Kapitola 4. - V mechu a jehličí (19. 2. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 4. – V mechu a jehličí

Když se luční koník Toník a skřítek Vítek vydali po nové cestičce, kterou pro ně vykouzlila kouzelná země, našlapovali opatrně a s očekáváním, co je na jejím konci čeká.

Nová část kouzelné země se před nimi pomaličku otvírala a oni bedlivě pozorovali každý kamínek, stéblo trávy, kytičku či broučka, keř, strom, další strom, další a další.

„Jú, co jsi to pro nás vyčarovala?“ zeptal se skřítek kouzelné země, když se před nimi objevila krajina plná různých stromů a nových vůní.

„To je les,“ odpověděla kouzelná země a pokračovala: „Jestli se ti líbila louka, les tě také určitě příjemně překvapí.“

Vítek poděkoval a pobídl koníka Toníka k dalšímu skoku. Toník však zavrtěl hlavou: „Raději slez. Já se tady skákat bojím. Zem vypadá jinak než na louce. Co když se mi někde smekne nožka a spadneme oba?“

Vítek tedy slezl, pohladil Toníka po hlavě a konejšivě řekl: „Ničeho se neboj. Kouzelná země by pro nás určitě nevykouzlila nic nebezpečného. Ale máš pravdu. Bude lepší, když do lesa vstoupíme hezky pomalu a v klidu.“

Pak udělal pár prvních kroků, otočil se a na Toníka se zeširoka usmál: „Je to tu měkoučké. Tak pojď a už se neboj.“

Luční koník si poskočil a následoval skřítka. Opravdu. Lesní pěšinka byla heboučká a měkoučká. Občas je sice potrápilo spadané jehličí, ale jinak to byla příjemná procházka.

Les byl oproti louce úplně jiný. Všude kolem byly vysoké stromy a sluneční paprsky, které mezi nimi prosvítaly, vypadaly kouzelně. Ptáčci tady zpívali jemně a tiše, všude to příjemně vonělo, vzduch byl svěží a na první pohled to vypadalo, jako by tady ani moc zvířátek nebylo.

Brzy se však ukázalo, že živo je v lese také dost. Když totiž oba kamarádi došli k malé mýtince, ozvalo se nad nimi: „Kuku, kuku, vítej, kluku.“

Byla to kukačka. A pěkně zvědavá. V okamžiku, kdy koník se skřítkem vešli do lesa, letěla na louku, aby od ostatních ptáčků vyzvěděla, jaká pak návštěva to do lesa přišla.

Teď létala oběma kamarádům nad hlavou a kukala ostošest.

„Hej, hola,“ volal na ni Vítek, „poleť blíž! Kdopak jsi? A jak o nás víš?“

Kukačka si ještě několikrát zopakovala to svoje: „Kuku, kuku, vítej, kluku.“ Potom se pomaličku snesla na pařez poblíž Vítka a Toníka a spustila: „Zahlédla jsem vás hned, jak jste přišli. Ne, že byste byli tolik hlasití, ale slyšet vás v tom lesním tichu docela bylo.“

Potom na oba zamrkala: „A kdo jsem? To je přece jasné podle mého kukání, ne?“

Skřítek zavrtěl hlavou: „To ani ne. Takového ptáčka, jako jsi ty, jsme ještě neviděli. Takže tě neznáme.“

Kukačka na ně vyvalila oči: „Ne? To nevadí. Tak já vám to povím. Jsem kukačka Kačka.“ Pak na ně ukázala: „Ty jsi skřítek Vítek, ty luční koník Toník a přišli jste se podívat, jak to u nás v lese vypadá.“

„Jak to všechno víš?“ užasli kamarádi.

„Úplně jednoduše,“ klapla zobáčkem kukačka, „letěla jsem na louku, odkud jste přišli a zeptala jsem se ptáčků zpěváčků.“

Kukačka se chtěla ještě zeptat, jak se jim v lese líbí a jestli by třeba nechtěli někoho, kdo jim les ukáže, ale to už k nim přibíhal srneček Janeček, kukačka se polekala a uletěla.

Srneček Janeček si skřítka i koníka dlouho prohlížel. V lese viděl spoustu mrňavých obyvatel, ale luční koník i skřítek pro něj byli úplně noví.

