Díl 41. - Podzimní čas nastává (4. 9. 2022)

Díl 41. – Podzimní čas nastává

Když se chladný podzim hlásí,

všude zprávy o počasí

hlásají, že v této chvíli

bude každičký čas jiný.

 

Někdy teplé slunce hřeje,

jindy silný vítr věje,

déšť zahrady, pole smáčí,

těžký mrak se z nebe mračí.

 

Pak se na okamžik malý

babí léto ohlásí.

S pavoučky, kteří si hrají

obrací nám počasí.

 

Ve chvíli koruny stromů

barvami se ozdobí.

„Vyjděte ven ze svých domů!“

jemně šeptá listoví.

 

Vítr přidává se taky:

„Pokochat se pojďte jen!

Rozeženu černé mraky,

den je krásný jako sen.“

 

Brzy však je všemu konec,

stromy šaty svlékají,

a zvířátka v pilné práci

na zimu se chystají.

 

Když je Podzim unavený,

ztiší se i příroda.

Někdo usne, jiný zívá,

pod sněhem se vše schová.

 

Teď však užijme si ještě

putování s Podzimem.

Do vesniček s písní na rtech

a s radostí všichni jdem.

 

Když odešla zlatovlasá dívka spát, skřítci stěhováčci, kteří ji doprovázeli, se z letní zahrady přesunuli do zahrádky podzimní, kde na velkém pařezu seděl Podzim.

Ptáte se, jak vypadá? Je to straší muž s kudrnatými hnědými vlasy, veselýma kaštanovýma očima, kolem kterých si při jeho úsměvu pohrává několik vrásek a s tmavými vousy, které mu sahají téměř až po pás. Hlavu mu zdobí klobouk s širokou krempou, na níž jsou zachyceny pichlavé plody kaštanů a hladké hlavičky žaludů se zelenkavými čepičkami.

Kabátek má tmavě zelený, vyšívaný nitkami v barvě mědi. Široké hnědé kalhoty jsou upevněné ve vysokých holínkách a pro případ chladnějšího počasí má přes ramena přehozený teplý plášť, na němž spočívá mnoho pestrobarevných listů. Jak jinak. Na podzim se přece celá příroda oblékne do barevných lístkových šatů.

Podzim teď sedí na pařezu, v ruce drží dřevěnou hůl a vyřezává na ni poslední drobný ornament dvou hříbků.

„Tak a můžeme vyrazit,“ podívá se na skřítky stěhováčky, kteří sedí okolo něj a bedlivě ho pozorují.

„To je moc krásná hůl,“ pochválí ji jeden skřítek a druhý se hned ozývá: „Neměl bys, Podzime, také jednu takovou hůl, tedy spíše hůlčičku pro mě?“

„Jé, tak to já bych takovou malou hůlku taky chtěl,“ žadoní další a ostatní se přidávají: „Prosím, prosím, udělej nám taky takové hůlky. Půjdeme světem stejně, jako ty!“

Skřítkové spínají své drobné ručky, hledí na Podzim a nedočkavě čekají na odpověď.

Když vidí Podzim tolik prosebníků, usměje se a kývne: „Dobrá tedy. Jestli si rychle najdete nějakou vhodnou větvičku, rád vám na ni vyřežu malý ornament. Jen se nesmíme moc zdržet, aby příroda a obyvatelé mojí první podzimní vesnice dlouho nečekali.“

Skřítci si zavýskli a rozeběhli se do okolí, aby našli svoji vycházkovou hůl. Podzim si mezitím chystá raneček, vkládá do něj voňavý bochník chleba, vodu ze studánky a dárky pro víly, které drží ochrannou ruku nad jeho vesničkami. Dlouho přemýšlel, co jim na uvítanou přinese, nakonec mu poradil vítr a pomohli šikovní pavoučkové.

Jakmile totiž vyjde na svoje podzimní putování, začne se ochlazovat, rozfoukají se mnohé větry a také častěji zaprší. Vílám tedy pavoučkové upředli z kouzelných nitek plášť, který je zahřeje a ochrání proti sychravému počasí.

