Jak se chtěl čertík dostat do nebe (15. 12. 2019, 20. 12. 2020 k poslechu)

Jak se chtěl čertík dostat do nebe

Když se Felix narodil, vypadal úplně stejně jako ostatní čertíci. Měl malé růžky, drobné kopýtko, dlouhý jazýček a chlupatý byl od hlavy až po paty. Brzy se však ukázalo, že jako ostatní čertíci rozhodně nebude.

Zatím, co se ostatní jeho kamarádi často mračili, dělali různé skopičiny, křičeli, brblali a z každého úkolu se snažili co nejdříve vykroutit, Felix se na celé peklo usmíval, ochotně pomáhal a každý den se myl.

„Fuj,“ otáčeli se od něj umounění čerti, „ten se jen leskne čistotou.“

„Ble ble ble, tohle není žádný pořádný čert,“ láteřili ostatní, „copak jste už někdy viděli čerta, který se myje?“

„Che,“ posmívali se jiní, „podívejte, jak tu pořád lítá. Od jednoho kotle k druhému, dřevo naseká, dokonce nám tady uklízí. To není čert, to je pěkný nekňuba.“

Felix si toho nejdříve nevšímal. Když se ho všichni kolem snažili přeonačit na (podle nich) správného čerta, stále jim říkal: „Jen mě nechte na pokoji. Někdo pod kotly topit musí, a když vy jste líní, já to moc rád udělám. A že se myju? No a co. I čert může vypadat spořádaně, ne?“

Bohužel to nepomáhalo a on byl čím dál víc utrápený. Bylo mu líto, že je jiný a mezi ostatními nemá nikoho, kdo by se ho zastal. Snažil se přijít na to, jak to udělat, aby mu bylo lépe.

„Andělé přece také pomáhají a nikdo jim za to nehubuje,“ přemýšlel Felix. Po chvilce se rozhodl. Zkusí své štěstí v nebi. Pořádně se na to vymyje a učeše. Někde své místo přece jen musí najít.

Letěl tedy svým tryskovým pohonem až k nebeské bráně. Když na ni ťukal, byl celý nesvůj a měl trošku strach. Co když ho vyženou nebo se mu dokonce vysmějí?

Po chvíli se otevřelo okýnko, z něhož vykoukl sněhobílý anděl. Jakmile uviděl čerta, polekal se a okýnko rychle zabouchl.

Čert zaťukal znovu. Tentokrát z okýnka vykoukl svatý Petr. Sundal si brýle, pořádně si je vyleštil a znovu nasadil. „Tak mě zrak neklame,“ prohodil pro sebe, „před bránou nám stojí opravdu pekelník.“ Ostře se na čerta zadíval: „Co tady chceš? Sem přece vy, dolní, nemůžete!“

„Nezlob se svatý Petře,“ omlouval se Felix a díval se přitom do mraků pod ním, „Jmenuji se Felix. V pekle se mi vysmívají za to, že jsem čistotný, rád pomáhám a nikomu nic zlého neřeknu. Napadlo mě tedy…“ prosebně se na Petra zadíval, „jestli byste mě nevzali mezi sebe na nebe. Uvidíte, že se všemu rád naučím, na všechny budu milý a pomáhat budu s radostí.“

Svatý Petr se na čerta nedůvěřivě zadíval. Nepřišlo mu, že by si z něj dělal legraci. Ale co teď? Čerti mají přece do nebe vstup zakázaný.“

„Je mi líto, Felixi, ale do nebe nesmíš. Jsi čert, a to by nešlo dohromady,“ zavřel okýnko a byl ten tam.

Čert jen svěsil hlavu. Jeho lítost však brzy přemohl nový nápad. V očích se mu zajiskřilo a zmizel.

Za okamžik na nebeskou bránu zaznělo opět klepání. Anděl svatému Petru oznamoval, že před branou stojí nějaký neznámý anděl. Křídla má maličká – skoro jako husí, je celý obalený v bílém plátně a v očích se mu zvláštně jiskří. Prý je to posila z cizích krajů.

Svatému Petrovi hned svitlo. „Tak posila z cizích krajů, říkáš,“ divil se svatý Petr naoko před Felixem.

„Ano, ano, prý potřebujete pomoct. Práce je hodně a andělů málo, tak mě vyslali až sem,“ sděloval důležitě převlečený čert.

„A že nic nevím,“ stále se držel své role Petr, a pak se zeptal jakoby nic: „A kdo tě k nám poslal?“

Čert povzbuzen takovým zájmem hned hlásil: „Nikdo mě neposlal. To já sám jsem zjistil, že by se vám hodil nějaký pomocník. Tak jsem tady!“

Petr se na něj přívětivě usmál: „A jak se jmenuješ?“

„Felix, jméno mé,“ uklonil se podivný anděl.

„To je zvláštní,“ divil se naoko Petr, „jmenuješ se úplně stejně jako čert, co nám tu před nějakou chvilkou klepal na nebeskou bránu. Ale ty jsi samozřejmě anděl. A celý krásně bílý.“

„Však to taky dalo práce, jéje, nebylo to jen tak všechno sehnat, abych byl tak nádherně andělský“ chlubil se čert. Jakmile dořekl, došlo mu, že se prořekl a raději hned zmizel.

Svatý Petr jen zakroutil hlavou a vrátil se zpátky ke své práci.

Čert se u nebeské brány ukázal ještě několikrát, nikdy ale nepochodil. Když to zkoušel naposledy, ozval se hluboký hlas: „Už tě nějakou dobu pozoruji, Felixi. Rád bych ti pomohl, ale sám víš, že do nebe nemůžeš!“

Čert zesmutněl: „Já vím, ale nevím, co dělat. Do pekla se vrátit nechci a tady pro mě také není místo. Co mám tedy dělat?“

„Nejprve se zbav té své čertovské parády. Pak jdi mezi lidi a staň se jedním z nich. Ani nevíš, jak moc potřebují každičký úsměv, milé slovo a dobrý skutek. Možná, až prožiješ svůj lidský život, stane tvoje duše před otevřenou nebeskou branou.“

Felixovi se rozjasnily oči radostí. Podíval se na svatého Petra. Ten se na něj laskavě zadíval: „Slyšel jsi. Teď už jdi a snaž se!“

Jestli se Felix nakonec dostal do nebe, to ví jen Bůh, ale jedno je jasné. Jako člověk byl jeho pozemský život plný úsměvů, milých slov, ochoty, pomoci, lásky a klidu. Byl jako nepatrná jiskřička, ze které se nakonec rozhoří jasný plamen. Takový, který rozjasní mnohá srdce a potěší nejednoho človíčka.