Díl 9. - Zimní radovánky (22. 1. 2022)

Díl 9. – Zimní radovánky

Další cesta po druhé vesnici zavedla Ledna a paní Zimu do poslední části, odkud se ozýval veselý smích. Není divu. Kromě zasněžených chaloupek, kterým se kouřilo z komína, zde bylo báječné sněhové hřiště se spoustou kopečků, ledových ploch a klouzaček. Pobíhali tu malí sněhuláci, sáňkovali, lyžovali, bruslili, sjížděli po skluzavkách, koulovali se a uplácávali různé stavby ze sněhu. Měli radost stejně jako děti, o kterých mluvili sněžní nosiči.

Když paní Zima a Leden vstoupili do vyhřáté chaloupky, ucítili příjemnou vůni dřeva. Chaloupka byla kruhovitá. Uprostřed byla chodba, v níž si oba odložili své kabáty i šály, a když se rozhlédli, uviděli několik dveří. Na každých byl vyřezaný drobný obrázek, který napovídal, co se kde vyrábí. První dveře na sobě měly vyřezané sáňky, druhé lyže, třetí brusle a na čtvrtých byly vyobrazeny kyblíčky a lopatky.

Paní Zima spolu s Lednem postupně navštívili všecny čtyři světničky. Tesaři, řezbáři i litci zde byli moc šikovní. Pod jejich rukama vznikaly saně různých velikostí, s tenkými lyžinami i přidanými lyžemi pro lehčí sjíždění. Sedátko měly dřevěné nebo barevně vypletené, držátka hladká nebo jemně vyřezávaná.

Lyže, které tesaři hoblovali, tvarovali a brousili, hrály všemi barvami a vzory. Některé byly méně zahnuté, jiné zase více. Na kratší se mohly těšit děti, na delší zase dospělí.

Také brusle, které paní Zima viděla v další světnici, byly skvěle vyvedené. Materiál, z nichž se šily, byl dost pevný, ale zároveň měl uvnitř tenkou výstelku, díky které v nich bylo jako v těch nejměkčích papučkách. Ostří bylo pěkně nabroušené, aby brusle lehce klouzaly po ledě a mezi hotovými bruslemi bylo na výběr z různých barev – od sněhobílých, přes jednobarevené, se zimními ornamenty nebo třpytkami.

Za posledními dveřmi se do forem odlévaly kyblíčky ve tvaru kvádrů, krychlí nebo jiných tvarů. Kdo měl chuť postavit si iglú či jinou stavbu ze sněhu, mohl si vybrat tvar, ze kterého si udusá sněhové cihly.

Lopaty, lopatky i lopatičky tvořili litci v různých velikostech. S těmi nejmenšími si můžou hrát děti se sněhem jako s pískem v létě. Ty větší slouží na nabírání sněhu do forem a největší využijí dospělí k odhrnování cestiček a cest od zasněžených domů.

„Šikovní a pracovití obyvatelé jsou ve tvé vesnici,“ pochvalovala si paní Zima, když vycházela z chaloupky. Leden se spokojeně usmál. Byl rád, že se všem obyvatelům jejich dílo daří a paní Zima je spokojená.

„Pojďme se ještě podívat za sněhuláky, má paní,“ ukázal na nedaleké sněhové hřiště Leden, „uvidíš, jak všechny výrobky tesařů, řezbářů a litců slouží k radosti.

Měl pravdu. Ještě před tím, než vstupovali do kruhové chaloupky, slyšela paní Zima jejich jásot a smích. Nyní mohla také zblízka obdivovat lehké klouzání bruslí po zamrzlém rybníčku a piruety, otočky i rychlou jízdu, u které se bavily sněhuláčí slečny. Na druhé zamrzlé ploše, kde stály sněhové branky, se jí naskytla podívaná na sněhuláčí kluky, kteří tam hráli hokej.

O kousek dál zase stála ledová skluzavka zakončená hromadou sněhu. Když se totiž ti nejmenší sněhuláci sklouzli až dolů, nechtěli dopadnout zadečky na tvrdou zem, a tak si většími lopatkami nahrnuli pod skluzavku kupu sněhu, kde zakončili svoji ledovou jízdu tím, že se s výskotem rozplácli do sněhové hromady.

