zbarvené listy stromů, na chviličku se zastavte a tiše se zadívejte do jejich koruny. Třeba zahlédnete malého barvílka s vrtulkou na hlavě, jak poletuje kolem a díky kouzlu Podzimu obléká stromy do nádherných slavnostních šatů. A když ho nespatříte? Nevadí. Zavřete oči a zkuste si takového malého skřítka představit. Určitě se vám to podaří.