Díl 8. - Sněžní muži ve mlýně (16. 1. 2022)

Díl 8. – Sněžní muži ve mlýně

Další kroky Paní Zimy a Ledna vedly od lesánků z hájovny do sněžného mlýna, kde pilně pracovali mlynáři a mlynářky. Ti z ledových krystalů mleli jemné sněhové vločky, které měly sloužit jako teplá peřinka v těchto mrazivých dnech na místech, kam se sníh ještě nedostal a krajina byla prokřehlá a promrzlá.

Mlýn stál na vysokém kopci, kde foukal silný vítr, otáčel jeho lopatky a pomáhal tak s umletím potřebného sněhu. Vyfukovalo tam tak moc, že bylo slyšet jeho hvízdání a ti, kteří vynášeli plné pytle sněhových vloček ven, se rychle vraceli dovnitř se sytě červenými tvářemi.

Z kopce, na kterém stál mlýn, bylo vidět na další vrcholky, které se táhly daleko do kraje. Když se paní Zima pozorně zadívala, uviděla na nedalekém vrcholu cestičku, po které kráčely bílé postavy. Kdybychom je zahlédli my, nejspíš bychom si mysleli, že jsou to sněžní muži, které známe z pohádek. Celí bílí, chlupatí, s rozevlátými vlasy a statnou postavou.

Ti, kdo žijí v druhé vesnici však dobře vědí, že jsou to sněžní nosiči, kteří den co den odnáší namletou sněhovou nadílku dál do kraje, aby s ní zakryli promrzlou přírodu a k tomu ještě udělali radost dětem, které si na sněhu rády zadovádí.

Když se přiblížili k mlýnu, bylo teď dobře vidět, že na sobě mají teplé huňaté kabáty, pevné kalhoty z kožešin, zimní boty dost vysoké a pevně uvázané, aby do nich nevklouzla ani troška sněhu, kolem krku a tváře omotaný teplý šál a na hlavě naraženou kožešinovou čepici, ze které trčely střapaté vlasy pokryté ledovými krystalky.

V rukách, na kterých měli nasazené teplé rukavice, svírali prázdné pytle. Ty odevzdali ve mlýně, přes rameno si přehodili pytle nové - plné čerstvě namletého sněhu a vydali se opět po vrcholcích kopců do kraje.

„Počkejte!“ zavolala na ně paní Zima, a když se na ni sněžní nosiči otočili, vybídla je: „Dnes je opravdu mrazivý den. Nechcete si na chvíli odpočinout a ohřát se?“

„Kdepak,“ odvětil jeden z nich, „příroda dole v údolí čeká na naši sněhovou peřinu a my jsme zvyklí na chlad i mráz.“

„A kromě toho s sebou máme dost teplého čaje na zahřátí,“ odvětil druhý a ukázal paní Zimě vyhřátou nádobku, kterou schovával pod kabátem.

„Jakmile vyčerpáme dnešní dávku sněhu, tak si odpočineme, Jen se nebojte,“ řekl další a zavelel k odchodu.

Leden se přitočil k paní Zimě: „Opravdu se nemusíte bát. Jsou to silní a otužilí chlapíci. Za chvíli jsou zpátky, a když na ně počkáme, můžeme si poslechnout, jak se jim dnes dařilo.“

Paní Zima se maličko zachvěla. Dnes byl vítr tady na kopci opravdu ledový. „Tak pojďme do mlýna,“ řekla, „ráda se podívám, jak pracují sněžní mlynáři i mlynářky a musím říct, že mi trošku tepla přijde vhod.“

Ve mlýnici však o moc tepleji nebylo. Sice tady nefoukal studený vítr, ale led, ze kterého se mlely sněhové vločky, ochlazoval celou místnost dost a dost. Leden s paní Zimou se tedy odebrali do malé světničky, sedli si ke kamnům a brzy už si dlaně ohřívali o teplé hrnky s čajem. Šikovné mlynářky zrovna zadělávaly na těsto a za nějakou dobu se celou světničkou linula příjemná vůně pečeného chleba.

