Kapitola 27. - Nebojsínkova proměna (17. 3. 2024)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 27. – Nebojsínkova proměna

Uteklo pár dní od okamžiku, kdy Radostínek s kamarády přivítal skřítky i zvířátka v novém světě. Všichni byli nadšení a kouzelná země se těšila z každého okamžiku, kdy bylo slyšet veselé povídání, prozpěvování nebo smích.

Každičké ráno s radostí pozorovala mumraj ve skřítčí vesničce, novém utkaném světě i ostatních krajinách. Skřítkové tu žili už nějaký ten pátek, a tak měli čas v kouzelné zemi rozplánovaný. Ráno vstávali sotva se vyhouplo sluníčko nad obzor, do oběda dělali, co je potřeba, a potom si na chviličku odpočinuli.

Pokud nebyli s prací hotovi, pokračovali chvíli odpoledne…ale jenom tak dlouho, aby si mohli užít ještě společnou chvíli na louce, v lese, u rybníka nebo v jiných krajinách.

Jen Rozmarýnka, Vilík a jejich pomocníci to měli maličko jinak. Ráno se každý těšil na dobrou snídani, a tak pekli všechny dobroty večer. O to dřív ale přes den skončili a na odpočívání a své kamarády měli také dost času.

 

Den za dnem ubíhal a Vítek si pochvaloval, jak hezky se všem v kouzelné zemi žije. Jen mu občas bylo divné, že vidí čím dál méně moudrého skřítka Vousáčka. Kamarádi mu říkali, že se Vousáček necítí ve své kůži a chce být nějakou dobu sám.

Vítkovi to ale nedalo. Samotnému přece musí být Vousáčkovi smutno. A jestli se necítí dobře, nebo je dokonce nemocný, měl by mu někdo pomoct. A tak se párkrát za moudrým skřítkem vydal.

Nejdříve mu Vousáček otevřel a maličko si postěžoval, že mu občas bývá smutno. Dříve za ním skřítci chodívali pro radu nebo si jen tak popovídat, ale poslední dobou za ním nikdo nechodí, radit nikdo nepotřebuje a na povídání s ním také nemají čas, protože každou volnou chvilku spěchají všichni za kamarády zvířátky nebo do jiných částí kouzelné země, aby si užili všech jejích báječných míst.

„Ale to je přece báječné, ne?“ řekl mu jednou Vítek a pokračoval: „Často se s ostatními setkávám na louce, v lese nebo v kouzelném světě. A to je moc prima. Taky bys mohl vyrazit třeba k rybníku. Není tam tolik hluku. Sedíme tam, koukáme se na klidnou hladinu, povídáme si, a když má někdo chuť si zadovádět, šplhá na rozhlednu nebo si zaplave v rybníce.“

Pak se rozesmál: „Kachňata minule vymyslela kachní vláček. Na zádech vozila skřítky, a každou chvíli se držela křidélky. Zkoušela tančit, otáčet se i malinko popolétnout. Vypadalo to legračně. A když se chtěli skřítkové osvěžit, odrazili se od zad kachňátek jako od skokanského můstku, nebo se svezli po krku kachňat jako po skluzavce a už byli ve vodě. Tehdy jsme se moc nasmáli.“

„Na takové dovádění už mě neužije,“ odvětil mu tenkrát Vousáček a dodal, že už mu dělá špatně ostré slunce nebo větrnné počasí a trmácet se někam daleko, na to nemá ani pomyšlení.“

Vítek od něj tehdy odcházel docela smutný. Bylo mu líto, že nedokázal Vousáčka rozveselit. Po nějaké době se ale domluvil s ostatními a vymysleli pro nejstaršího skřítka jednoduché vozítko, kterým se mohl vydat, kam jen chtěl.

Vousáček si nový stroj nejdříve vyzkoušel, pak se ale zamračil a mávl rukou: „Tyhle novoty nejsou pro mě.“ Zavřel se ve své chaloupce a nikoho tam dlouhý čas nepustil.

Vítek se tím nejdříve trápil, ale pak si řekl, že si potřebuje jeho starý kamarád asi jen pořádně odpočinout a věřil, že za čas bude opět ten klidný, usměvavý a moudrý skřítek.

