Kapitola 7. - Plavba po rybníce (2. 4. 2023)

Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 7. – Plavba po rybníce

Na kraji lesa v měkkém mechu sedí skřítek Vítek, koník Toník, srneček Janeček a medvídek Davídek. Skřítek spolu s koníkem koupou svoje nožky v chladivé vodě potůčku a všichni s nadšením nasávají vůni rozkvetlých lip okolo.

Hru na hádání už dohráli a teď si povídají. Ptáte se o čem? O lese, o zvířátkách, o rostlinách i o slunci a hvězdách. Také kouzelná země poslouchá a je jí moc hezky.

Když byla ještě úplně prázdná, bylo jí smutno. Se skřítkem Vítkem a jeho kamarády se však všechno změnilo. Každý den je plný radosti a kouzelná země si užívá nejen společnosti svých malých obyvatel, ale také čarování, které jí jde den ode dne líp.

Kochá se tedy krajinkami, které už stvořila, a přemýšlí, co by mohla vykouzlit příště. Vtom zaslechne, jak se medvídek Davídek ptá: „Vidíte to taky?“

„Co?“ ptá se zvědavě skřítek Vítek a rozhlíží se kolem.

„No, vlastně nic. Ono je totiž před námi úplné bílo. Jako by tam byla mlha,“ vysvětluje medvídek.

„Aha,“ přikývne Vítek a začne vysvětlovat: „To máš totiž tak. Já jsem se teprve nedávno narodil a naše kouzelná země je vlastně taky ještě takový mrňous. Tedy, ona je mnohem starší než já a taky asi opravdu rozlehlá a veliká, ale když jsem tu ještě nebyl, byla úplně prázdná a teprve teď, společně se mnou, začíná růst a plnit se různými krajinami, víš?“

Kouzelná země se musela takovému vysvětlení zasmát. Smála se jemně a zvonivě. Její smích dolehl i k uším kamarádů. Skřítek se rozhlédl a zavolal: „Copak to není pravda?“

„Je to pravda,“ přisvědčila kouzelná země, „já se jen smála tomu, že jsem vlastně taky ještě takový mrňous. A je to tak, jak říkáš. Jsem opravdu veliká a jestli chcete, vykouzlíme společně další místo, které můžete prozkoumat.“

„My budeme kouzlit všichni?“ divil se medvídek Davídek.

„To vážně jde?“ ptal se nevěřícně koník Toník.

Skřítek Vítek si nadšeně povyskočil a vesele zvolal: „Jasně, že to jde. Stačí si přát něco hezkého a báječného a naše kouzelná země nám to vyčaruje. Že ano?“

„Moc ráda!“ ozvala se kouzelná země a pokračovala: „Jaké bude vaše přání?“

Nu, to bylo těžké. Medvídek Davídek miloval med, ale o ten se s ním jednou za čas rozdělí lesní včelky. Koník Toník zase rád skákal, ale k tomu přece nic nepotřeboval. Nožičky měl hezky hopsací, a pokud by chtěl skákat ještě víc, stačily mu k tomu kouzelné hříbky v lese.

Srneček Janeček také přemýšlel, co by rád. Nejraději měl čerstvý jetel k snídani, ale toho bylo na louce uprostřed lesa co hrdlo ráčí. A skřítek Vítek? Tomu s jeho kamarády vlastně taky nic nechybělo. Měl si teď s kým hrát i povídat a bylo mu moc hezky.

Všichni čtyři teď seděli celí zamyšlení, dívali se jeden na druhého i na les kolem sebe a přemýšleli, čím by jim mohla udělat kouzelná země radost.

„Tak já vymyslím něco za vás,“ špitla kouzelná země.

Vtom se však Davídek zadíval na potůček, který teče kolem nich a zahlédl na něm mravence. Ten stojí na zeleném lístku, modřínovou větvičku má jako veslo a vesele na ně mává.

„Jé, podívejte!“ ukazuje Davídek ostatním, „ten mravenec se ale má. To bych si také nechal líbit. Vozit se na vodě a plout o závod.“

„To by bylo prima,“ přidal se k němu koník Toník.

„Tak co tahle si přát nějakou obrovskou loďku, na kterou se vejdeme všichni,“ navrhl skřítek Vítek.

„Jenomže taková loďka by se na náš lesní potůček nevešla,“ poznamenal srneček Janeček.

