Díl 48. - Popletené počasí (23. 10. 2022)

Díl 48. – Popletené počasí

Konečně přišel čas, kdy se Podzim, víla Jiřinka a kutilové vypravili do lesa za lesními skřítky, aby jim pomohli opravit staré krmelce. Přidaly se k nim také podzimní víly s prázdnými košíčky.

„Kampak?“ zeptal se Podzim, „vždyť hub v lese už mnoho nenajdete.“

„Ale my nejdeme sbírat hříbky,“ zavrtěla hlavičkou jedna z víl a pokračovala: „U lesa teď dozrávají sladké jeřabiny, a tak nás kuchařky poslaly posbírat černé kuličky, aby z nich mohly udělat sirup.“

„Ach tak,“ přikývl Podzim a pozoroval malé víly, které k lesu kráčely tanečním krokem. Občas si nadhodily lehké košíčky a roztočily své sukýnky. Brzy se zastavily u keřů arónie a začaly sbírat její nasládlé plody.

„Můžeme zkusit?“ zeptali se kutilové a už se natahovali po černých kuličkách. Byly pěkně veliké a oni se do nich s chutí zakousli. Brzy se však zaškaredili a jeden z nich kuličku (tedy spíše to, co z ní zbylo) dokonce vyplivl: „Jé, vždyť to není vůbec sladké.“

„Ale je,“ opáčily víly. „Když se do kuličky zakousneš, je nejdříve pěkně sladká, a pak i maličko trpká, ale arónie už prostě takové jsou. Uvidíte, že sirup z nich bude výborný.“

„No, to jsem zvědavý,“ ušklíbl se kutil.

„Však uvidíš,“ nenechaly si zkazit náladu víly a sbíraly dál.

„Sirup ze sladkého jeřábu je opravdu moc dobrý,“ přidal se Podzim, který by si na něm nejraději pochutnal hned. Pak se zasnil: „A když si dáš maličko do teplého čaje nebo si s ním lehounce poliješ sladkou placku, to je teprve dobrota.“

„Uvidíme,“ řekl kutil a spolu s ostatními vykročil dál do lesa. Tam už na ně čekali lesní skřítci. Od rána zvládli opracovat několik silných větví, a nyní se snažili nahradit jimi špatné části krmelců.

„Počkejte, hned jsme u vás,“ zavolali kutilové a spěchali, aby skřítkům pomohli. A protože byli kutilové šikovní chlapíci, šla jim práce pěkně od ruky. Tu něco přidrželi, tam svázali, když bylo potřeba vymyslet, jak nejlépe prodloužit stříšku, tak aby byla nejen dost dlouhá, ale také pevná, dali hlavy dohromady, a nakonec to díky svým nápadům zvládli na jedničku.

Zatím, co skřítkové a kutilové dávali do pořádku krmelce, Podzim zhotovil nová krmítka pro ptáčky a na každou stříšku přidal vyřezávaný ornament. Víla Jiřinka viděla, že jí tady teď není potřeba, a tak se šla podívat za podzimními vílami. Ty už měly svoje košíčky plné plodů sladkého jeřábu, ale na keřích jich stále ještě dost zbývalo.

„Vílo Jiřinko!“ zavolaly na ni, když ji zahlédly. „Poraď nám. Jak to udělat, abychom stihly všechno posbírat?“ ptaly se.

Víla se na ně usmála: „To je přece jednoduché. Pomůžu vám košíčky odnést a přijdeme ještě jednou.“

„Ale to nestihneme. Podívej!“ ukázala jedna podzimní víla na oblohu, „něco se žene.“

Podzimní víla měla pravdu. Obloha začala z jedné strany tmavnout, listy stromů pročísl silnější vítr a jeden za druhým se na nebi začaly kupit dešťové mraky. Než stačila Jiřinka popřemýšlet, co teď, přihnali se k nim dva kutilové.

„Nic se nebojte,“ uklidňovali víly, „Podzim nám dovolil použít stroj na změnu počasí.“ Pak se na sebe podívali a spokojeně si zamnuli ruce: „To teprve uvidíte, co dokáží naši větrní hafani. Mraky budou fuč jedna dvě.“ Na nic už nečekali a běželi ke svému nejnovějšímu vynálezu.

„To je dobře,“ oddechly si víly a s plnými košíčky se vydaly za kuchařkami.