Brzy se ti tři skamarádili a srneček jim nabídl, že je povozí po lese na svém hřbetě. To bylo něco pro Toníka i Vítka. Ze srnčího hřbetu byla po okolí báječná podívaná. Jen se museli Janečka pořádně držet, protože při jeho hopsání by se mohlo lehce stát, že spadnou zpátky na zem.

Srneček byl šikovný průvodce, a i když mu do dospělosti ještě nějaký ten čas chyběl, o lese toho hodně věděl, a tak dokázal pojmenovat nejeden strom, rostlinku či zvířátko.

Toníka nejvíc nadchli mravenci. Žasl nad jejich velikou silou, když viděl, jak unesou věci mnohem větší, než byli oni sami. Zároveň obdivoval, s jakou pílí staví mraveniště a starají se o sebe navzájem. To luční koníci neznají. Hopsají si pěkně v trávě na louce, a když si chtějí zdřímnout, stačí jim najít nějaký hezký lístek a během chvilky spí.

Vítek byl zase nadšený z malých červených broučků, které zahlédl u kmene starého smrku. Stále měli na pilno a bylo jich tam nepočítaně. Připomínali mu berušky, protože na červených krovkách měli pár černých skvrnek. Jenomže berušky byly hezky vypouklé, kdežto tihle broučci byli takoví zvláštně připláclí.

„To jsou ploštice,“ odvětil srneček a o broučky se dál nezajímal. Vítek ale zpozorněl a hned si je šel prohlédnout.

„Kdepak, my nejsme jen obyčejné ploštice,“ kroutil hlavou jeden z broučků. „Ploštice jsou sice naše sestřenice přes koleno, ale kde se na nás hrabou. My jsme ruměnice. Jen se podívejte, jak hezky jsme zbarvené. To se s těmi hnědými a zelenými plošticemi v maliní či ostružiní nedá vůbec srovnávat,“ pyšně natočila hlavičku jedna z ruměnic a už si to šupajdila zase mezi ostatní.

„Nevím, co máte proti zelené,“ ohradil se koník Toník.

Srneček Janeček se k němu naklonil a zašeptal: „No, a já zas vím, že obyčejné ploštice sice nejsou tak hezky barevné, ale rozhodně nejsou tak namyšlené.“

Vítek se zasmál. Pak se tázavě podíval na Janečka a zeptal se: „A co je vlastně to maluní a ostruní?“

Teď se zase zasmál srneček: „Žádné maluní a ostruní. Správně je to maliní a ostružiní, víš? A k tomu vás moc rád dovezu. Je to tady nedaleko a myslím si, že malá svačinka nám rozhodně neuškodí.“

Za chviličku stáli všichni tři u malinového keře, na kterém se začínaly červenat první maliny. Červené plody sice nebyly tak sladké jako jahody, ale bříšku udělaly stejně dobře. Při svačince si Vítek popovídal s několika zvědavými plošticemi, které na ně vykoukly zpod listů maliníku, a sám musel uznat, že jsou to příjemné a veselé společnice.

„Teď vás ještě dovezu za medvídkem Davídkem. Je to takový veselý huňáč,“ nabídl se srneček.

Koník Toník mu hned vyskočil na záda, ale skřítek Vítek si jen povzdechl: „Já už jsem moc unavený. Nejraději bych teď byl ve své ořechové postýlce.“

Luční koník k němu přiskočil a pobídl ho: „Tak si vylez na mě a já tě domů zavezu.“

Vítek se na něj vděčně usmál: „Děkuju. Jsi prima kamarád.“

„A já vás svezu alespoň na kraj lesa. Co říkáte?“ mrkl na ně Janeček.

Díky jeho rychlým nožkám byli za chviličku u vyšlapané cestičky, kde se rozloučili a slíbili mu, že za ním brzy opět přijdou. Pak nastartoval své silné nohy koník Toník a než se Vítek nadál, stáli u skřítkova květinového domečku.

„Ten je moc hezký,“ chválil domeček Toník a hned začal nakukovat do okýnka.

„Jestli chceš, pojď dál. Místa je dam habaděj. Můžeš si také odpočinout,“ nabízel skřítek.

„Kdepak, až někdy příště,“ řekl Toník, zamával tykadélky a byl ten tam.

Vítek se pomaličku odšoural do svého pokojíčku a hned, jak si vlezl do postýlky usnul. Však toho dnes zažil až až.

A kouzelná země? Ta vše s radostí pozorovala a pochvalovala si, jak je jí se skřítkem Vítkem i ostatními živými tvorečky milo a veselo.