Díl 5. - Překvapení pro paní Zimu (26. 12. 2021)

Díl 5. - Překvapení pro paní Zimu

Když vcházela paní Zima a Prosinec do poslední části vesnice, všude byl slyšet veselý smích a jásot. Obyvatelé posledních chaloupek připravovali velikou oslavu. Chaloupky byly ozdobené barevnými světýlky, uvnitř se vařilo, peklo, na stolech s bílými ubrusy, které byly nachystané před domky, bylo vše slavnostně prostřeno a každý, koho potkali, zářil radostí.

Jen v úplně poslední chaloupce to divně rachotilo. Najednou se z ní ozvalo: „Bum! Prásk!“ Z komínu vyletěl černý kouř a ze dveří vyběhli dva človíčkové v dlouhých pláštích, s rozčepýřenými vlasy a s velikými brýlemi na nose. Možná, že před chvílí byli pěkně čistí. Teď vypadali spíš jako kominíci. Obličej měli pokrytý drobným popelem a ve vlasech jim visely kousky třpytivých papírků. Když si sundali brýle, aby si je pořádně očistili, vypadali legračně. Na popelavém obličeji jim svítily dva světlé kruhy a v nich se modraly jejich oči. Ty ale nebyly vůbec ustrašené. Naopak. Vypadalo, že jim svítí nadšením.

Paní Zima k nim už už chtěla přispěchat, aby jim nabídla svoji pomoc. Když ji však človíčkové spatřili, uklonili se a jeden z nich rychle vyhrkl: „Ne, ne. Všechno je v pořádku. Nic se nebojte. Děláme jen takové malé experimenty.“

„Teď nám to sice moc nevyšlo,“ vysvětloval druhý, „ale už víme jak na to. To bude paráda!“

„Jo, jo,“ přitakal první, „večer uvidíte. Je to překvapení!“

Oba se znovu uklonili a vklouzli do chaloupky.

Paní Zima se tázavě obrátila na Prosinec. Ten se ze široka usmál a řekl: „Opravdu se neboj, má paní. Vše je v pořádku. To jsou naši koumálci. Vymýšlí různé věci na obveselení druhých. Občas jim nějaký pokus nevyjde, ale z toho si nic nedělají. Bádají dál, a nakonec vykoumají něco báječného. Určitě se večer máme na co těšit!“

Pak ukázal na chaloupku, odkud se linula mámivá vůně: „Teď ale pojďme navštívit naše kuchaře a pekařky. Jestli se nepletu, mají pro nás připravenou výbornou svačinku.“

Bylo to tak. Když vstoupili do chaloupky, přivítala je sladká kokosová vůně. Na prostřeném stole byly nachystané šálky s horkou čokoládou a vedle nich lehounký pudink sypaný kokosem. Na talířku o kousek dál svítily bílé sněhové pusinky, a aby byla sladká chuť alespoň trošku vyvážená, k zakousnutí byly i slané tyčinky sypané sezamem, kmínem nebo mákem.

Prosinec s paní Zimou ještě ani nedosedli ke stolu, když se z venku opět ozvalo hlasité: „Bum! Třesk! Prásk!“ Během okamžiku se otevřely dveře a v nich byl jeden z koumálků. Tentokrát byl ještě začouzenější, brýle mu visely nakřivo a plášť měl celý ohořelý.

„Jen jsem vám přišel říct, že se nic nestalo,“ vychrlil ze sebe zadýchaně, „nějak nám to nevyšlo ani na podruhé, ale teď už se to musí povést.“ Zabouchl dveře, ale hned je zase otevřel: „A kdyby vám náhodou bylo tepleji, tak je to taky v pořádku. Trošku jsme hořeli, ale už je to dobré. Cukráři nám pomáhali hasit sněhovou směsí.“ Obrátil se a byl ten tam.

„To jsem zvědavá, jaké překvapení na večer vymyslí,“ řekla paní Zima s obavou v hlase, „hlavně, aby si při tom neublížili.“

„Já se raději půjdu podívat, jestli nepotřebují pomoct,“ odvětil Prosinec a odešel. Za chvilku byl zpátky a v očích mu jen hrálo: „Tak se jim to nakonec podařilo. Máme se na co těšit.“ Sedl si zpátky ke stolu a nechal si v ústech rozplynout jednu sněhovou pusinku.

 

Když se večer na obloze rozzářila první hvězda, sešli se všichni obyvatelé vesnice společně s paní Zimou a Prosincem u prostřených stolů. Ty byly plné slaných i sladkých dobrot a uprostřed všeho zářil třípatrový sněhobílý dort, na kterém byla vyobrazena paní Zima v saních tažených dvěma bělouši. Zdobený byl jemnými vločkami a zimními ornamenty, které se třpytily, jako by byly pokryté jemnou jinovatkou.

„Ten je krásný,“ zadívala se na dort paní Zima a cukrářky, které ho pekly se začervenaly: „To bylo to překvapení pro Vás. Všichni jsme moc rádi, že Vás tady máme.“

Paní Zima poděkovala a hostina mohla začít. Byl to krásný večer plný dobré nálady, úsměvů, radosti a smíchu. Zdálo se, že už nemůže být lepší, když v tom kousek před půlnocí, zatahali paní Zimu dva koumálci za rukáv. Byli to ti, které viděla odpoledne celé začouzené. Teď však byli pěkně umytí, učesaní a celí nedočkaví mluvili jeden přes druhého: „My máme taky překvapení. … Ano, překvapení. … Musíme ale na kopec. … Jo, jo, na kopec. … Tam bude všechno hezky vidět.“

Obyvatelé první vesničky zajásali. Věděli, že překvapení, které připraví koumálci, stojí vždy za to, a tak všichni pospíchali na nedaleký kopec, aby nic nepropásli. Jakmile se v dálce ozval hlas zvonu, který ohlašoval půlnoc, vylétlo na oblohu několik rachejtlí. Když se rozprskly, k zemi se snášely třpytivé sněhové vločky všech velikostí. Jako další se objevily saně paní Zimy tažené bělouši a Prosinec obklopený zářivými hvězdami. Nechyběly ani zlatavé rolničky, barevní ptáčci nebo závoje jinovatky, které padaly z nebe jako stříbrné vodopády. Když pak vše utichlo, ozval se hlasitý potlesk a jásot.

Ještě dlouho si pak všichni u prostřených stolů povídali o báječném překvapení, které koumálci přichystali a radovali se z toho, jak se jim oslava vydařila.

Ráno se po dlouhé době ozval opět cinkot rolniček, které zdobily saně paní Zimy. Bělouši přijížděli odpočinutí a v plné parádě. Nastal čas loučení.

„Děkuji všem za milý čas, který jsem mohla být mezi vámi,“ poděkovala paní Zima, „za rok se opět uvidíme a já se na vás budu moc těšit.“ Pak přistoupila k Prosinci, srdečně mu potřásla rukou a nastoupila do saní. Ještě jednou pohlédla na první vesničku a na všechny její obyvatele. Zamávala, pobídla koně a saně se rozjely dál po sněhové cestičce doprovázené jemnou zvonivou písní rolniček.