Také lesní skřítkové byli rádi, že hned pršet nebude. V mokru by se jim špatně pracovalo a bude jenom dobře, když během dneška všechno zvládnou. To je dobře, že máme ty kutily, pomysleli si.

Jenomže, nikdo nepočítal s tím, že by se mohlo něco zvrtnout…

…a ono se bohužel zvrtlo.

Když kutilové vypustili větrné hafany, vypadalo, že bude vše v nejlepším pořádku. Hafani běhali po obloze, nadháněli dešťové mraky a jako stádo oveček je hnali pěkně daleko od vesničky i jejího okolí. Vítr se s nimi sice snažil chvíli přetahovat o to, kdo bude silnější, ale na prosbu Podzimu nakonec ustoupil a slíbil, že se vrátí později. Také sluníčko znovu vykouklo a smálo se na celý svět tak vesele, že jeho paprsky hřály a hřály.

Kutilové u stroje na změnu počasí jásali a na barvílky, kteří se přišli podívat, jak vynález funguje, volali: „To je báječné, viďte? Podívejte, jak se hafani činí! Dobře jsme to vymysleli.“

„Moc dobře,“ pokyvovali barvílci hlavami. Pak se zadívali na oblohu a zeptali se: „A vydrží tohle počasí dlouho?“

„Jó, to my nevíme,“ pokrčili rameny kutilové, „ještě to nemáme pořádně vyzkoušené. Ale podle sluníčka to vypadá, že by to nějakou chvíli vydržet mohlo.“

„Tak to je dobře,“ řekli barvílci, „půjdeme si namíchat barvy na naše další malování, ať můžeme znovu vyrazit do korun stromů. Však už se borůvkové keře u lesa i maliníky těší, až jim dobarvíme šaty.“ Roztočili javorové vrtulky a během okamžiku byli ti tam.

Spokojení kutilové se také vydali na cestu zpátky do lesa. Po několika krocích se však jeden z nich zastavil a zeptal se: „No, jo. Neměli bychom ale zavolat hafany zpátky?“

„Já bych je na obloze ještě nechal. Podívej, jak se jim tam líbí,“ ukázal na pobíhající větrné psy druhý, „a kromě toho je lepší, když budou držet dešťové mraky dál od vesnice. Však se koukni. Tamhle už zase nějaký mrak připlouvá.“

„Máš pravdu,“ přisvědčil první. Pak se zamyslel a řekl: „A co takhle vypustit ještě dva až tři dráčky? Pomohli by hafanům hlídkovat a my se nebudeme muset ke stroji vracet, kdyby na rozhánění naši báječní pejsci nestačili.“

„No, jo,“ podrbal se na hlavě druhý, „neříkal náhodou Podzim, že to nemáme přehánět?“

„To ale není přehánění,“ mávl rukou první, „je to taková jistota.“

„Já ti nevím. Nějak se mi to nezdá,“ zdráhal se druhý kutil.

Jeho kamarád ho však přesvědčil, a tak se brzy na obloze kromě větrných hafanů proháněli také tři dráčci. Teď už kutilové neotáleli a uháněli k lesu. Cestou si vyslechli pochvalu od podzimních víl, jak je skvělé, že neprší a víla Jiřinka si zase pochvalovala větřík, který v teplém podzimním dnu příjemně hladil.

Také v lese u krmelců bylo vesele. Skřítkové s kutily si zpívali a pochvalovali si pěkné počasí. Jen Podzim se maličko mračil a oči upíral k obloze.

„Co se ti zase nelíbí?“ ptali se kutilové, když uviděli jeho svraštělé obočí.

„Bojím se, že nebylo moudré vypouštět dráčky a hafany dohromady,“ řekl ustaraně Podzim.

„Jen se neboj,“ uklidňovali ho kutilové, „hafani odhání mraky a dráčkové hlídkují. Takhle nám sluníčko vydrží až do večera.“

„I nevydrží!“ zavolali vylekaně lesní skřítkové a ukazovali na oblohu. Z nebeské dálky se sem hnaly pořádně naducané mraky a vítr, který je doprovázel byl silný a ledový.

