Kapitola 28. - Krajina vědění (31. 3. 2024)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 28. – Krajina vědění

Od té doby, co se s Vousáčkem a Nebojsínkem stala ta zvláštní proměna, snažili se skřítkové být tu víc jeden pro druhého a všímat si, jestli někoho něco netrápí. Také teď zůstávali častěji ve vesnici, zvali zvířátka na návštěvu a povídali si s Vousáčkem. Ten už byl zase spokojený a usměvavý.

A když náhodou na některého ze skřítků či zvířátek přišla smutná chvíle, na nic nečekali a šli se vypovídat za kamarády.

Když je totiž na jednu starost více usměvavých tváří, hned je každému veseleji. A hlavně… nikdo už nechtěl, aby se opakovalo to, co se nedávno stalo s jejich přáteli.

Však to bylo Vousáčkovi ještě dlouho líto. Nechtěl kouzelnou zemi nijak zranit, ani ničit. Jeho srdce plné žalu a smutnu však tenkrát úplně ztmavlo a on se nepoznával.

Naštěstí tu byli jeho přátelé, kteří mu pomohli překonat tohle zlé období a on se opět mohl radovat ze života.

 

Radostínek s ostatními znovu utkali svoji zářivě jemnou krajinu a Vítek opět nasedl do vlaštovky, aby zmapoval celou kouzelnou zemi, která nedávno změnila svůj tvar. Však už je načase, aby dokončil mapu i model kouzelné země. A aby mu šla práce rychleji od ruky, přizval si na pomoc Lesanku a Stavílka.

Moc rád by také skřítkům představil poslední krajinu, která tenkrát spolu s Radostínkovým světem vznikla, ale když si vzpomněl na Vousáčkovy smutky, bál se, že je ještě brzy.

A tak maloval, popisoval a spolu se Stavílkem a Lesankou tvořili model, který chtěli skřítkům ukázat. Určitě bude moc fajn, když je Vítek postupně s celou kouzelnou zemí seznámí také z výšky, do níž může vlaštovka vystoupat. Skřítků i zvířátek je ale hodně, a tak to bude nějakou dobu trvat. Mezitím mohou všichni obdivovat tvar jejich kouzelného světa hezky ze země.

„Nikdy by mě nenapadlo, že bude kouzelná země vypadat jako barevná stuha uvázaná do mašličky,“ usmála se Lesanka a opatrně modelovala les, který zdobil jeden její okraj.

„Jak vlastně vypadala kouzelná země před tím?“ zeptal se Stavílek.

Vítek zakryl svou čepičkou model utkané krajiny a oběma dlaněmi překryl další novou krajinu. „Nám s Hvězdínkem to připadalo jako kometa,“ odpověděl Vítek.

„No jo,“ přikývl Stavílek, „trošku to tak vypadá.“ Potom zvedl Vítkovu čepičku, a když Vítek oddělal obě dlaně, dodal: „Ale mně se stejně líbí ta mašle. Víš, je to, jako by byla kouzelná země dárek a všechny krajiny ji ozdobily.“

„A moc hezky,“ ozvala se Lesanka a koukla se na Vítka: „Nemohli bychom se do nové krajiny podívat alespoň sami?“ A než stačil Vítek odpovědět, pokračovala dál: „Vím, že jsi chtěl, abychom novou krajinu viděli všichni dohromady. Ale jestli máme vytvořit její model, měli bychom přece vědět, jak vypadá, ne?“

„Už jsem o tom přemýšlel,“ řekl Vítek a potutelně se zadíval na své kamarády.

„A vezmeš nás tam?“ otázal se nedočkavě Stavílek.

„Vezmu,“ usmál se na oba skřítek Vítek. V tu chvíli začala Lesanka vesele tančit a Stavílek radostně poskakoval kolem ní.

A tak se další den vypravili k vlaštovce, aby spolu s Vítkem zmapovali také poslední krajinu. Jakmile se dostali až nad ni, nemohli odtrhnout oči od košatého stromu, který stál majestátně uprostřed.

„Je nádherný,“ špitla Lesanka, „a tak dokonalý, pravidelný. Takový jsem ještě neviděla. Jen je na něm něco zvláštního.“

„No, to je,“ zasmál se Stavílek. „Vždyť na něm místo listů rostou knihy. Podívej!“ ukázal na jeho korunu, k níž se blížili.

