Díl 50. - Listopad (6. 11. 2022)

 Díl 50. - Listopad

V listopadu mlha ranní

závojem vše zakryje,

jakmile však rozplyne se

příroda hned ožije.

 

Zvířátka se stále více

chystají na zimní čas

a podzimní vítr sílí,

ubývá barevných krás.

 

Návrháři vymýšlejí

teplé botky na nožky,

bábrlinky z vlny ovčí

pletou šály, ponožky.

 

Švadlenky zas šijí šaty

teplé, měkké, do zimy,

na konci pak chystají si

naducané peřiny.

 

Listí padá, pokrývá zem

jak šustivá peřinka,

k spánku pomalu se chystá

také víla Mlžinka.

 

Jakmile se Podzim vydá

zpátky do chaloupky své,

vystřídá ho opět Zima,

která k odpočinku zve.

 

A tak střídají se stále

klidně, rychle či hladce,

týdny, měsíce i roky

nejen v naší pohádce.

 

 

Třetí podzimní vesnice s názvem Listopad už je celá na nohou a listopadová víla Mlžinka na vše dohlíží. Na sobě má lehké světlé šaty, na nich teplý, smetanově zbarvený kabátek, na kterém jsou vyšité barevné podzimní listy, dlouhé světle hnědé vlasy jí splývají až k zemi a v nich má zapletené květy chryzantém a růžičky z listů, které zhotovily švadlenky.

Na nohou má střevíčky. Ty ale nejsou ledajaké. Díky návrhářům jsou lehké a měkké jako papučky a zároveň pěkně teplé, takže se v chladných dnech nemusí bát, že by ji zábly nožky.

Mlžinka je teď ve své chaloupce, kde návrháři spolu se švadlenkami dokončují výzdobu. Pro celou vesničku bude totiž právě tady nachystané slavnostní posezení na oslavu Podzimu, který už co nevidět dorazí.

Také venku vše ožilo. Jinovatkové panenky spolu s vodními dráčky zdobí bránu do vesnice a vytváří na ni pomocí vody a mrazících brusliček podzimní ornamenty.

U brány se činí také víly stříhalenky, které drobnými nůžkami vystřihují ze spadaných listů různé tvary a věší je kolem plotu vedle brány jako barevné girlandy.

Mlžní dědouškové se též snaží a z jejich dýmek se na svět klubou mlhovinkové květiny, ptáčci či ovečky. Kvítky se snesou vedle vstupní brány a jemně doplňují výzdobu jinovatkových panenek. Ptáčci se usadí v korunách stromů a lehce se pohupují mezi barevnými listy. Ovečky se zase poslušně seřadily a vytváří špalír, kterým brzy projede vzácný host.

Blízko dědoušků posedávají bábrlinky. Povídají si a z ovčí vlny pletou teplé pruhované ponožky. Pletení jim jde rychle od ruky a ony od rána stihly každá po jednom páru. Jsou to ponožky zkušební – co kdyby se hned něco nepovedlo nebo se jim někde špatně chytlo oko?

Jakmile však zjistily, že je vše v pořádku, daly se do pletení dalších ponožek s různými vzory. Každý ve vesničce se tak může těšit, že ho dříve nebo později svými hotovými výtvory obdarují. A není divu, že se každý těší – vlněné ponožky jsou náramně teplé a na konec podzimu, kdy se ochladí, se budou hodit.

Zatím, co je venku spousta shonu, víla Mlžinka dokončuje přípravu snídaně, staví na slavnostně prostřené stoly džbány s teplým šípkovým čajem a spolu se švadlenkami přináší čerstvě upečený chléb, slané dalamánky i sladké koblížky.

„Jen, aby Podzim přijel včas,“ pomyslela si víla a vyhlédla z okna chaloupky.

Jinovatkové panenky právě dokončily svoje zdobení brány a vodní dráčci se spokojeně usadili na ní. Návrháři i švadlenky už se také přesunuli na náves, mlžní dědouškové sedí na lavičce pod starou lípou a bafají ze svých dýmek a ovečky, kterým se kolem krku lesknou široké mašle, kterými je ozdobily jinovatkové panenky, poslušně čekají ve špalíru mezi obyvateli.

