Dobrodružství v kukuřičném poli (27. 9. 2020, 26. 9. 2021 k poslechu)

Dobrodružství v kukuřičném poli

„Zdendo! Radime! Počkejte na nás!“ volají Michal s Adamem na své kamarády. Škola jim skončila o chvíli později, a teď utíkají, aby kluky doběhli. Všichni čtyři bydlí v nedaleké vesnici, a protože jim autobus jede až za hodinu, rozhodli se, že dnes půjdou domů pěšky. Bude to rychlejší a alespoň se cestou domluví, kam spolu odpoledne vyrazí.

Za chvilku potkávají také Cilku s Ivčou, které měly stejný nápad a společným povídáním všem cesta rychle ubíhá.

„Tak kam dneska půjdeme, kluci?“ ptá se Michal.

„Chtěli jsme na pole k balíkům slámy,“ odpovídá Radim, „než je odvezou. Pak už si na ně nevyšplháme.“

„To je dobrý nápad,“ přikyvuje Adam a dodává: „Taky bychom mohli omrknout kukuřici.“

„Ta už je dávno zralá,“ říká Zdenda.

„Já vím, ale mohli bychom si zahrát na schovku,“ vysvětluje Adam.

„Já myslím, že v ní tak akorát zabloudíte,“ ozvala se Cilka.

„A taky byste tam moc chodit neměli. Když ji polámete, budou se zemědělci zlobit,“ přidala se Ivča.

„No, to je fakt,“ souhlasil Adam, „ale projít se cestičkama jako v bludišti bychom mohli, ne?“

„Bezva, jsme domluveni,“ souhlasili kluci. Pak koukli na holky a zeptali se: „Hele, nechcete jít taky?“

Cilka s Ivčou nečekaly, že by je kluci vzali s sebou a trošku je tahle otázka zaskočila. Za okamžik už ale spokojeně souhlasně pokyvovaly hlavou a spokojeně se usmívaly.

„Tak ve dvě u nás,“ řekl Radim a s hlasitým „Ahoj!“ se všichni rozběhli domů.

Odpoledne se kluci sešli trošku dřív, aby si ještě na dvorku zahráli kopanou, a kolem druhé začali holky netrpělivě vyhlížet.

„Tamhle jde Cilka!“ ukázal Zdenda na cestičku za zahradou.

„A z druhé strany jde Iva,“ oznamoval Michal. Pak se pozorněji zadíval směrem k ní a řekl: „No jo, ale nejde sama.“

„Ahoj, kluci,“ nesměle pozdravila Ivča a zeptala se: „Nevadí, když s sebou vezmu Aničku? Mamka musí vyřídit něco ve městě, a tak ji mám pohlídat.“

Kluci koukli na malé děvčátko. To se usmálo a zvesela řeklo: „Cau tluci, múzu jít taty na pole?“

Zdenda se zasmál a otočil se na Ivču: „Vem ji taky, aspoň bude legrace, že jo, ogaři?“

Cilka, Michal a Adam souhlasili. Jen Radim neříkal nic a vypadalo, že o něčem přemýšlí. Za malou chvilku odběhl a vrátil se s malým trakařem.

„Hele, Aničko, ty máš malé nožičky a já mám prima vozítko. Chceš se povozit?“ zeptal se.

Anička zatleskala ručkama a už se škrábala nahoru: „Hulá, mám svoje autícto!“

„Kdes to vzal?“ divili se kluci.

„Našel jsem ho na jaře na půdě a s tátou jsme ho opravili. Pěkný trakař, že?“ řekl Radim a byl pyšný, že se klukům trakař líbí.

„Jedeme, pane zidici!“ zvolala Anička a za hlasitého smíchu všech se dala skupinka dětí do pohybu.

Na trakaři se nakonec svezla nejen malá Anička, ale také kluci i holky. Byli totiž ze starodávného vozítka tak paf, že si to chtěli všichni vyzkoušet, a tak se cestou na pole vystřídali jako cestující i jako řidiči.

Na poli se však vezla jenom Anička a Radim ji jako spolehlivý šofér bezpečně převezl přes všechny hroudy i výmoly.

První zastávku udělaly děti u balíků slámy. Pro kluky bylo šplhání nahoru hračka. Holkám to dělalo problémy, ale když jim kluci pomohli, brzy seděli na velkých balících také ony.

„Já ci taty naholu,“ prosila Anička.

„Tak slez z trakaře a já tě tam vyhodím,“ řekl Michal a už byl u malé dívenky.

„Vyhodit ne,“ lekla se Ivča, „prosím tě, opatrně ji dej nahoru, ať se nic nestane.“

„Neboj, já to myslel jen obrazně,“ lišácky se na ni podíval Michal, vzal Aničku pod ramínky a hups. Už byla nahoře.

„Dětuju, Míto,“ poděkovala Anička. I když byla maličká, těšilo ji, že ji vzaly velké děti mezi sebe, a když teď byla na balíku slámy, cítila se jako princezna.

„Já su plincezna, a ty Míto, ty jsi můj lytíz, jo?“ dívala se na Míšu a pokyvovala hlavičkou.

Michal se zasmál: „Tak jo, ty malá princezno. Tvůj rytíř je ti k službám.“

„Tak mě plosím zase sundej dolů. Nahoze se tlosku bojím,“ zaprosila Anička. Rytíř Michal ji vzal do náruče a jako opravdový kavalír ji jemně položil na zem.

„Spokojená, princezno Aničko?“ zeptal se.

