Díl 51. - Zkušební jízda (13. 11. 2022)

 Díl 51. – Zkušební jízda

Jak Podzim víle Mlžince slíbil, než půjde do dílny návrhářů a švadlenek, vydává se za jinovatkovými panenkami, aby jim přiostřil jejich kouzelné brusličky.

„Vítáme tě, Podzime, pojď dál!“ vítaly nadšeně panenky svého hosta, „to je dobře, že jsi přišel. Mrazoulínci už jsou celí nedočkaví a začínají nám pokrývat sprškami vody chaloupku, a ne a ne přestat.“

Panenky se na ledové dráčky maličko zlobily, ale Podzim se jen usmíval: „Neříkejte, že už se taky netěšíte, až si zabruslíte.“

„Těšíme,“ přisvědčily panenky, „ale kvůli tomu přece nevyjedeme v nenabroušených bruslích. To bychom tomu dali. Říká se přece, že kdo si počká, ten se dočká, ne? A my čekat umíme.“

„Dráčci nejsou jako vy,“ opáčil Podzim, „ti nemají tolik rozumu. Ale nebojte. Jen co dám do pořádku vaše brusle, budete uhánět za nimi. Však to nebude dlouho trvat.“ Pak na panenky mrkl: „Ale jestli nevadí, zůstanu raději venku. Vždyť bych se k vám nevešel.“

„Jé, to jsme to ale vymňoukly,“ zachichotaly se panenky a zaúkolovaly dráčky, aby Podzimu přinesli něco pohodlného na sezení.“

„To není potřeba,“ zavrtěl hlavou Podzim, udělám si pohodlí tady na trávě.“ Než však stačil rozprostřít svůj plášť, přiřítili se dráčci s naducaným polštářem. Byl pařezově hnědý a na sobě měl oranžovou nitkou vyšitou rodinku hříbků.

„Kde jste ho vzali?“ obořily se na ně panenky. Dráčci ukázali směrem k chaloupce švadlenek. „A vědí o tom?“ ptaly se panenky dál. To už dráčci klopili své hlavičky k zemi a zesmutněli. „Styďte se!“ rozkřičely se panenky, „Copak tohle se dělá?“

Dráčkům se z očí vydralo několik slziček. Nevěděli, co udělali špatně.

„Však oni ho hned vrátí. Že ano?“ podíval se Podzim na malé smutnílky. Dráčkům se rozjasnily oči, popadli polštář a byli ti tam. Potom se otočil na panenky: „A vy nemusíte hned křičet a rozčilovat se. Vypadali, že neví, co se sluší a patří.“

Jinovatkové panenky se teď taky trošku zastyděly. Nemusely na dráčky hned křičet, to je pravda. Ale to už tak někdy bývá, že občas je jazyk rychlejší než hlava, a pak nás to může mrzet.

Když si Podzim všiml, že panenky zesmutněly, usmál se na ně: „Vím, že jste to nemyslely zle. Ale teď mi raději přineste ty vaše kouzelné brusličky, ať mi můžete ukázat, co dovedete.“

Jinovatkové panenky hned ožily a jedna po druhé začaly nosit Podzimu svoje brusle. Podzim je opatrně vzal, přebrousil, naleštil a brzy tak stály panenky připravené před chaloupkou a volaly na mrazoulínky: „Hej hola! Dráčci naši! Malá zkouška před zítřejší jízdou!“

Když se ani po nějaké době žádný dráček neobjevil zavolaly ještě jednou: „My už se na vás nezlobíme! Jste šikovní, že jste si tak hezky poradili. Jen se příště musíte zeptat, když si chcete něco vypůjčit! Nezlobte se, že jsme se na vás rozkřikly!“

Jakmile panenky utichly, přiřítili se k nim natěšení mrazoulínci. Postavili se před panenky a jakmile jedna z nich zvolala: „Začínáme!“, rozletěli se dráčci nad travou kolem chaloupky, chrlili chladivé vodní závoje, které pokryly jednotlivá stébla trávy a jakmile se jich dotkly brusličky panenek, změnily se v jinovatku, která v paprscích vycházejícího slunce zářila skoro tak jako sníh.

