Kapitola 24. - Nebeské plachtění (4. 2. 2024)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 24. – Nebeské plachtění

Vítek měl pravdu. Hvězdínek byl z obrovské vlaštovky, se kterou mohli plachtit, kam jen chtěli, nadšený. Hned také poprosil Vítka, aby ho vzal na malý okružní let kolem jejich vesničky.

Když přistáli, začal se s Vítkem domlouvat, kdy vzlétnou až vysoko k obloze, aby viděli kouzelnou zemi z veliké výšky a Vítek mohl zaznamenat její tvar. Také se shodli na tom, že vyletí někdy odpoledne, aby pak mohli k večeru vystoupat ještě jednou blíž obloze, jejíž pozorování si užije zase Hvězdínek.

„Jen budeme muset raději vzít někoho s sebou,“ ozval se Vítek a vysvětloval: „Víš, aby nám pomohl s řízením vlaštovky a dával pozor, aby se nic nestalo. Já se totiž znám. Když budu malovat mapu, rychle zapomenu na všechno, co se děje kolem.“

„To já znám,“ usmál se Hvězdínek, „při pozorování hvězd také někdy zapomenu na čas, a kolikrát jsem překvapený, že už je ráno.“

„Tak to určitě musíme poprosit někoho o pomoc. Kdybychom se zakoukali oba najednou, tak ať nás třetí pohlídá,“ řekl Vítek a zeptal se: „No jo, ale koho? Bojím se, že když se skřítků zeptáme, budou chtít letět všichni.“

„Já bych šel rovnou za Fujaříkem,“ odvětil Hvězdínek, „je silný a je na něj vždy spoleh.“

„Hmm, mě ještě napadl Vilík. Také má dost síly a zároveň by nás mohl vybavit nějakými dobrotami na cestu,“ mrkl na Hvězdínka skřítek Vítek.

Hvězdínek se zasmál: „Už mluvíš jako medvídek Davídek.“

„No co, nahoře jistě vyhládneme,“ pokrčil rameny Vítek a doširoka se usmál: „Musíš ale uznat, že svačinka se nám hodit bude.“

A tak šli oba kamarádi poprosit Fujaříka i Vilíka o pomoc. Fujařík byl z jejich návrhu nadšený. Hned plánoval, jak si z nebeských výšin pěkně zazpívá a přemýšlel, jak daleko se jeho písnička asi ponese.

Vilík se nejdříve maličko zdráhal – každý den přece pekl čerstvé pečivo pro ostatní skřítky a měl strach, aby všechno stihl. Když mu však všichni kamarádi slíbili, že mu přijdou pomoct a domluví se s Rozmarýnkou, aby připravila více sladkých dobrot, nedal se dlouho pobízet a na plachtění po obloze se také začal těšit.

 

Pozítří ráno se tedy všichni sešli u rozhledny, kde byla připravena vlaštovka. Hvězdínek si nesl různé druhy dalekohledů a spoustu hvězdných map, které chtěl novým pozorováním upřesnit. Fujařík měl s sebou pár hudebních nástrojů, aby mohl své kamarády rozveselit. Vilík přinášel plnou nůši čerstvě upečených dobrot a Vítek kontroloval, zda má vše na zaznamenávání tvaru kouzelné země.

Jakmile bylo vše zkontrolováno, vyletěli. Původně sice chtěli letět až odpoledne, aby neměli daleko k večernímu pozorování hvězdné oblohy. Nakonec se však domluvili, že ráno bude lepší.

Spolu s Vítkem nejdříve obletí celou kouzelnou zemi a zjistí, zda skřítkovi v jeho mapě nechybní nějaké místo. Pak teprve vystoupají vysoko na oblohu, odkud uvidí celou krajinu hezky z výšky. Jak bude mít Vítek hotovo, zaletí k velikému stromu a v domečku v jeho koruně počkají na večer. A pak? Přece opět nahoru, co nejblíže k obloze. To bude krása!

Teď tedy vlaštovka pomalu stoupá a vydává se na okružní let. Hvězdínek převzal řízení. Vilík nadšeně pozoruje zemi pod nimi a Fujařík začíná pískat na píšťalku a po chvíli si i prozpěvuje – je totiž báječné vidět svět z takové výšky. Vítek se také dívá dolů a porovnává krajiny se svou nynější mapou, kterou vytvářel na rozhledně.