„To je báječné,“ zavolala Lesanka, a kdyby nebyla zvědavá na ostatní prapodivné věci a rostliny, tak by se nejraději posadila na jednu ze silných větví a sáhla by po nejbližší knížce. Moc ráda totiž četla.

„To je knihostrom,“ řekl Vítek a ukázal opodál: „A tamhle je hudební louka.“

Lesanka se chystala zeptat, proč se louka jmenuje zrovna hudební, ale to už byli natolik blízko, že uslyšela jemný cinkot zvonků, táhlé troubení hluchavek, podmanivou melodii, kterou vykouzlily pevně natažené pavučinky na jitrocelových listech, bubnování blatouchových listů a další tóny, jichž byla hudební louka plná.

„Co je to za krajinu?“ zeptala se užasle.

„Přece krajina vědění,“ odpověděl Vítek. „Víte, chtěl jsem, aby se každý mohl naučit cokoli, co ho bude bavit.“

„To byl dobrý nápad, Vítku,“ pochválil ho Stavílek a hned se zajímal, co je to tamhle za podivné vejce, z něhož se kouří. „Snad nějaká pec nebo vejcovitý komín podzemního domu?“ hádal.

„Kdepak, v tomhle vajíčku je celá laboratoř. Můžeš si tam zkoušet pokusy s vodou, ohněm, zemí, vzduchem… Prostě s čímkoli tě napadne,“ vysvětloval Vítek.

„Aha,“ přikývl Stavílek a poprosil Vítka, aby zaletěli k té obrovské šnečí ulitě, kterou zahlédl za potokem.

„Jé, tady najdou spoustu zábavy naši nejmenší skřítci,“ vykřikla nadšeně Lesanka, když viděla všechny ty skluzavky, houpačky, šplhadla i překážkové dráhy.

„Já myslím, že si tu s radostí zadovádí i někdo z nás, starších,“ odvětil Stavílek a nemohl spustit oči ze skluzavky, která obtáčela celou šnečí ulitu.“

Vítek se usmál: „Jsem rád, že se vám krajina vědění líbí.“ Potom ukázal na část potoka, který se klikatil blízko šnečí ulity a kousek za ní se rozšiřoval: „A tady je takový malý vodní svět.“

„Téda, to je paráda,“ vyhrkl Stavílek a pozoroval všechna ta stavidla, kola, páčky, i důmyslně (a tak trošku legračně) vymyšlený pohon malé loďky, jejíž plavba nebyla moc dlouhá, zato končila v jeskyni za vodopádem.

„Ostatní budou určitě moc nadšení,“ řekla Lesanka a zeptala se na obrovskou motýlí kuklu, kterou právě míjeli.

„Schválně, jestli na to přijdete,“ mrkl na oba Vítek a začal povídat: „Jak víte, tak se z kukly zrodí úplně nový motýl.“

Bylo vidět, že Lesanka se Stavílkem přemýšlí, a tak je Vítek nechal a teprve po nějaké chvíli pokračoval: „A tak se také z naší kukly…“

„Narodí ten největší motýl na zemi,“ zkusil to Stavílek.

„Já myslím, že se něco narodí, ale tak veliké to asi nebude,“ dumala Lesanka.

„Možná to nemusí být živé,“ napovídal skřítek Vítek.

„Tak by to mohl být třeba nějaký nápad, ne?“ zkusil to ještě jednou Stavílek.

„Výborně,“ zatleskal Vítek ručkama, „myslel jsem, že by to mohla být taková velká dílna, v níž bychom mohli vymýšlet něco nového a zároveň měli prostor na to, abychom to mohli vyrobit.

Stavílek vypjal hruď a ukázal na kuklu: „Tak tohle místo si zamlouvám já.“

„Ale nějací pomocníci by se ti mohli hodit, ne?“ přicupitala k němu Lesanka.

Vítek se zasmál: „Nebojte, do téhle kukly se vejde mnoho skřítků, kterým se v hlavě honí nové nápady.“ Potom se zeptal: „Prohlédli jste si všechno dobře? Můžeme letět zpátky?“

Lesanka se Stavílkem na sebe koukli a maličko se zamračili. Krajina vědění byla opravdu báječná a kdyby mohli, hned by tady zůstali. Dobře ale věděli, jak důležité je teď dokončit model kouzelné země, aby ho mohli představit všem obyvatelům. Kromě toho věřili, že už je Vousáček v pořádku, a tak to přece jen nebude dlouho trvat, a společně s ostatními sem vejdou.

A pak si budou moci užívat všech radostí této krajiny.