Měl pravdu. Potok byl úzký a lodička, na níž by byli všichni kamarádi, by potřebovala spíš říčku než potok.

Tu se ale kouzelná země opět zvonivě zasmála: „Už vím! Vím co pro vás vykouzlím! Podívejte!“

Od místa, kde končil les a začínalo mlhavé nic, se začala vinout modravá cestička. Rozvíjela se před zvířátky a skřítkem jako jemný koberec. Byla plná hladkých oblázků a modro stříbrné paprsky, které se mezi nimi proplétaly jako vodní pramínky, pomalu odkrývaly další část kouzelné země.

Tráva na ní byla nízká a jemná. Když se do ní zabořily Vítkovy nožky, jako by chodil v měkké peřince.

Uprostřed se třpytila vodní hladina rybníka a u břehu byla přivázaná dřevěná loďka veliká tak akorát, aby se na ni všichni vešli. Zdobila ji zářivě bílá plachta, na které byl ornament modro fialového květu. Přesně takového, z něhož se narodil skřítek Vítek.

„Juchú, to je ta nejkrásnější loďka, jakou jsem kdy viděl,“ zajásal medvídek Davídek.

„Ty už jsi před tím nějakou loďku viděl?“ zajímal se srneček Janeček, který dřevěné plavidlo viděl prvně a nechápal, kde mohl jeho kamarád vidět jinou loďku.

„Jasně,“ přikývl Davídek a vesele dodal: „Mravenec v lese ji neměl zdaleka tak krásnou, velikou a pevnou.“

Ostatní se medvídkově odpovědi srdečně zasmáli a koník Toník se zeptal: „Půjdeme se projet hned nebo nový ostrůvek nejdříve prozkoumáme?“

„Já bych byl pro to zkoumání,“ usmál se Vítek a rozhlédl se kolem sebe, „tamhle ten obrovský květ vypadá dost zajímavě.“ Ukázal na veliký tulipán, který se tyčil dokonce až nad koruny těch nejvyšších stromů.

„Souhlasím,“ poskočil si Toník a začal skákat k obří rostlině.

„Já se také přidám,“ souhlasil srneček a rozběhl se za lučním koníkem.

„A co ty?“ podíval se Vítek na medvídka.

Medvídek Davídek se chvíli ošíval, a pak nesměle řekl: „Jestli nevadí, mě už docela bolí tlapky a rád bych si odpočinul. Třeba na té krásné loďce, která je pro nás přichystaná. Nebude ti to vadit?“

„Kdepak,“ zvolal vesele skřítek Vítek, zamával Davídkovi a už si to šupajdil za kamarády. Davídek se spokojeně usmál a odběhl k loďce.

 

Vítek chvíli šel a chvíli běžel. Jenomže koník Toník, i když je maličký podobně jako on, je přece jenom díky svému skákání mnohem rychlejší. A srneček Janeček? Ten je veliký a jeho čtyři nožky ho rychle dopraví tam, kam potřebuje. Vítek osaměl a povzdechl si: „Byli tak nadšení, že na mě zapomněli.“

Pak si ale vzpomněl na všechno to zkoumání, které na něj čeká a s radostí se vydal dál.

Vtom se za ním ozvalo: „Nechceš svézt?“

Vítek se otočil. Za ním stál srneček Janeček a mezi ušima mu seděl koník Toník. Skřítek vykulil oči: „Jak je možné, že jste tady, když jste před chvílí běželi tamhle? Myslel jsem, že jste na mě zapomněli.“

Srneček se maličko začervenal: „Víš, my na tebe opravdu na chvilku maličko zapomněli.“

„Ale pak mě Janeček dohnal a vzpomněli jsme si, že nejsi tak rychlý jako my a vrátili jsme se pro tebe,“ vysvětloval Toník.

„Jen jsme si společně oběhli rybník, obhlédli loďku a teď jsme tady,“ dodával Janeček.

„To jsem moc rád,“ usmál se skřítek, vyšplhal se srnečkovi mezi uši, uvelebil se vedle koníka Toníka a za chvilku už si užíval jízdu novou krajinou.

Ta byla celá pokryta jemnou travou. Cestou k velikému tulipánu proběhli také kolem několika stromů a keřů, viděli rozkvetlé záhony tulipánů, narcisů i hyacintů a na chvíli se zastavili u malé říčky, v níž zahlédli mnoho rybiček.

