Duhové sestřičky (5. 7. 2020, 11. 7. 2021 k poslechu)

Duhové sestřičky

„Bum! Bác!“ udeřil hrom svoji mocnou palicí o nebeskou báň.

„Třesk!“ srazily se dešťové mraky a blesky křižovaly celou oblohu.

Příroda ztichla. Nebesa se zlobí, a to je lepší se do toho nemíchat. Zvířátka hledala útočiště ve svých pelíšcích, rostliny se rozkolébaly ve větru a lidé se schovali do svých domovů.

„Kap, kap,“ první dešťové kapky vyťukávaly svoji mokrou písničku. Spustil se déšť. Provázky vody crčely z oblohy a padaly na tichou zem.

U lesní studánky však začalo být živo. Co se to tam jenom děje?

Aha, drobné duhové víly se začínají strojit do barevných šatů a připravují si své dlouhé závoje.

„Myslíte, sestřičky, že se dnes proběhneme po obloze?“ zeptala se víla s blankytně modrými šaty.

„Snad ano,“ odvětila víla se světle zelenými šaty.

„Jen aby vykouklo sluníčko,“ strachovala se víla, jejíž šaty zářily žlutě přesně tak, jako slunce.

„Nic se nebojte,“ uklidňovala je sestřička v červených šatech, „cítím, že dnes bude náš duhový most pěkně pevný a velký.

„Podívejte,“ zaradovala se víla s fialkovými šaty, „támhle už vykukují první sluneční paprsky.“

„Připravte se, sestřičky, brzy roztáhneme své dlouhé závoje!“ zavolala na ostatní víla s oranžovými šaty.

Víly začaly hledat své místo. Na okraj studánky si stoupla víla s červeným závojem. Vedle ní se postavila víla se závojem oranžovým, pak žlutým, zeleným, světle modrým, tmavě modrým a na konci stála víla s fialovým závojem.

Duhové sestřičky se chytly za ruce a s napětím očekávaly, kdy se před nimi objeví jemný, ale přitom pevný most z dešťových kapek.

Nemusely čekat dlouho, brzy se před nimi rozjasnila cestička, která vedla až do nebes. Duhové sestřičky se rozeběhly oblohou. Dlouhé barevné závoje za nimi vlály jako jemné stuhy a na obloze byla vidět duha.

Ztichlá příroda se dívala na celou tu nádheru se zatajeným dechem. Do toho ticha však za okamžik zazněl radostný zpěv ptáčků, k němuž se přidalo ševelení stromů, veselé hlásky zvířátek a ladný tanec rostlin. Příroda se radovala.

Také lidé vykoukli ze svých domovů, aby se alespoň na chvíli potěšili pohledem na duhový zázrak. Všichni na zemi upírali své oči k obloze a sledovali rozevláté barevné závoje. Duhové sestřičky se zase dívaly dolů.

„Podívejte, jak je svět pod námi svěží, a jak ho paprsky slunce rozjasňují!“ volala fialová víla.

„Ach, je to krása,“ vydechly ostatní.

„Dávejte pozor, ať neuklouznete!“ varovala je oranžová víla, „brzy nás čeká zatáčka!“

Duhové sestřičky se chytly ještě pevněji a nedočkavě sledovaly, jaká krajina se před nimi objeví. Bude to zase studánka v lese? Nebo potok či řeka?

Na konci každé své cesty oblohou se totiž ocitly na jiném místě, a tak se častokrát jejich putování stalo velikým dobrodružstvím. Poznaly tak spoustu nových rostlin, zvířat i věcí.

„Před námi je potůček!“ hlásila červená sestřička.

„A jak krásně stříbřitý a čistý!“ zaradovala se světle modrá sestřička.

„Pojďme se sklouznout,“ zaprosila sestřička v zelenkavých šatech.

„Tak dobrá,“ rozhodla víla se žlutým závojem.

Duhové sestřičky zavýskly radostí a hop na zadečky. Dešťový most pokračoval dolů k zemi jako velká skluzavka přímo do potůčku.

„To je paráda,“ volaly víly jedna přes druhou.

„Juchú! Hurá! To je rychlost!“ bylo slyšet vílí hlásky a …

… „Žbluňk!“ voda vystříkla a víla se zeleným závojem už se houpala v drobných vlnkách stříbřité vody. Na konci jejího klouzání se jí smekla nožka a už se koupala. Za chvilku se vyšplhala na břeh celá promočená.

Ostatní duhové sestřičky dopadly na jiskřivou hladinu potůčku velice jemně. Jejich drobné nožky se sklouzly po hladině jako po ledě a malé rybky nevěřícně pozorovaly s otevřenými pusami, jak nad nimi tančí víly s duhovými závoji.

Když uviděly svoji mokrou sestřičku, maličko se zasmály, ale pak k ní honem spěchaly, aby ji utěšily: „To se někdy stane. Nic se neboj, na sluníčku za chvíli uschneš.“

Měly pravdu. Teplé paprsky za okamžik vysušilo zelené šaty i zelenkavý závoj. Víly si spokojeně lebedily na břehu potůčku, vyhřívaly se na sluníčku a povídaly si se zvířátky, která si nenechala ujít možnost podívat se na ta krásná stvoření.

Kdykoli zaprší a v paprsky slunce vykouzlí na obloze duhu, vzpomenu si na duhové sestřičky. Určitě si moc užívají svoji pouť po nebeském mostě a těší se, co nového uvidí.

Třeba někdy také já zahlédnu drobné postavy s dlouhými barevnými závoji. Možná, že někde u studánky uslyším jejich zvonivé hlásky i smích. Zatím si je alespoň představuji.