Když má Podzim raneček nachystaný, chytne do ruky ostrý nožík a čeká, kdy se ukáží první skřítci. Nikde však nejsou vidět, ani slyšet.

„Vlaštovky moje milé,“ zavolá Podzim na ptáčky, kteří poletují nedaleko, „najděte mi prosím ty malé neposedy a vyřiďte jim, ať si pospíší. Moc času už nemáme.“

Ptáčci zacvrlikají, že rozumí, a Podzim se pohodlně uvelebí na pařezu. Z dlouhé chvíle však začne brzy zívat a za okamžik už spí.

„Chrrr, pšííí. Chrrr, pšííí….“

Po celém okolí jde slyšet jeho silné chrápání. Skřítci přibíhají a snaží se ho probudit, ale marně. Také vlaštovky mu poletují kolem uší a halekají. Podzim však usnul velmi tvrdě, a ne a ne ho vzbudit.

„Co budeme dělat?“ přemýšlí skřítkové. Vtom jeden z nich zvolá: „Léto! Pojďme probudit Léto. Třeba ještě nespí a snad si bude vědět rady.“

Skřítci chvíli přemýšlí. Nechce se jim rušit zlatovlasou dívku. Jenomže Podzim je k neprobuzení, a tak se nesměle vydávají ke zlaté chaloupce u sousední zahrádky. Opatrně ťukají na dveře. Nikdo neotvírá. Odváží se tedy zaťukat na okno a volají: „Léto! Léto! Prosím, probuď se! Potřebujeme pomoct!“

Už to vypadá, že zlatovláska také tvrdě spí a skřítci zamyšleně odchází. Najednou se však otevřou dveře letní chaloupky a v nich stojí rozespalá dívka.

„Co se děje?“ ptá se a sklání se k malým kamarádům. Pak si zívne: „Já už pěkně spala, když jste mě vyrušili. Je to asi něco důležitého, nemám pravdu?“

Skřítci přikyvují a vedou Léto až k Podzimu.

„To je nadělení,“ spráskne ruce zlatovláska, když vidí, že Podzim spí. Také ho nemůže probudit, a tak přemýšlí, jak na to. Pak se usměje a vzhlédne do koruny mohutného stromu. Na některých větvích se zelenají pichlavé plody kaštanu, na jiných dozrávají bukvice a na dalších zase žaludy.

Mohutný strom na vysokém kopci je totiž strom kouzelný, a tak není divu, že každá jeho větev je jiná. Vždyť je potřeba nakrmit zvířátka před zimou, a čím více různých plodů najdou, tím lépe.

Zlatovláska si zavolá jemný větřík a pošle ho nejdříve za sluníčkem, a potom k jeho silnějším bráškům. Za chviličku tak sluneční paprsky polechtají několik žaludů, a ty pěkně dozrají. Pak se přižene silný vítr a zastaví se u Léta.

„Tak kolik jich mám shodit?“ ptá se.

„Stačí jeden, či dva,“ mrkne na něj Léto a pokračuje: „Kdyby to nepomohlo, pak i více, ale dej pozor, ať jich není najednou moc a nebolí to.“

„Nic se neboj!“ zahlaholí vítr a už se ochomýtá kolem uzrálých žaludů.

Skřítkové všechno napjatě pozorují. Když spadne první žalud, ťukne do podzimního klobouku. Podzim se však jen zavrtí a spí dál. Vítr tedy zesílí. Tentokrát spadne několik žaludů nejen do klobouku, ale také do pláště na ramenou. Podzim se maličko otřepe, ale zase nic.

