Dřevěné hodiny
Na stěně
v pokoji visely hodiny. Kulaté, dřevěné, ve tvaru košatého stromu.
Ciferník vypadal jako jeho koruna a byl zdobený drobnými ptáčky. Na nízkém
širokém kmeni byl vyřezaný nápis: „Ať ti s námi čas plyne jak
v pohádce.“
Hodiny patřily
Oskarovi. Když začal chodit do školy, vyřezal mu je dědeček, aby se naučil
poznávat čas. Do hodin tenkrát koupil děda hodinový strojek s ozdobnými
ručičkami a Oskarovi tím tehdy udělal velikou radost. Měl hodiny moc rád a díky
jeho nadšení se rychle učil a brzy tak dokázal říct, kolik je hodin.
Oskar teď seděl na
posteli a díval se na ně. Když byl menší, často je před usnutím pozoroval a představoval
si, jak ptáčci na nich ožijí a začnou létat po jeho pokoji. Jednou měl pocit,
že se to opravdu stalo. Ptáčci se snesli k jeho posteli a zpívali mu
krásnou písničku na dobrou noc. Pak se zmenšil, a oni ho vzali ke košatému
hodinovém stromu. Ten měl ve své koruně malou skulinku. Když se skrz ni Oskar
protáhl, dostal se do nádherného světa plného prapodivných stromů, dřevěných
květů a vyřezávaných zvířátek. Celá krajina byla ze dřeva, ale i přesto žila.
Tráva se vlnila v jemném vánku, květiny se otáčely za sluníčkem, nedaleko
lesa se honili zajíci a na louce se pásly srnky. Oskara dřevěným světem
provázeli vyřezávaní hodinoví ptáčci a on si s nimi užil spoustu legrace.
Nesmysl, pomyslel si
teď Oskar. Tehdy jsem byl ještě malý. Kdo ví, co se mi zdálo. Upřel na hodiny
svůj pohled. Teď už byl o dost starší a chystal se, že ve svém pokoji udělá
velké změny. Z poliček vyskládal poslední modely autíček, plyšového tygra,
který s ním spával od malička, dal do krabice k nim, plakát svého
oblíbeného závodního auta sundal ze stěny, a teď přemýšlel, co s dřevěnými
hodinami.
V tašce měl
hodiny úplně nové. Koupil si je včera v obchodě. Nejdřív ale stejně musí
vymalovat. Vzal dřevěné hodiny a chtěl je strčit do šuplíku. V té chvíli
však ucítil hřejivý pocit a jako by se vrátil ve vzpomínkách do doby, kdy se
naučil poznávat čas. Viděl sebe jako malého klučinu, který běží za maminkou.
Usmál se při té představě. Co se mámy navyptával: „Maminko, víš, kolik je
hodin?“ Nečekal však na odpověď a hned ze sebe chrlil: „Já to vím! Já to vím!
Je čtvrt na tři!“
Jindy se zase nemohl
dočkat tatínka. Pozoroval hodinové ručičky a říkal jim: „Pospěšte si, čekám na
tatínka. Když budete rychlejší, přijde tatínek dřív.“ Jednou dokonce ručičky na
hodinách posunul dopředu, aby jim pomohl, ale sám zjistil, že tím čas nezrychlí
a hodinám takové posouvání nedělá dobře.
Oskar se zasmál: „Popohnat
čas. Tak to jsem se, moje milé hodiny, ještě nenaučil, ale někdy bych raději
posunul čas zpátky a ne dopředu.“ Díval se na hodiny a byl znovu jako kluk.
Tentokrát se viděl, jak nedočkavě pobíhá kolem tatínka a ptá se: „Tati, tati?
Půjdeš si se mnou hrát?“ Jako by tátu slyšel i dnes: „To víš, že ano. Za
chvilku.“
„Co
je to chvilka?“ ptal se tehdy Oskar.
Tatínek
se zamyslel: „Chvilka je pro každého různě dlouhá, víš?“
„Nevím,“
kroutil hlavou chlapec a pak se podíval na tátu: „A jak je dlouhá tvoje
chvilka?“
Tatínek
se usmál, a pak s vážnou tváří řekl: „Moje chvilka je dlouhá deset minut.“
Oskar si dobře pamatoval, jak netrpělivě sledoval ručičky svých hodin, a když
uběhlo deset minut, už si pro tatínka utíkal.