„Žádné strachy,“ mávl rukou jeden z kutilů, „hafani je za chviličku rozeženou.“

Jenomže…

Hafani po obloze sice běhali, ale rozhodně to nebylo za mraky. Zalíbily se jim totiž vlající ocasy dráčků a rozeběhli se za nimi.

„Fuj! Necháte toho!“ volali na ně kutilové. Ale co naplat. Do takové výšky jejich hlásky nedolehly a vysílačka, kterou by je mohli přivolat zpátky na zem, si hoví pěkně v pelíšku stroje na změnu počasí.

Na obloze se to zatím mlelo. Dešťové mraky byly čím dál blíž, draci splašeně křižovali oblohu a hafani běhali jak splašení. Listy stromů šuměly jako rozbouřené moře a sluníčko, které ještě před chvílí pěkně hřálo, se raději schovalo za nejbližší mrak.

„Honem do vesnice,“ zahromoval Podzim. Z kulatých kaštanů a jednoho krmelce vykouzlil pevné vozítko, zapřáhl do něj větrného hřebce, pomohl skřítkům i kutilům nahoru a pobídl koně. Cestou naložili také podzimní víly i Jiřinku a s větrem o závod uháněli do bezpečí vesnických chaloupek.

Podzim zkoušel mrakům i větru domluvit. Bylo to však marné. Mraky se zlobily na hafany, kteří je prohnali jako stádo ovcí a vítr nebyl rád, že mu kromě štěkající smečky poletují po obloze ještě další stvoření. A aby toho nebylo málo, také dráčkové se nazlobili, přestali utíkat a prásk! Pleskli křídly o sebe až to hafany odhodilo stranou. Ti se ale nedali a brali jednoho draka za druhým útokem.

Obloha se chvěla jejich nárazy, a aby toho nebylo málo, draci začali plivat na svoji obranu blesky. Jeden z nich se svezl až na zem ke stroji na úpravu počasí. Bum! Prásk!

A teď to teprve začalo. Místo toho, aby blesk stroj rozbil a draci s hafany se z nebe snesli jako omráčení vrabci, pouze ho poškodil a probudil nosálenky. Ty vyletěly k oblakům, a když zahlédly dešťové mraky, nadšeně je začaly propichovat.

Byl z toho pořádný šupec, a kdo nestačil včas zalézt pod střechu, v mžiku byl celý zmáčený. A tak se v chaloupce víly Jiřinky sešli všichni promoklí. Podzim rychle zatopil v krbu, a pak několikrát zadul. Prvním fouknutím osušil mokré šaty, druhým vysušil podlahu a třetím rozpálil oheň tak, aby ještě více hřál. Potom si zavolal kutily a společně pospíchali ukončit ten nebeský mumraj.

Jiřinka zatím vařila čaj a kuchařky, které vše pozorovaly z tepla své světničky, se brzy přihnaly zamotané v nepromokavých pláštích, pod nimiž schovávaly čerstvý sirup z arónie a povidlové buchty. Takové občerstvení přišlo všem po tak dobrodružné chvíli vhod.

Zatím, co se v chaloupce víly Jiřinky všichni pustili do ochutnávání buchet a upíjení čaje se sirupem, na návsi pobíhali kolem stroje na změnu počasí kutilové. Díky Podzimu, který nad nimi vykouzlil obrovský deštník, na ně nepršelo a mohli teď přemýšlet, jak dostat větrné hafany, dráčky a nosálenky zpátky domů.

Vysílačka bohužel nefungovala. Blesk ji poškodil stejně jako žárovičky duhových světlušek. Zadečky měly všechny začouzené a tykadélka jim jiskřila.

„Co takhle zavolat dešťové kovboje z první podzimní vesnice?“ obrátil se jeden z kutilů na Podzim, „ti by nám všechny pěkně pochytali.“

„Na to není čas,“ přerušil ho druhý a navrhl: „Měli bychom je na něco nalákat.“

„Ale na co?“ ptali se ostatní. „Jen se podívej. Hafani ani dráčci na zem ani nepohlédnou. Jak bys to chtěl udělat?“

Kutil se zamyslel, a po chvilce vykřikl: „Zrcadlo!“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Podzim.

„No, když proti obloze nastavíme veliké zrcadlo a posvítíme na něj, začne na nebi poskakovat lesklé prasátko, a to by bylo, aby se po něm všichni neotočili.“

„To by šlo,“ přikývli ostatní, „ale co pak?“

„Nosálenky bychom mohli nalákat na pěkně naducané peřiny,“ přišel s dalším nápadem druhý kutil a hned poslal cvrčky se vzkazem za vílou Jiřinkou.