 

„Už jede!“ zaslechla najednou listopadová víla Mlžinka nadšené hlásky švadlenek. Pospíchala tedy za ostatními, aby spolu s nimi Podzim přivítala.

„Jé, podívejte,“ volali nadšeně návrháři, „Podzim jede v kočáře, který táhnou papíroví draci!“

„A jak se jim třepetají ocásky,“ ozývaly se švadlenky.

„Jú, a za kočárem se něco žene,“ polekaly se jinovatkové panenky.

„Vypadá to jako okřídlení psi,“ zamysleli se návrháři a zbystřili. Taková stvoření ještě neviděli.

„Tak to bude zajímavé přivítání,“ konstatoval jeden z dědoušků a zabafal ze své dýmky. Ostatní maličko zbystřili. Za chvilku se ozval druhý: „Jó, tak to jsme místo oveček měli raději udělat ty koně, jak jsem říkal. Podzim je má přece také rád.“

„Ále,“ mávl rukou další, „polekali by se stejně jako ovce.“

„Koho by se měly naše ovečky polekat?“ nechápal jiný dědoušek.

To už ale k vesničce přijížděl podzimní kočár a větrní hafani, kteří Podzim doprovázeli, se najednou zastavili, zaštěkali a než se stačili všichni vzpamatovat, už proháněli mlhovinkové ovečky.“

Ty začaly nejdříve splašeně pobíhat sem a tam, ale protože byli hafani na shánění ovcí vycvičení, brzy byly všechny hezky v jednom stádečku. Jenomže takové stádo mlhovinkových ovcí, to už je pořádný kus mlhy, a právě ta teď zahalila vesničku do hustého pláště. Nebylo vidět téměř na krok a obyvatelé začali být celí nesví.

„Chvilku strpení,“ ozval se do zmateného švitoření zvučný hlas Podzimu. Pak bylo slyšet silné zahvízdnutí a brzy se do vesnice přihnal vítr, který mlhu rozfoukal. Po ovečkách tak zbyly jen ty jinovatkové stužky. Také mlhovinkoví ptáčci s květy se rozplynuli. Co naplat? Nic, co je z mlhy, dlouho nevydrží.

Potom hvízdl Podzim ještě jednou – to zase na větrné hafany, kteří se během okamžiku ochomýtali kolem něj.

„Co s vámi?“ přemýšlí Podzim, „takhle naděláte víc škody než užitku.“

Naštěstí chovají ve vesničce Listopad několik ovcí kvůli vlně, z níž bábinky splétají dlouhá vlněné vlákna, aby mohly plést teplé ponožky, a tak si k sobě berou větrné hafany pastýři.

Podzim je rád, že je o jeho čtyřnohé kamarády dobře postaráno a ostatní ve vesničce si také oddechli. Konečně na sebe pořádně vidí a mohou tak v klidu přivítat vzácného hosta.

Víla Mlžinka zve Podzim i ostatní do své chaloupky a oni vděčně přijímají její pozvání. Však už se těší, až se v teple usadí a poslechnou si, jak Podzim vypravuje o vesničkách, v nichž byl nedávno. Je to vždy moc zajímavé poslouchat o dešťových kovbojích, vynálezcích, barvílcích, skřítcích i vílách a o různých dobrodružstvích, které Podzim zažil.

Než se ale Podzim pustí do vyprávění, předává Mlžince svůj dárek – teplý podzimní plášť. Jeho duhové barvy jsou jemné, pastelové a listy na něm jsou vyšité stříbrnou nitkou.

„Je krásný. Děkuji,“ usměje se na něj víla.

„Není zač,“ zahlaholí Podzim, „potěší mě, když ti bude k užitku.“

„Určitě bude,“ přikyvuje Mlžinka a pobízí všechny, aby se pustili do jídla. Vše je voňavé a byla by škoda neochutnat. A tak Podzim spolu s ostatními ochutnává ještě teplé pečivo, popíjí šípkový čaj s medem a povídá si.