Jenomže…

Někdy jdou na nás smutky, které je obtížné zahnat a je pro nás dost těžké se opět rozveselit. Myšlenky máme jen na věci, které nás trápí, a i když kolem sebe máme spoustu přátel, na obloze svítí sluníčko a ptáci vesele zpívají, my to nevidíme. A tak to bylo i s Vousáčkem. Viděl jen samé smutky a paprsky dobré nálady se k němu ne a ne dostat.

A tak se jednou stalo, že se za Vítkem přikutálel Radostínek celý nešťastný, rozcuchaný, tykadélky kýval ze strany na stranu, netrpělivě poskakoval a jeho očka byla plná strachu.

„Copak se stalo?“ přispěchal k němu skřítek, vzal ho do náruče a zeptal se: „Ty ses někým popral? Nebo tě někdo honí? Řekni mi, co se děje?“

Radostínek byl celý nesvůj, ale po Vítkově pohlazení se maličko uklidnil, přiložil mu tykadélka na spánky a zavřel oči. Také skřítek zavřel oči a okamžitě uviděl Radostínkovu krajinu, v níž bylo vše potrháno. Mračna nad ní se kupily jako smečka divokých vlků a v dálce u vysoké hory byla vidět temná koule, z níž sršely blesky.

„No tak, Radostínku, řekni mi, co se děje!“ naléhal Vítek. Radostínek se na něj smutně podíval a znovu zavřel oči.

Koule, která metala blesky všude kolem se teď blížila. Malí chlupáčci před ní prchali, jenomže neměli tolik síly, aby letěli, a tak se kutáleli, poskakovali a snažili se dostat daleko od ní.

Když byla temná koule nadohled, všiml si Vítek, že vypadá podobně jako Radostínek. Rozdíl byl v tom, že to nebyl žádný veselý kamarád, ale pořádně nazlobené stvoření, které mělo chloupky spletené do bodlinek. Těmi trhalo všechno, z čeho byl nový svět utkaný. Ze stromů, trávy i květin tak zbývaly jen cáry světélkujících nitek. Oči nemělo to temné stvoření tak zlé, jak se na první pohled zdálo, ale blesky z nich sršely na všechny strany a ničily, co jim přišlo do cesty.

„Odkud se to vzalo? Takové stvoření přece nemohla vyčarovat kouzelná země!“ zajíkl se Vítek. V té chvíli však zaslechl Radostínkovo zašeptání: „Nebojsínek.“

„To není možné,“ zavrtěl Vítek hlavou a vážně se díval na malého chlupáčka, který se mu třásl v náruči. Ten jen smutně přikývl.

V tom okamžiku si Vítek vzpomněl na Vousáčka a poslední chvíli, kdy se s ním setkal. Tehdy u něj Nebojsínek byl. Snažil se ho rozveselit svým poskakováním, broukáním i blízkostí. Vítek se nad tím tehdy moc nezamýšlel, ale teď, když si na Nebojsínka vzpomněl, vybavilo se mu, jak smutné a uslzené měl oči.

„Musím za Vousáčkem!“ zvolal. Popadl Radostínka a uháněl do skřítčí vesničky. Tam bylo vše vzhůru nohama. Někteří skřítci pofňukávali, jiní se snažili utěšit své malé chlupáče, další zmateně pobíhali, a i když se Fujařík snažil svým zvučným hlasem všechny uklidnit a utišit, nedařilo se mu to.

Do všeho toho ruchu začala oblohu pokrývat tmavá mračna a z dálky byl slyšet hlasitý hrom.

„Kouzelná země! Prosím, pomoz!“ zavolal Vítek, když viděl ten shon a zmatek.

„Dělám co můžu,“ volala slabým hláskem kouzelná země. „Jenomže mraky mě ne a ne poslouchat, a čím víc se snažím Nebojsínka zastavit, tím je to horší.“

„Kde je Vousáček,“ zeptal se Vítek Fujaříka.

