Kapitola 15. - Hádavá (17. 9. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 15. – Hádavá

„Počkejte!“ zavolal skřítek Vítek a všichni se zastavili na sněhobílé cestičce, která vedla do nové krajiny.

„Co se děje?“ nechápali kamarádi.

„Víte, myslím si, že bychom si měli promyslet, jak by měla naše společná krajina vypadat. Co když se tam přiženeme všichni, každý budeme myslet na něco jiného, a místo kouzelného místa to bude krajina plná zmatku?“

„No, a to by právě mohla být legrace,“ odvětil koník Toník a podíval se na ostatní: „Nemyslíte?“

„Jo, legrace by to být mohla,“ přisvědčil medvídek Davídek.

Srneček Janeček maličko zaváhal: „Možná máš Vítku pravdu. Asi bychom se mohli domluvit, co bychom chtěli zažít.“

„Anebo se můžeme podívat do kouzelného dalekohledu a udělat si krajinu tak, jak ji uvidíme jinde,“ měl skřítek další nápad.

Nedočkavá kachňátka však na nic nečekala a s výkřikem: „Hurá, dobrodružství!“ se rozeběhla po jiskřivě bílé cestičce. Za nimi pospíchal Davídek i Toník a než se ostatní nadáli, byli ti tam.

Kačenka Boženka si povzdechla: „Jsou jak z divokých vajec. Budu muset jít za nimi, ať něco nevyvedou.“

Vítek se uchichtl: „Vždyť oni ale z vajíček opravdu jsou.“ Potom se Boženky zeptal: „A ty jsi kachna divoká nebo domácí?“

Teď se zasmála i Boženka: „No jo, vždyť já jsem vlastně kachna divoká, takže jsou ty moje děti opravdu z divokých vajec. Ale doufám, že až povyrostou, budou o všem více přemýšlet.“

Srneček Janeček se teď už také usmíval. Potom vzal Vítka na záda a spolu s Boženkou se vydali cestičkou za ostatními.

Jiskřivě bílá pěšinka se jim najednou pod nohama začala mírně pohupovat a oni měli pocit, jako by chodili v naducaných polštářích. Kolem cesty tekl medový potůček, na jehož hladině už nožkama uvízla nejedna mlsná muška.

O kousek dál zahlédli veliké houby. Nedaleko nich seděl luční koník a celý nešťastný si masíroval zadní nožku. Medvídek byl stočený o kousek dál, držel se za tlamičku a pofňukával.

„Co se stalo?“ zajímal se Janeček, když k nim doběhl.

„To se zeptej jeho!“ vykřikl Toník a ukázal na Davídka.

Medvídek se na něj zlostně podíval a zvolal: „Za všechno můžeš ty! Kdybys tady nechtěl mít houbové klobouky na skákání, nevyrazil bych si zub!“

To už se mračil také koník Toník: „Tak za všechno můžu já, jo? Kdo se do toho hřibu zakousl? Ty! Je to tvoje chyba, že máš zub pryč. A za moji naraženou nohu můžeš taky! Kdyby sis nepřál houby na jídlo, mohl jsem se hezky odrazit a bylo by to.“

Vítkovi začalo svítat: „Jestli tomu dobře rozumím, tak Toník skočil na hříbek, který byl k jídlu a Davídek se zakousl zase do toho na skákání. Je to tak?“

Teď se nazlobeným pohledem podívali na Vítka oba dva a jako by se domluvili, řekli najednou: „A vlastně je to všechno tvoje vina. Kdybys nechtěl vyčarovat novou krajinu, nic takového by se nestalo.“

„To není pravda,“ zastal se skřítka Janeček, „Vítek se přece chtěl domluvit na tom, jak to tady bude vypadat. Ale vy jste neposlouchali a utekli jste. Za ty svoje bolístky si tak můžete sami.“

Boženka jen přikyvovala: „Je to tak. Kdybyste neutíkali za těmi mými větroplachy, nic takového by se stát nemohlo.“ Potom se kolem sebe rozhlédla: „Kde ale jsou?“

Kachňátka nikde v okolí nebyla a Boženka se o ně začínala bát.

„Neboj, Boženko, my ti je pomůžeme najít. Podívej, tamhle teče malý potůček. Třeba budou blízko něj!“ těšil kačenku srneček.

„To je Radostínkův potůček,“ zavrtěl hlavou Vítek, „poznám ho podle těch třpytivých vlnek. Ale kachňátka ti najít pomůžeme. Snad nebudou daleko,“ řekl ještě a podíval se na Toníka s Davídkem: „Jdete s námi?“

„To tak, ještě si něco dalšího uděláme. Já jdu radši domů. Tady není žádná legrace!“ odfrkl skřítkovi luční koník a začal se belhat pryč.