Po nějaké chvíli si k němu přisednou návrháři a chválí: „Ten kočár, kterým jsi přijel, je skvěle vymyšlený.“

„To ano,“ přikývne Podzim, „vždyť mi ho také vyrobili kutilové z vesničky Říjen. Jen mám starost o draky, kteří ho táhnou. Když se splašily mlhovinkové ovečky, pocuchaly jim ocásky a oni od jemných kapiček vody maličko navlhli. Budu je muset někde vysušit.“

„Tak o draky si starost dělat nemusíš,“ chytli se hned slova návrháři a mrkli na švadlenky: „My ti je dáme zase do pořádku.“

„To budu moc rád,“ poděkoval Podzim a zeptal se: „A jak se vám daří s novou kolekcí teplého oblečení? Už máte nějaké návrhy.“

„Jéje, a kolik,“ zavolal jeden z návrhářů a chystal se Podzimu ukázat svoje náčrty, ale jeho kamarád ho zastavil: „Jestli nevadí, tak ještě ne. Podzim za námi určitě rád přijde do naší dílny a my mu všechno ukážeme v plné kráse. Není to tak?“

Otočil se na vzácného hosta a ten se usmál: „Moc rád. Však už se těším na to, co jste připravili nejen pro vaše kamarády, ale také pro mě.“

„Tak to přijď hned zítra,“ zvali ho návrháři, „něco už máme předchystáno a alespoň uděláme spolu se švadlenkami malou zkoušku. A teď nás prosím omluv, musíme zpátky do práce.“

Lehce se uklonili, zamávali a spolu se švadlenkami se vydali do své dílny.

Víla Mlžinka si k Podzimu přisedla: „Než se zítra vydáme do návrhářské dílny, budeš prosím tak hodný a nabrousíš brusličky jinovatkovým panenkám? Prý to umíš ze všech nejlépe.“

„Samozřejmě,“ řekl Podzim, „a přidám k tomu maličké kouzlo, aby byla jejich jinovatka ještě třpytivější. Však jsem viděl, jak hezky vyzdobily vstupní bránu. Jsou moc šikovné.“

„To ano,“ souhlasila Mlžinka, a pak si povzdechla, „jen vodní dráčci někdy tropí neplechu. Občas chrlí víc vody, než je potřeba, a pak jsou z toho akorát kaluže.“

„Však kaluže přece k podzimnímu období patří, ne?“ chlácholil vílu Podzim, „a jestli jich není mnoho, tak je to v pořádku. Ale jestli chceš, s dráčky si promluvím.“

Mlžinka se na něj usmála: „To budu moc ráda. Děkuji.“ Pak se na chvíli odmlčela. Vypadalo, že nad něčím přemýšlí. Nakonec se osmělila: „Mohl bys prosím promluvit ještě s mlžnými dědoušky? Poslední dobou se zapomínají a často nám nabafají tolik mlhy, že trvá téměř půl dne, než se rozplyne a pustí k nám taky sluníčko.“

„S dědoušky si promluvím hned,“ řekl Podzim, „mám pro ně speciální náplň do dýmek.“ Potom vstal a vydal se za nimi. Ještě před chvílí tu sice dědouškové byli, ale hned jak zmizely ze stolu poslední koblížky, vytratili se i oni.“

Podzim se jen usmíval pod vousy: „Inu, je vidět, že si stále ještě rádi pomlsají.“ Pak se ale zarazil: „No jo, ale kam má jít?“ Na tuhle otázku se však v mžiku našla odpověď. Sotva totiž Podzim otevřel dveře chaloupky, uviděl, jak se u nedalekého rybníku válí spousta mlhy.

„Aha, tak dědouškové zase bafají,“ pokýval hlavou a šel vstříc mlžnému závoji. Čím víc se blížil k rybníku, tím méně bylo vidět okolní stromy, domky i cestičku, která k němu vedla. V jednu chvíli musel dokonce Podzim mocně fouknout – tak byla mlha hustá. A udělal dobře. Stačilo pár kroků a už by se máčel v rybníce…tedy spíš by se brodil v blátě, které tam po vypuštění rybníka zbylo.