„Jó,
to byly časy,“ povzdechl si Oskar a strčil dřevěné hodiny do šuplíku.
„Ach, to byly časy,“
povzdechly si dřevěné hodiny.
Také ony si moc
dobře pamatovaly na okamžik, kdy je Oskar poprvé uviděl. Byl tenkrát tak
nadšený, že je k sobě opatrně tiskl a pobíhal s nimi po celém domě.
Ukazoval jim každičký kout, a pak je slavnostně, za pomoci tatínka, připevnil na
stěnu naproti své postele.
Milovaly, když si
k nim Oskar stoupl a jemně se jich dotýkal. Když svým malým prstem hladil
každou větvičku, lísteček i ptáčky. Byly nadšené, že je má Oskar tak rád a těšilo
je, že mu pomáhají učit se. Každý den, když byl Oskar ve škole, těšily se, až
přijde domů, podívá se na ně a mamince vesele oznámí, kolik je hodin. Těšily se
také na to, až jim začne povídat, jak se měl a co dělal. S radostí
s ním sdílely každý okamžik jeho života.
Jak Oskar rostl,
mluvil s nimi však čím dál míň, a když dostal svoje první hodinky,
posmutněly. Kdykoli byl Oskar v pokoji, snažily se upoutat jeho pozornost
silnějším tikáním. Moc to nepomohlo. Brzy si ale zvykly a radovaly se alespoň
z toho, že mohou být v jeho pokoji a jsou mu nablízku.
Dnes
však hodiny opět posmutněly. Ležely celé nešťastné v šuplíku a naříkaly:
„To jsme si přece nezasloužily. Tolik jsme toho prožily a teď tohle. Bez světla
a úplně ve tmě. Ach, to je neštěstí.“
„Já
bych to tak černě neviděl,“ ozval se blízko hodin tichý hlásek, „je tady sice
pořádná tma, ale když si šuplík maličko povysuneme, uvidíte, že uvidíme alespoň
trošku.“
Hodiny
se maličko lekly. Nečekaly, že by tu mohl někdo být.
„Kdo
je tu?“ zeptaly se opatrně.
„Jsem Oskarovo
pravítko,“ řekl znovu tichý hlas, „před nějakou dobou mě tady Oskar odložil a
vypadá, že na mě tak trošku pozapomněl. Ale počkejte, zkusíme sem dostat trošku
světla, ať na sebe vidíme.“
Pravítko se maličko
ohnulo, zapřelo se mezi přední díl šuplíku a strop nad sebou a natáhlo se. Byla
to sice pořádná fuška, ale po několikátém pokusu se mu to podařilo. Do šuplíku
vnikl malý paprsek světla.
„Tak
a už se vidíme,“ řeklo pravítko vesele, „těší mě.“
„Nás
sice netěší, že jsme tady,“ odpověděly hodiny, „ale když už jsme
v šuplíku, těší nás, že tu nejsme samy.“
Pravítko se zasmálo: „Je to pravda. Můžeme si povídat a bude nám hned veseleji.“ Pak se na chvilku zamyslelo. „Já už Oskara dlouho nevidělo, povězte mi, jak se má,“ poprosilo.
Hodiny se na chvíli
zamyslely, a pak začaly vyprávět o všem, co poslední dobou viděly. Jak Oskar
vyrostl, a když na ně chtěl při sundávání dosáhnout, že už nemusel lézt na
židli. Taky to, jak se jeho pokoj mění, a že už doma bývá jen velmi málo. Pak
začaly hodiny vyprávět o všem, co viděly přes okno. Jak se stromům barví listy
a jaká je to krása, když na ně zasvítí sluníčko. Že je zajímavé pozorovat
v dešti všechny ty deštníky, které chodí po ulici a chrání lidi před
mokrými kapkami. A taky všechny ptáčky, kteří se houfují. A že se od jedné
vlaštovky, která nedávno seděla na jejich okně, dozvěděla, jak musí někteří
ptáčci letět daleko za teplým sluníčkem.