„Já jdu taky,“ mračil se pořád Davídek, „v lese mi bude mnohem líp.“

Vítkovi se v očích objevily slzy. Copak on může za to, že to takhle dopadlo? Přece si nezaslouží, aby na něj někdo křičel a obviňoval ho.

Boženka skřítka pohladila: „Uvidíš, že se jim to všechno rozleží v těch jejich nazlobených hlavičkách a brzy budou zase takoví, jako dřív.“

„A ještě budou rádi, že mají tak prima kamarády, jako jsme my,“ usmál se na Vítka srneček. „Ale teď už pojďme, myslím, že jsem zaslechl nějaké nadšené hlásky tam za těmi vysokými stromy,“ pobídl Boženku, naložil Vítka na záda a všichni tři se vydali dál.

Kromě nadšených hlásků brzy zaslechli hlasité hučení vody.

„Takhle přece nezní potok ani řeka,“ přemýšlela nahlas Boženka a byla celá nesvá. Jakmile zahlédla své tři děti na malé loďce, s níž právě sjížděly nízký vodopád, zakryla si křídly oči a polekaně vypískla.

„Podívej, mami, to je legrace!“ volala kachňata, když zahlédla svoji maminku. Ta ale z jejich dovádění rozhodně radost neměla. Takový nerozum. Ještě, že umí dobře plavat.

Plavecké schopnosti se nakonec kachňatům hodily. Když sjížděly kachní děti vodopád snad už popáté, stočila se loďka na velké kameny u břehu, rozbila se o ně a silný proud stáhl všechny tři až pod vodu.

Naštěstí se jim podařilo díky silným nožkám vyplavat o kousek dál, kde byla voda klidnější a kachňata brzy se s hlasitým kuckáním vyhrabala až na břeh.

„Vždyť jste se mohli utopit!“ zlobila se Boženka a také ona se na Vítka maličko zamračila: „Takhle to opravdu nepůjde. Příště se musíme domluvit a novou krajinu vymyslet tak, aby byla bezpečná.“

„Ale vodopád přece není nebezpečný. Naopak, je moc krásný, jen se na něm nesmí vyvádět skopičiny,“ ohradil se Vítek.

Boženka se podívala na kachňata a zahrozila: „Jenomže ti moji neposedové vymýšlí samé nebezpečné věci. Raději se teď budeme držet nějakou chvíli u našeho rybníčku.“

Kachňata hlasitě protestovala. Kouzelná krajina se jim moc líbila, ale poslouchat maminku musela, a tak posmutněle zamávala skřítkovi i srnečkovi a se sklopenými hlavičkami a s maminkou kachnou za zády odcházela domů.

„Já už asi taky půjdu,“ špitl Janeček, „je mi z toho všeho nějak smutno.“ Potom ale zahlédl slzy ve Vítkových očích a zeptal se: „Nebo mám raději zůstat?“

„Nemusíš,“ zavrtěl Vítek hlavou, „já jsem z toho taky celý nesvůj. Tolik jsem se těšil, že si spolu užijeme hezké chvilky a ono to dopadlo takhle. Raději zůstanu sám a zkusím vymyslet, jak to uděláme příště.“

Jakmile byl pryč také Janeček, v kouzelné krajině toho moc nezůstalo a všechno vypadalo stejně smutně jako náš skřítek.

Ten teď seděl na malém travnatém ostrůvku, hlavu měl v dlaních a plakal. Kolem něj začalo všechno tmavnout a ztrácet se. Obloha byla jako jedna velká černá kaňka, a když Vítek na okamžik otevřel oči, úplně se polekal, schoulil se do klubíčka a rozplakal se ještě víc.

Během chviličky však bylo slyšet jemné cinkání. Skřítek zpozorněl, zaposlouchal se a snažil se zadívat do celé té černočerné tmy právě tam, odkud jemný zvuk přicházel.

Brzy uviděl zlatavé odlesky a zdálo se mu, jako by se k němu blížila malá zlatá kulička.

„Radostínek,“ vzpomněl si najednou na svého chlupatého kamaráda a srdíčko mu zalila radost. Není sám. Nikdy přece není sám. Přesně jak to říkal Tvůrce. Je s ním on i celá kouzelná země a také jeho maličký kamarád.

Však už ho svírá v dlaních a tulí se k jeho zářivému kožíšku. Na obličeji se mu objevuje úsměv a tma kolem něj pomalu ustupuje. Už bylo na čase.

„Vždyť ono bude zase líp,“ šeptá skřítek a přitulený k Radostínkovi usíná.