„Co vy tady?“ zeptal se Podzim, když dalším mocným fouknutím rozptýlil mlhu, která zakrývala břeh rybníka, na němž seděly skrčené postavičky, „vždyť chytat ryby nemůžete. Rybník je přece vypuštěný.“

„My tu nejsme kvůli rybám,“ odpověděl jeden z dědoušků, „nám je tady u rybníka vždycky tak dobře.“

A další se hned přidával: „Všude ticho, nikdo nás neruší, a zvlášť teď, když v rybníku není voda. Moc lidí tady nezavítá.“

„Ach tak,“ zasmál se Podzim, „takže vy se tady vlastně schováváte.“

Dědouškové spiklenecky zamrkali: „No, vlastně… tak trošku ano.“

Podzim si k nim přisedl: „Ale neměli byste tolik dýmit. Vždyť není vidět na krok. A co ostatní obyvatelé vesničky, kteří potřebují pracovat?“

„To je opravdu mlhy tolik?“ nevěřícně se zeptali dědouškové.

„Je,“ přisvědčil Podzim, „a jestli dýmky vytahujete každý den, ani bych se nedivil, kdyby se víla Mlžinka zlobila.“

„To bychom neradi,“ ozývaly se hlasy dědoušků, „ale abychom ti řekli pravdu, my vlastně ani nevíme, jak často děláme mlhu. V našem věku už nám dny nějak splývají a utíkají každý trošku jinak.“

Podzim se na mlžné dědoušky přívětivě usmál: „Tohle asi ke stáří patří. Ale nebojte se, přinesl jsem vám speciální mlhovinovou náplň do vašich dýmek.“

Podal dědouškům plátěný pytlíček a začal vysvětlovat: „Mlhovinová směs je namíchaná tak, abyste většinou vyfukovali jen malé obláčky mlhy a mohli si tak pohrávat s různými tvary, které potěší nejen vás, ale také ostatní. Občas se stane, že si dýmku nacpete silnější špetkou, a to pak bude mlhy až až. Nebude to ale moc často, a tak budou všichni určitě spokojení.“

„Děkujeme,“ kývl hlavou na poděkování nejstarší dědoušek a opatrně se zeptal: „Nezlob se na mě, Podzime, ale není toho nějak málo? Vždyť nám to bude stačit sotva na týden.“

„Nebojte se, pytlíček je bezedný, a tak vám dýmková směs jen tak nedojde,“ zasmál se Podzim a poprosil: „Smím si s vámi taky zabafat?“

Dědouškům se rozzářily oči: „Ano. Budeme moc rádi, když si tady s námi posedíš.“

Podzim vytáhl svoji dýmku, naplnil ji mlhovinovou směsí a zabafal. Nejdříve jen tak lehce, aby vykouzlil pár jemných mráčků. Pak maličko víc, takže se místo mráčků linuly z dýmky mlžní beránci. Za nimi se roztančily víly se závoji, a nakonec vyběhli mlžní poníci. Celý průvod stoupal pomalu k nebi, kde se postupně rozplynul.

Dědouškové ani nedutali, a když je Podzim pobídl, začali také oni své kouzlení. Brzy tak byli nad rybníkem vidět průsvitní kapříci i rozevlátí ptáčci. V trávě poskakovaly mlžné žabky, proplétaly se tam ještěrky a koruny stromů ozdobily jemné květy.

V tom se ozvalo veselé jásání. Dědouškové nadskočili leknutím a Podzim se zvědavě otočil. Na hrázi u rybníka stáli obyvatelé vesnice a nadšeně tleskali. Z dálky totiž zahlédli mlžné výjevy a celí zvědaví pospíchali k rybníku, aby něco nepropásli.

„A hrome,“ zvolal nejstarší dědoušek, „to jsme si toho klidu moc neužili.“

„I co,“ ozval se druhý, „podívej, jakou mají radost. Nemrač se a raději ještě něco hezkého vymysli.“ Sám pak pořádně zabafal a vykouzlil plachetnici. Ta majestátně proplula kolem obyvatel na břehu a pomalu stoupala vzhůru.

To vyvolalo další bouřlivý potlesk a dědouškové najednou ožili. Bafali ze svých dýmek, kouzlili mlžné obrázky a usmívali se.

Také víla Mlžinka se usmívala a děkovala Podzimu za jeho báječný nápad. Teď už se nemusí bát, že by každé ráno nebylo vidět na krok. A když se tak někdy stane, s radostí počká, až mlha stoupne a na svět vykoukne podzimní sluníčko. Vždyť k podzimu přece mlha patří. Jen se to nesmí přehánět.