„To je nádhera!“ volalo sluníčko, kterému oči zabloudily k třpytivé trávě a pokračovalo, „jako byste zemi oblékly do stříbrných šatů! A těch vzorů!“

Jinovatkové panenky se spokojeně proháněly na svých kouzelných brusličkách, a Podzim, který jejich ladnou jízdu plnou otoček, skoků i piruet pozoroval, musel dát sluníčku za pravdu. I když bílá barva patřila hlavně k Paní Zimě, trávě i spadaným listům jinovatkové závoje moc slušely. Někdy byly krajkované, jinde pruhované, puntíkaté, plné vlnek či jiných vzorů.

Jakmile panenky pokryly své chaloupky a jejich blízké okolí jinovatkou, zastavily se u něj a s očekáváním k němu pozvedly oči.

Podzim spokojeně přikyvoval: „Jezdit umíte báječně a vaše jinovatkové závoje jsou jemné a plné nádherných vzorů. Dnešní zkouška se vám moc povedla.“

„Děkujeme,“ volaly nadšeně panenky a hladily své dráčky: „Ale bez mrazoulínků bychom to nezvládly.“

„To je pravda,“ souhlasil Podzim, „však také oni si vedli skvěle.“ Dráčci se začervenali a spokojeně si odfrkli. Pak vzlétli, zakroužili kolem něj a odletěli.

„My si půjdeme také odpočinout,“ řekly malé bruslařky, „k ránu nás čeká spousta práce a my chceme vymyslet ještě pár dalších vzorů.“ Rozloučily se s Podzimem a brzy zmizely také ony.

Podzim osaměl. Vůbec mu to ale nevadilo. Bylo brzy ráno a vesnička byla pěkně tichá. Od rybníka šel sice malý mlžný opar, takže dědouškové už určitě nespí, ale ostatní ano. Nebo jsou možná takhle po ránu jenom zalezlí. Také víla Mlžinka tu není. Domluvili se, že se sejdou až u návrhářů, takže má ještě chvilku času pro sebe.

Dívá se tedy ještě jednou na mrazivé závoje, které vytvořily jinovatkové panenky, a pak se vydává k sadu. Pod stromy už je dost barevného listí a on má rád, když mu pod nohama šustí. Je to příjemné a uklidňující.

Chvíli se brouzdá pod vzrostlými ovocnými stromy a myšlenkami je u své podzimní chaloupky. Musí tam teď být také pěkně. Slunce začíná vykukovat víc a víc a z kopce je určitě moc hezký rozhled do celého kraje.

 Tu ho z přemýšlení vyrušil povyk ve vesničce. Podzim se spěchá podívat, co se stalo. Na návsi uvidí několik zajíců z nedalekého lesa. Pobíhají sem tam a vystrašeně volají: „Banditi! V lese jsou banditi!“

Obyvatelé vesničky vychází ze svých chaloupek a nerozumí. Nechápe ani Podzim, a tak zajíce svým mocným hlasem zastaví: „Ušáci! Přestaňte tu splašeně pobíhat a v klidu nám řekněte, co se stalo.“

„Banditi! V našem lese!“ udýchaně volá jeden.

„Mají šátky přes obličej a je jich hodně!“ přidává se druhý.