Pravítko poslouchalo
se zatajeným dechem. Znalo většinou jen Oskarův stůl doma nebo lavici ve škole.
Také se často nosilo v jeho aktovce a povídalo si se všemi moudrými
učebnicemi. Nic jiného nepoznalo. To však nevadilo. Když se rozpovídalo o
škole, poslouchaly zase hodiny tiše a s nadšením. Kromě první procházky po
bytě vlastně nikdy nebyly jinde než v Oskarově pokoji.
A tak to
v šuplíku ožilo. Pravítko s hodinami se stali kamarády. Spolu si
povídali, smáli se nebo jenom mlčeli a doufali, že zase někdy budou užiteční.
Čekali dlouho, předlouho. Z šuplíku je Oskar přesunul do velké krabice,
kterou si odvážel do svého nového domova. Krabice pak skončila na půdě, kde se
na ní postupem času usadila tlustá vrstva prachu.
Pravítko, hodiny i
jiné Oskarovy věci zase čekaly. Byly zvyklé čekat. Stále měly naději, že je
jednou někdo objeví a ony opět spatří denní světlo. Nejdříve si všichni
povídali, ale po nějaké době ztichli. Jejich čekání jako by se proměnilo ve
zvláštní dlouhý sen. Měli pocit, že se snad nikdy neprobudí…
…až
jednou…
Krabice
se začala natřásat a po chvilce do ní proniklo jasné světlo.
„Tatínku,
podívej se, tady je tolik zajímavých věcí!“ ozvaly se hlásky dětí.
„Ondro,
Simčo, počkejte, pomůžu vám!“ bylo slyšet tatínka.
Oskar poklekl. Do
ruky bral jednu věc po druhé a vyprávěl dětem o tom, odkud všechno má, a proč
si právě tyhle věci schoval.
„Tohle je můj
plyšový tygr,“ ukazoval dětem maličko zašlého plyšáka. „Když jsem měl rok,
dostal jsem ho k narozeninám a maminka říkala, že od té doby byl se mnou
pořád. V posteli, u stolu, na odrážedle, u pana doktora... Prý jsem ho
tahal všude s sebou. Byl to můj první kamarád,“ usmál se.
„Jé, a tady je moje
pravítko. Podívejte! Jsou na něm závodní auta, a když s ním hýbu ze strany
na stranu, obrázky se mění,“ předváděl své kouzelné pravítko Ondrovi a Simonce.
„Tati, podívej! To
jsou hodiny. A celé ze dřeva!“ vykřikl Ondra.
Oskar vzal hodiny do
ruky. Znovu se dotýkal jemně vyřezávaných větví, ptáčků i nápisu na kmenu
stromu. „Ty hodiny pro mě udělal můj dědeček. Měl jsem z nich velikou
radost a díky nim jsem se naučil poznávat čas,“ vysvětloval.
„Tati,
můžu si je nechat? Moc by se mi hodily,“ prosila Simča, které se hodiny líbily.
„A
já bych chtěl zase to bezvadné pravítko,“ hlásil se Ondra.
Tatínek
Oskar podal hodiny své dcerce a pravítko zase synkovi. Potom se natáhl pro
plyšáka: „A tygříka vezmeme Elišce, ať má taky radost.“
„Tati,“
zeptal se váhavě Ondra, „myslíš, že bych si mohl vzít i nějaké autíčko. Jsou
bezvadně malé a hodily by se mi na moji papírovou autodráhu.“
Pravítko si vychutnávalo
každý okamžik na Ondrově stole i na školní lavici. Tygřík se tulil k malé
Elišce, autíčka si užívala svoji závodní jízdu na namalované autodráze a
Simonka, stejně jako kdysi Oskar, měla hodiny moc ráda. Ony jí na oplátku
přivedly do pohádkového světa za skulinkou v kmeni stromu. Možná, to bylo
jen ve snu, ale bylo to přesně tak, jak bylo na hodinách vyryto: Čas
s nimi plynul přímo pohádkově.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).