Než bochníky chleba vychladly, ukazovaly mlynářky paní Zimě různé druhy obilí, z něhož na menších mlýncích mlely mouku, a když pec maličko vychladla, začaly do ní sázet umotané rohlíky, slané dalamánky i skořicové šneky.

Paní Zima si na všech těch dobrotách moc pochutnávala a brzy se k ní přidal nejen Leden s mlynáři a mlynářkami, ale také sněžní nosiči, kteří se vrátili z dnešního putování a s chutí se teď zakusovali do čerstvého chleba. Když ze sebe svlékli teplé oblečení, které je chránilo proti chladu a mrazu, už nevypadali tak obrovští. Zato svaly, ty měli opravdu pořádné. Však to chce hodně síly, protože sněhová nadílka bývá někdy pořádně těžká.

„Jak to vypadá v údolí?“ zeptal se Leden, když se sněžní nosiči dost najedli.

„Všechno v pořádku,“ odvětil jeden, „příroda už je pěkně pod sněhem a na stráni pod kopcem se objevila spousta nadšených dětí. Je mi vždy veselo, když vidím, jak si hraní na sněhu užívají.“

Druhý však jen rozmrzele utrousil: „Děti mi ani nepřipomínej. Ještě teď mě bolí levá noha a naražená záda.“

„Copak se stalo?“ zajímala se paní Zima.

„Ále,“ odvětil  nosič, „z kopce dolů si udělali ledovou klouzačku.“ Mávl rukou.

„A ty ses po ní svezl, viď?“ řekla vlídně paní Zima.

„Jó, kdybych se alespoň chtěl svézt,“ povzdechl si  nosič, „já si jí nevšiml, uklouzla mi noha a celou vahou jsem na ni spadl a sjel jsem až dolů. Ještě teď mě všechno bolí.“

„Ale jelo ti to báječně,“ zasmál se první.

„A jak ti při tom vyletěly nohy až do vzduchu. Úplný akrobat,“ přidal se další a ostatní se zasmáli.

„Jen se smějte,“ ušklíbl se nosič, „kdyby se to stalo vám, chtěl bych vidět, jak jste nadšení.“

„Tak už se nezlob,“ poplácal ho Leden po rameni, „hlavně, že tě nikdo neviděl.“

„Právě, že viděl,“ zamračil se nosič. „Já totiž sjel až dolů mezi děti. Ale ti mrňousové, místo aby utekli, obklopili mě, začali poskakovat a volali: „Hurá, sněžný muž! Tak přece jenom existuje. To budou všichni koukat.“

„A co jsi udělal?“ chtěl vědět Leden.

Sněžný nosič se teď poprvé usmál a v očích mu blýsklo: „Plácl jsem je přes nenechavé prstíky, zařval jsem jako divoké zvíře, a když jsem se začal zvedat, děti se s křikem rozutekly. To jste měli vidět, jak jim ty jejich malé nožky kmitaly. Během okamžiku byly ty tam a ani se neotočily.“

„Jé, to teď půjdou zase po kraji historky o sněžném muži,“ zasmušil se Leden.

„Kdepak,“ uklidnil ho nosič, „volal jsem na ně, že nejsem žádný sněžný muž, ale eskymák, který chodí po světě a dívá se, kde mají lepší sníh.“

„A myslíš, že eskymák je lepší než sněžný muž, a že tomu děti uvěří?“ zeptal se nevěřícně Leden.

„To nevím,“ klidně odpověděl nosič, „ale myslím si, že tomu určitě nebudou věřit dospělí. A tak se tím nemusíme trápit.“ Vzal si jednoho skořicového šneka a s chutí se do něj zakousl.

 

Ještě dlouho si pak všichni povídali, a když znovu přišla řeč na eskymáka, který chodí po světě a hledá lepší sníh, srdečně se téhle příhodě zasmáli.