To už se po sobě dívají návrháři a v koutcích úst jim začíná pohrávat úsměv. Podzim je vidí, ale než se stačí zeptat, proč se usmívají, pokračují další zajíci: „Jo a taky nejsou jen na zemi, ale lítají v korunách stromů. Určitě si myslí, že je nikdo nevidí.“

„Ale my je viděli,“ hlásí hrdě jiný zajíc, „lítají si tam a kradou stromům listy.“

V tu chvíli už to návrháři nevydrží: „Počkejte. To ale nejsou žádní banditi.“

„Jak to můžete vědět?“ ušklíbají se zajíci, „Viděli jste je snad?“

„Dnes ne,“ vrtí hlavou návrháři, „ale minulý týden jsme jim šili šaty, tak víme…“. Dokončit větu však nestačili. Zajíci k nim přihopsali, packami na ně ukazovali a hned volali: „Ták. Máme tady taky někoho, kdo jim pomáhá. Podzime, copak ty to tak necháš?“

Podzim sice stále nevěděl, o jaké bandity se jedná, ale moc dobře věděl, že návrháři by nic zlého neudělali, a tak jen řekl: „Nechám!“

Zajíci se na něj nevěřícně dívali. Podzim však pokračoval: „Nechám to tak, protože je to určitě nějaké nedorozumění. Že ano?“ Otočil se na návrháře a čekal na vysvětlení.

„Nedorozumění to tedy je,“ smáli se návrháři. „Víly stříhalenky si minulý rok stěžovaly, že jim při práci padající listí kolikrát natrhne jejich šaty a mnohdy vítr, který fouká, rozvíří prach a ony se pak mohou ukýchat. Na letošní stříhání listů jsme jim tedy vymysleli lehké kombinézy, které se jen tak neroztrhnou a švadlenky jim ušily šátky, díky kterým se jim do nosu nedostane ani zrnko prachu.“

Zajíci seděli zaraženi. Za okamžik se jeden z nich nevěřícně zeptal: „Tak vy nám tady říkáte, že ti banditi, kteří poletují v lese, jsou vlastně ty krásné víly, které každý rok pomáhají stromům svlékat šaty z listů?“

„Tak to se mi nějak nezdá,“ ozval se hned druhý zajíc, „víly jsou přece moc krásné a tihle banditi jsou takoví divní.“

„Myslím, že bude nejlepší jít se do lesa podívat a přesvědčit se o tom, zda mají návrháři pravdu, ne?“ zeptal se Podzim zajíců.

Ti přikývli a jako první uháněli k lesu. Za nimi šel Podzim, návrháři a všichni další, kdo chtěli znát pravdu o lesních banditech.

 

Jak se nakonec ukázalo, návrháři měli pravdu. Kolem stromů poletovaly víly v kombinézách s šátky přes tvář a víla Mlžinka, která tu byla s nimi, jim ukazovala, kde ještě je třeba stromům ulevit.

Před zimou totiž stromy pomaličku usínají a už nemají tolik síly, jako na jaře či v létě. Pomalu tedy pouští své listy na zem, aby netížily jejich letité hlavy. Některým lístkům se ale dolů nechce, a proto jsou tu víly stříhalenky, které v ruce třímají ostré nůžky (tedy spíše nůžtičky), a pokud se některý lístek nechce pustit, ten ustřihnou. Pod stromy je tak brzy plno šustivého listí.

„Vidíte? Měli jsme pravdu,“ říkají návrháři zajícům, když jedna z víl na jejich prosbu přiletí až k nim. Na sobě má slušivou kombinézu, dlouhé vlasy svázané do úhledného drdolu a když si sundá šátek z obličeje, je hned vidět její milá a laskavá tvář.

„No co, splést se přece může každý, ne?“ špitnou zajíci.

„To víte, že ano,“ pohladí je Podzim po jejich huňatých kožíšcích. „Je dobře, že jste pro nás přišli. Co kdyby se náhodou stalo, že někdo v lese bude opravdu v nebezpečí?“

Zajíci jsou teď spokojenější, a protože už mají okukování všech dost, odhopkají do svých pelíšků. A ostatní? Když vidí Podzim, který se s nadšením prochází ve spadaných listech, přidají se k němu. Vždyť projít se šustící cestičkou je opravdu kouzelné. A právě takový okamžik si můžeme užít hlavně na podzim.