Nedaleko byl také rovný plácek, na kterém díky kyblíčkům, lopatičkám a šikovným ručkám vznikaly sněhové sochy či celé stavby. Když se paní Zima procházela kolem nich, žasla nad sněhovými zvířátky, rostlinami, hrady i domečky se zahrádkami.

Na druhém konci sněhového hřiště byl veliký kopec s několika skokánky a slalomem. Někteří lyžaři ho sjížděli pěkně rovně, jiní zkoušeli skoky na lyžích a další se pokoušeli trefit se mezi dřevěné hůlky a zvládnout nachystaný slalom.

Mezi lyžaři byli občas k zahlédnutí také sněhuláci na saních. Jezdili sami, ve dvojicích či trojicích a z jízdy měli velikou radost. Paní Zima se s úsměvem dívala na zimní radovánky kolem a už si představila všechny děti, které vyrobené lyže, sáňky či brusle potěší.

Vtom k ní vesele přihopsali tři malí sněhuláčci: „Paní Zimo, paní Zimo! Pojďte se podívat, jak jezdíme na saních! Uděláme pro vás závody!“

„Ale já se na vás ráda podívám i bez závodů,“ ujistila je paní Zima.

„Kdepak,“ řekli sněhuláčci, „už jsme se domluvili s kamarády, že budeme závodit. Tak pojďte!“

Zatím, co se na kopci devět sněhuláčků chystalo na svůj velký závod na saních, k paní Zimě i Lednovi se pod kopcem přidali další diváci a celí nedočkaví pozorovali, co se bude dít.

Když závod odstartoval, vyrazili dolů troje sáňky. Na každých seděli 3 sněhuláci. Z počátku jely sáňky podobně rychle, postupně ale jedny začaly předjíždět ty další. Byli to právě ti tři sněhuláčci, kteří zvali paní Zimu na závody. Když viděli, že se jim podařilo předjet ostatní, začali v půlce kopce hlasitě jásat a nadskakovat. To ale neměli dělat. Z nepozornosti totiž najeli na jeden ze skokánků. Ten je vyhoupl vysoko do vzduchu a části jejich sněhových tělíček vyletěly nad saně.

Všichni v tu chvíli zatajili dech a paní Zima si na okamžik zakryla oči. Ale jenom na chvíli. Otevřela je hned, jak se všude kolem ní rozezněl veselý smích. Když oči otevřela, musela se smát také ona. Sněhuláčci byli sice zase zpátky na trati a stále o maličko rychlejší než ostatní. Dokonce tam seděli všichni tři. Jak se jim to povedlo, nikdo neví.

Jisté však bylo, že se při nárazu na zem poskládali v rychlosti, takže jako první sedělo místo celého sněhuláka jen tělo, na kterém byla hlava s krkem a na ní jako rohy vlály tři ruce. Další sněhulák měl pro změnu hlavu úplně dole, kolem toho prvního měl omotané obě ruce, nad nimi měl dvě nohy, které pevně svíraly dvě těla nad sebou. Na třetího sněhuláka už toho moc nezbylo. Vypadal spíš jako sněžná chobotnička se dvěma krky, na kterých se houpalo pět končetin. Jednou se držel za konec sáněk a ostatní vlály za ním.

Pohled to byl opravdu veselý a nevídaný. Když sáňky dojely až dolů a vykutálely se z nich tři zvláštní sněhoví tvorové, všichni nadšeně tleskali. Ostatní závodníci dojeli téměř ve stejném okamžiku. Nejdříve měli pohled trošku ustrašený. Viděli totiž, jak jejich kamarádi vymrštil skokánek vysoko a báli se, jestli si neublížili. Když však viděli, jak mají i přes zamotaná tělíčka vítězoslavný výraz a navzájem se poplácávají rukama či nohama, zasmáli se také oni.

Jakmile se sněhuláčci zase poskládali do správných tvarů a podob, přistoupila k nim paní Zima, pogratulovala jim a všem závodníkům vykouzlila jako odměnu obrovský kornout zmrzliny.