Když má hotovo, vystoupá vlaštovka tak vysoko, aby byla vidět kouzelná země skoro celá. Vilík se maličko bojí, a tak přebírá řízení Fujařík. Ono vlastně není potřeba někam letět, ale spíš udržovat vlaštovku na jednom místě, a protože tady nahoře fouká, dá to přece jen trošku práce a soustředění. Vítek je ve svém živlu. Kouzelnou zemi teď vidí jako na dlani. Každá krajina má jiný tvar a celá země vypadá… Jak by to jenom řekl? Jako květina? Ne, spíš jako hvězda. Hvězda s ohonem.

„Vždyť to je jako kometa!“ volá radostně Hvězdínek a ukazuje na skřítkův ostrůvek, který je jejím srdcem.

„A koukněte na ty potůčky,“ volá Vítek. „Kouzelná země vypadá jako dáreček, který zdobí modravá stuha.“

„Ale jako kometový dáreček,“ dodává Hvězdínek, který je hrdý na to, že tvar kouzelné země pojmenoval.

„Ukažte!“ hrne se k okraji Vilík. Z téhle výšky se mu ale opravdu dělá moc špatně, a tak se sice nejdříve vesele usměje, ale pak se trošku pobledlý vrací na své místo a z nůše vybírá křupavý rohlík, do nějž se s chutí zakusuje.

Fujařík teď také kouká dolů. Usmívá se a začíná zpívat. Jeho sytý hlas se nese mezi jemnými mráčky na obloze a na chvíli to vypadá, jako by se zastavil čas. Všichni se dívají na Fujaříka a tiše poslouchají. Jeho píseň je mámivá a každému poskočí srdce radostí nad pěknou melodií.

Náhle se však vlaštovka zakolébá a Vilík vykřikne: „Pozor! Nakláníme se!“ Rychle vyskočí a běží k Fujaříkovi, aby mu pomohl nebeské plavidlo vyrovnat.

Teď sedí opět všichni tiše a koukají jeden na druhého. „To bylo o fous,“ ozve se jako první Fujařík a omlouvá se: „Nezlobte se, kamarádi. Já se při zpívání tak zasnil, že jsem na všechno zapomněl.“

Potom se otočil na Vilíka: „Díky! Stačil kousek a vlaštovka by se přetočila. A pak… Mohli jsme všichni spadnout a…“

Fujaříkovi sklouzla hlava do dlaní a on začal plakat. Ostatní přispěchali za ním, aby ho objali a Vítek řekl: „Mohli jsme spadnout, ale díky Vilíkovi jsme v pořádku. A já jsem rád, že jsme vás oba vzali s sebou. S Hvězdínkem jsme na tom stejně. Jak začneme dělat něco, co nás baví, přestaneme vnímat svět okolo. Proto jsme potřebovali pomocníky.“

„A teď už alespoň víme, že když zpíváš, nesmíš řídit vlaštovku. Takže Vilíku, teď je to na tobě,“ pobídl Hvězdínek Vilíka, a ten se chopil řízení.

Vítek sice ještě neměl celou mapu hotovou, ale všichni se shodli na tom, že si teď zaletí odpočinout, a zpátky k obloze vyletí později.

Vilík tedy klesl níže a s vlaštovkou dolétl až k velikému stromu. V dřevěném domečku se pak všichni posilnili, podívali se, co vše už Vítek stihl namalovat, a když si Fujařík začal pobrukovat a vytáhl maličkou harfu, kterou své broukání doprovázel, věděli, že je vše v pořádku.

K večeru pak znovu vylétli blíž k obloze. Vítek s Vilíkem dávali pozor, aby vlaštovka letěla klidně a pomalu. Hvězdínek se chopil svých dalekohledů a Fujařík mu pomáhal.

Hvězdné nebe bylo nádherné, a tak není divu, že se Fujařík opět zasnil a začal zpívat. Tentokrát se však mohl svému zpěvu oddat úplně. Jeho pomalá a klidná píseň se nesla k noční obloze jako něžný vánek. Všichni kamarádi tiše poslouchali a také hvězdy vypadaly, jako by naslouchaly.

A Měsíc? Ten se jemně pohupoval do taktu melodie, záře kolem něho bylo víc a víc a malé skřítky, kteří na něj s úžasem hleděli, zaplavil pocit radosti a pohody.