„Co se dá dělat,“ vzdychne Léto a zamává na vítr. Ten se lehce zachichotá a v mžiku padá k zemi jeden žalud za druhým. Teď už si Podzim protírá oči a ospale kouká kolem sebe. Když uvidí unavené Léto a chichotající se skřítky, vyskočí z pařezu a zahromuje: „U dubového listí, vždyť já zaspal!“ Pak se omluvně koukne na zlatovlásku a poděkuje: „Jsi hodná, že jsi mě vzbudila.“

Teď už se směje i Léto: „Nejen já. Zásluhu na tom mají hlavně skřítci, kteří pro mě přišli, a také vítr se sluníčkem.“ Pak dá Podzimu svoji jemnou ručku na rameno: „A ty se zase posaď. V klidu se protáhni, prober se a až budeš nachystaný, vyrazíš do údolí. Já zatím na vše dohlédnu.“

Léto se na něj usměje a spěchá za drobnými pavoučky vzduchoplavci a prosí je, aby zaletěli za vílou Rózinkou do první podzimní vesnice a vyřídili jí, že se Podzim maličko zdrží.

Pavoučci přikyvují a nadšeně soukají tu nejjemnější nitku, na které se za chvíli vznesou. Jemný větřík jim pomáhá v plachtění a pavoučí nitky vypadají jako stříbrné vlásky samotné přírody, která, stejně jako vše na podzim, uzrává a snad i maličko stárne.

Zlatovláska vše pozoruje z vysokého kopce, záře jde od ní do širého kraje a ptáčci cvrlikají, že se na chvíli vrátilo Léto. Také obyvatelé podzimní vesničky s názvem Září vzhlíží k jasnému paprsku. Vysoko na kopci totiž vypadá jako vzácný drahokam, který tam upustilo sluníčko. Brzy se k nim donese letní vzkázání a pavoučkové, kterým se takové vzdušné putování líbí, se nechají unášet dál do světa.

Víla Rózinka zamává – i když je to daleko, třeba ji Léto zahlédne. A je to tak. Zlatovláska má dobrý zrak, a tak zamává také. Kolem ní se to jen jiskří a obyvatelé první podzimní vesničky zajásají. Léto sice zblízka ještě nikdy neviděli, ale stačí jim to, že ho nyní zahlédli alespoň z dálky. Kromě toho si užívají teplého sluníčka, které se také na chvíli vrátilo, aby ještě naposledy pořádně zahřálo celou přírodu a její plody. Vždyť není nic lepšího než dočervena vybarvená jablíčka či zralé hroznové víno, které díky teplým paprskům ještě zesládne.

Zlatovláska je spokojená. Únava ji na chvíli přešla a ona si ještě naposledy užívá malou procházku v podzimní zahrádce. Tu už na ni vykukuje malý hříbek, tam zas ochutná spadlé jablíčko, jinde pohladí oranžové dýně a na chvíli se zastaví s vlaštovkami a jiřičkami, aby si vyslechla jejich povídání o daleké cestě, která je brzy čeká.

 

„Tak už mám sbaleno,“ hlásí za malý okamžik Podzim, který má svůj raneček přehozený pěkně přes jedno rameno. Kolem něj poskakují skřítci stěhováčci a už se nemůžou dočkat, až vyrazí. Vyřezat vycházkové hůlky jim sice Podzim nestihl, ale to nevadí. Už se těší na cestu dolů.

„Mám tu ještě chvíli zůstat?“ ptá se Léto a pokračuje: „Cesta do údolí ti přece jen nějaký čas potrvá a jestli budu vzhůru o chvíli déle, na tom už nesejde.“

„To nemusíš,“ zavrtí Podzim hlavou a hlasitě hvízdne. Za chvíli přikluše krásný statný jelen. Podzim ho přivolá až k sobě, pohladí ho, usměje se na Léto a mrkne na skřítky: „My se dnes maličko svezeme!“

Skřítci si zavýsknou, a když jelen sklopí svoji hlavu až k zemi, spokojeně se mu uvelebují mezi parohy i na nich. Pak nasedne i Podzim, rozloučí se s Létem, pobídne jelena a spolu se skřítky uhání ladnými skoky z vysokého kopce rovnou do údolí, kde už se na všechny těší víla Rózinka a první podzimní vesnička, o kterou se stará.