„Netuším,“ zavrtěl hlavou Fujařík a pokračoval: „Jakmile se přikutáleli vyděšení chlupáčci, hned jsem za ním spěchal. Vůbec neotvíral, a když jsem vyrazil dveře, chaloupka byla prázdná.“

To už se ale ozvala kouzelná země: „Vousáčka jsem zahlédla v Radostínkově krajině, ale podle těch nejtmavších mraků, které se ženou až sem, myslím, že je někde v krajině kouzelné.“

„Musíme za ním!“ zavolal Vítek a poprosil Fujaříka: „Zkus prosím zazpívat nějakou radostnou píseň. Třeba se nám podaří všechny uklidnit. Budeme potřebovat pomoc.“

Fujařík si trošku povzdechl. Nevěřil sice, že by písnička mohla pomoci, ale za pokus to stojí. A Vítek často ví, co je potřeba. Přitulil se tedy ke svému chlupatému kamarádovi, zavřel oči a po chvíli začal zpívat.

Melodie písně nejdříve byla jemná, a slyšeli ji jen ti, kteří byli nejblíž. Díky tomu, že se do ní zaposlouchali, však ubylo hluku. A tak brzy ztichl celý dav a vesnicí se ozýval jasný Fujaříkův hlas.

Vítek měl pravdu. Píseň plná radosti skřítky ztišila, a také všichni chlupáči teď vypadali klidněji. Když to Fujařík viděl, přidal píseň ještě jásavější a brzy se na tvářích skřítků sem tam objevil i úsměv.

Když Fujařík dozpíval, zavolal Vítek: „Potřebuju teď od vás všech pomoc. Vypadá to, že Vousáček je natolik nešťastný a smutný, že se jeho Nebojsínek a možná i on, změnil. Potřebuji teď vaše úsměvy, lásku a pokojná srdce. Musíme Vousáčkovi ukázat, že není sám.“

„Pospěšte si,“ volala kouzelná země, „pomůžu vám!“

Během chviličky se od skřítčí vesničky linula cesta zalitá jasným sluncem, kolem níž rozkvétaly zlatavé petrklíče, které měl Vousáček tolik rád. Skřítkové v čele s Vítkem a Fujaříkem se vydali pěšinou až ke kouzelné krajině.

Obloha byla temná, jen malou skulinou prosvítaly sluneční paprsky, které ozařovaly rozkvetlou cestu. Kolem skřítků teď poletovali také jejich chlupatí kamarádi, kteří vypadali mnohem klidněji a společně tkali jemnou síť, která měla alespoň na chvíli zastavit Nebojsínka.

„Vousáčku!“ zavolal Vítek v okamžiku, kdy spatřil nejstaršího skřítka. „Jsme tady pro tebe! Pojď mezi nás!“

„Vousáčku, máme tě rádi!“ ozývaly se některé hlásky.

„Nebuď smutný, jsi náš kamarád,“ volali další.

„Potřebujeme tě! Zkus se zase usmívat. Uvidíš, že to s námi zvládneš,“ říkali jiní.

Zamračený Vousáček se na ně podíval a zavolal si Nebojsínka. Než však k němu doletěl, chytil ho Radostínek s ostatními do zářivé sítě. Nebojsínek se cukal, ale síť ho omotala tak pevně, že se z ní nemohl vytrhnout.

Mezitím doběhl Vítek k Vousáčkovi a pevně ho objal. Vousáček se z jeho objetí chtěl vymanit, ale to už přibíhal také Fujařík a ostatní a společně vytvořili jedno obrovské skřítčí objetí.

Vousáček se rozplakal. Jeho zamračená tvář začala pomalu roztávat a Nebojsínek, který byl chycený v síti se začal měnit. Už nebyl plný bodlinek, ale jeho srst byla opět uhlazená a jemná. Oči se mu rozjasnily a blesky se změnily v malé jiskřičky, které mu zableskly v očích a projasnily je. Síť kolem něj se pomalu rozplynula.

Nebojsínek, Radostínek a další chlupáčci spojili své zlatavé nitky a propletly je jako jemné ruce mezi skřítky. Vše kolem se rozzářilo, mraky na nebi se postupně rozplynuly a kouzelná země si hluboce oddechla.

Od té doby se všichni snažili, aby nezapomínali na své přátele, a když viděli, že někoho něco trápí nebo je smutný, přispěchali k němu, aby ho vyslechli, pomohli mu nebo ho alespoň obejmuli. Protože takové laskavé objetí dokáže divy. Snad ještě větší než čarování kouzelné země.