„Jo,“ řekla Anička a usadila se zpátky na trakař.

Také ostatní děti seskákaly dolů a všichni se vydali o kousek dál ke kukuřičnému poli. Mezi vysokými stvoly našli hodně klikatých cestiček, které jim poskytly spoustu námětů na hraní.

Nejdříve se holky proměnily ve ztracené kukačky. Zašly cestičkami do kukuřičného pole a kluci je podle jejich kukání museli hledat. Samozřejmě Aniččino kukání bylo nejhlasitější, a tak byla vždy první kukačkou, kterou kluci našli.

Pak se v poli schoval rytíř Michal spolu s princeznou Aničkou. Byli jako zakleti a uvězněni na pustém ostrově a ostatní je pluli jako stateční námořníci vysvobodit. Jenomže díky zakletí nemohl rytíř s princeznou vůbec mluvit, a tak bylo pro všechny námořníky obtížné je najít. Když byla princezna konečně vysvobozena, sedli si všichni na okraj pole a posvačili jablíčka, která s sebou Cilka přinesla v batohu.

„Je moc doblé,“ pochvalovala si malá Anička. Pak se zachichotala: „Jú, hele, tam je plasátto. Asi dostalo taty chut na jablícto.“

„Kde by se tady vzalo prase,“ kroutila hlavou Ivča.

„Je tam, toutej!“ zamračila se Anička a ukázala k druhému okraji pole.

„Kluci, tam je vážně prase,“ vyskočila Ivča.

„A tam druhé,“ ukazovala Cilka.

„Tři, čtyři, pět,“ počítal Radim. „Pět malých selátek. A běží k nám!“ volal nadšeně.

„Ta jsou roztomilá,“ rozplývala se Cilka, „divoká selátka jsem ještě neviděla.“

„Jenže tamhle už se vynořila jejich maminka,“ polekal se Zdenek.

„Rychle k balíkům,“ zavelel Michal, popadl Aničku a utíkal pryč. Ostatní ho následovali.

Ještě nikdy neběželi tak rychle. Selátka byla roztomilá, to je pravda, ale když je s nimi bachyně, mohlo to být nebezpečné.

Děti seděly na balících a pozorovali celou rodinku. Malá selátka se s chutí pustila do sladkých jablíček, které u pole po dětech zůstaly a bachyně se snažila dostat do Cilčina batohu. Brzy se jí to povedlo, a tak si na jablíčkách pochutnávala také ona. Po sladké svačince se selátka rozběhla k balíkům, na kterých seděly děti.

„Podívejte, běží sem,“ ustrašeně volala Ivča.

„Možná si myslí, že máme další jablka,“ přemýšlel Radim.

„No, jo, ale co když nám bachyně něco udělá,“ bála se Cilka. „Jen se podívej, co mi provedla s batohem, to mě mamka moc nepochválí,“ řekla smutně.

„Neboj, Cilko, malým jsme nic neudělali a jsem dost vysoko. Bachyně přece na balík nevyšplhá,“ utěšoval ji Adam.

„To já stlach nemám,“ chlubila se Anička, „plasátka mám láda a taty mám mojeho lytíze. Ze jo, Míto?“

Míša si posadil Aničku na klín: „To víš, že jo, ty moje princezno. Já tě ochráním. Můžeš se v klidu dívat na pěkná prasátka. Podívej, za chvilku tu budou.“

To měl Michal pravdu. Selátka přiběhla až k nim, takže si je všichni mohli pěkně prohlédnout. Byla vážně roztomilá. Jen z bachyně šel strach. Ale bát se jí děti nemusely. Vážně čekala, že u nich najde ještě nějaké sladké jablíčko, a tak balíky chvíli obcházela, čmuchala kolem, občas do některého ťukla rypákem, ale když zjistila, že ze svačinky už nic nebude, zakvíkla a spolu se selátky utíkala zpátky do kukuřičného pole.

„To teda bylo dobrodrůžo,“ řekl Radim.

„To až budeme vyprávět zítra klukům ve škole, tak nám neuvěří,“ dodal Adam.

„Jó, to jsme měli štěstí. Divoké prase takhle zblízka hned tak nikdo neuvidí,“ pochvaloval si Zdenda.

„No, hlavně, že se nikomu nic nestalo,“ řekla Cilka a podívala se na Michala: „Ty, Míšo, když jsi dneska ten rytíř, mohl bys mi ke kukuřici skočit pro batoh? Já se trošku bojím.“

„Jasně,“ usmál se Michal a už utíkal. Přidal se k němu Radim, aby přibral i trakař. Za chvilku byla vidět skupinka dětí, jak se vrací z pole. Veselé švitoření napovídalo, že se náramně baví a je jim spolu dobře. U Radima se všichni zastavili, aby se rozloučili.

Díky kluci, dnes to bylo super,“ poděkovaly holky.

„A taky dík za to mrně,“ dodala Ivča, „moc jsme si to užily.“

„Já tu plincezna,“ ohradila se Anička. Pak se koukla na Míšu a podala mu ruku: „Díty, můj lytízi. Bylo to s tebou plima.“ Potom přišla k Radimovi: „A taty díty za vození na tlatazi.“ Pak koukla na ostatní: „Cau tluci! Az pudete plíste na pole, du taty.“ Chytla Ivču za ruku, zamávala a šla.

Kluci se u Radima ještě chvíli zdrželi, aby probrali zážitky z dnešního dne a už se těšili až o svém dobrodružství poví zítra paní učitelce a všem dětem ve třídě.