„A hafany zase na ovečky,“ přizvukoval jiný, ale pak se zarazil a svěsil hlavu: „No jo, jenomže my žádné ovce nemáme.“

„O ty se postarám já,“ ozval se najednou Podzim a začal zpod pláště vytahovat jemnou mlhovinku a během chvilky tu byli téměř průsvitní beránci.“

„Ale co draci? Ty asi hned tak z oblohy nedostaneme,“ zadumaně si podpíral hlavu další z kutilů.

„S draky si zatím hlavu lámat nemusíme. Jestli se nám podaří přilákal nosálenky a hafany, budeme pak přemýšlet, jak na ně,“ řekl rozhodně Podzim a pomohl kutilům sestavit z menších zrcátek obrovskou zrcadlovou plochu. Pak vzal svoji vycházkovou hůl, několikrát s ní zatočil, něco zamumlal, a tu z ní vytryskl silný paprsek světla.

Světlo se od zrcadla odrazilo jako skokan od trampolíny a šup. Během okamžiku už na obloze poskakovalo jiskřivé prasátko. Kutilové měli pravdu. Prasátko všechny na obloze tolik zaujalo, že nakoukli dolů. A světe, div se.

I když k divení to vlastně ani není. Kutilové mají přece výborné nápady, a tak vlastně není divu, že se za mlhovinkovými beránky rozeběhli větrní hafani a naducané peřiny se staly terčem nosálenek. A dráčci? Ti, když viděli, jak se všichni ženou zpátky na zem, rozletěli se za nimi, a tak bylo brzy zase vše v pořádku.

Po domluvě s Podzimem, kutilové stroj na změnu počasí rozmontovali a dali se do přemýšlení, jak využít jednotlivá zvířátka. Což o to. Duhové světlušky mohou zůstat takové, jak jsou. Při různých oslavách udělají spoustu parády svými svítícím zadečky. Ale co s ostatními?

Nakonec však také oni došli k užitku. Podzim kutilům navrhl, aby opravili starý větrný mlýn za vesnicí. Dráčci mohou pomáhat roztáčet lopaty mlýna, a když přijde velké pečení, svým ohnivým dechem rozdělají oheň v pecích.

A nosálenky? Se svými pichlavými nosy se budou hodit při sklizni spadaného ovoce a stáčení moštu. Však je sad veliký a práce v něm hodně.

Ještě bylo potřeba vymyslet, co s větrnými hafany. Ale také na to měl Podzim odpověď. Vezme si je s sebou domů na vysoký kopec. Často se na jeho vrcholku válí mlha či mraky. Podzim z nich vyčaruje ovečky, a hafani je budou pěkně hlídat a pást. A jednou za čas, kdy nastane doba, aby vrcholek kopce osvětlilo sluníčko, zaženou ovečky hezky do ohrady.

„Tak to bychom měli,“ oddechli si kutilové a celí unavení se vraceli do chaloupky víly Jiřinky. Tam Podzimu svatosvatě slíbili, že už se příště přírodě do práce míchat nebudou a od vynalézání si dají na chvíli pokoj.

„To je dobře,“ usmála se na ně víla, „alespoň budete mít čas pomoci podzimním vílám s přípravou zvířátek na zimu.“

„No, tak to bychom mohli vymyslet nějaký zlepšovák třeba pro ježky. Každý rok se pachtí s chystáním teplého pelíšku. Třeba bychom jim to usnadnili,“ začal hýřit nápady jeden z kutilů.

Když se Podzim rozesmál, zarazil se, a pak se dal do smíchu také on: „Jé, to nám to nicnedělání moc dlouho nevydrží, co?“

„To asi ne,“ zasmáli se také ostatní a hned začali vymýšlet, jak jinak ještě můžou zvířátkům pomoct.“

„No jo,“ povzdechla si Jiřinka, „kutilové. Pořád musí něco kutit a vynalézat.“

„Však je nechej, oni si tentokrát určitě dají pozor,“ usmál se na vílu Podzim. S radostí pak pozoroval nadšení kutilů a už se těšil až uvidí, co nového vymyslí.