Nakonec dorazili až k obrovské rostlině.

„Podívejte, ta má stonek snad ještě silnější než kmen támhletoho stromu. A dokonce jsou tam dvířka!“ ukazoval nadšeně skřítek.

Srneček Janeček se k nim hned rozběhl a brzy už byli všichni uvnitř tulipánového stonku a po točité plošině stoupali výš a výš. Přibližně uprostřed své cesty nahoru uviděli světlý otvor. Když jím vykoukli ven, viděli malou terásku. Ta byla vlastně vytvořena na ohybu tulipánového listu, který vedl zpátky dolů a vytvářel tak skluzavku. Skluzavka vedla na místo vystlané měkkým mechem se spoustou jemných peříček.

 

Vypadalo to moc lákavě. Vítek se svými dvěma kamarády se však rozhodli, že zkusí vyjít až úplně nahoru do tulipánového květu. Bylo to sice docela namáhavé, ale stálo to za to. Z květu byl totiž rozhled do celého okolí.

Les, který byl nedaleko, vypadal z výšky jako pichlavý ježčí kožíšek. Jen s tím rozdílem, že byl zelený a uprostřed něj vytvářela holá mýtinka s loukou světlou lysinku.

Barevná louka, která byla mnohem dál, zase vypadala jako duhový knoflík s otřepanými okraji.

Vítek dokonce zahlédl svůj květinový domeček. Byl mnohem blíž, než si myslel, a když se na ostrůvek, kde bydlel, dobře podíval, viděl, že by stačila krátká cestička, která by propojila jeho domov s nynější krajinou.

Z výšky tulipánového květu si mohli všichni dobře prohlédnou také nový svět, který pro ně vyčarovala kouzelná země.

Rybník s třpytivou vodní hladinou odrážel sluneční paprsky jako zrcátko.

Říčka, která protékala poblíž, vypadala jako stříbrná stuha zdobící zelenkavou trávu.

Na jednom okraji nového ostrůvku stálo několik listnatých stromů. Ty obklopovaly oblázkovou cestičku, která vedla z druhé strany k rybníku a vytvářely tak alej, v níž mohl každý najít příjemný stín.

„Pojďme se sklouznout,“ zaprosil najednou koník Toník, kterému nešla z hlavy skluzavka z tulipánového listu.

„Proč ne, taky už se moc těším,“ řekl Vítek.

„Já se těším, ale zároveň se bojím,“ špitl srneček Janeček, „co když se mi moje čtyři nožky zapletou a já spadnu.“

„Neboj,“ těšili ho kamarádi, „však to nějak vymyslíme.

A vymysleli. Srneček si na konci terásky sedl na zadeček, zadní nožky měl natažené před sebou a přední držel u sebe a jako by se o ně maličko opíral. Potom se trošku odrazil a šup, už byl dole, kde na něj čekal skřítek Vítek.

Brzy za nimi přiklouzal také Toník a po chvilce už bylo vidět všechny tři kamarády, jak uhání k rybníku. Tedy on uháněl zase jenom Janeček. Toník s Vítkem se vezli tentokrát na jeho zádech a užívali si rychlou jízdu na srnečkově hřbetě.

Když dorazili k rybníku, velice se podivili. Břeh prázdný a loďka nikde.

„Kde asi může být?“ divil se Toník a kroutil hlavou: „Přece ji nemohl medvídek nikam odnést, ne?“

„Odnést ne, ale mohl s ní odplout. Podívej!“ ukázal srneček na lodičku s bílou plachtou, která se pohupovala uprostřed rybníku.

„Medvídku Davídku! Připluj zase zpátky! Chceme se také svézt!“ volali kamarádi. Medvídek se však neozýval.

„Kvak, jestli voláte toho chlupáče v loďce, tak se asi nedovoláte. On totiž usnul. Kvaky, kvak,“ ozvalo se blízko nich. Byla to žába, která si pohodlně hověla ukryta v rákosí.

„Usnul? Ale jak se tedy dostal od břehu?“ ptal se Vítek.

„Kvak, to bylo tak. Váš kamarád sice usnul, ale po nějaké chvíli se začal ohánět po zvědavé mušce, která se mu usadila na nose, rozhoupal loď a uvolnil tak lano,“ vysvětlovala žába.

„Jé, a jestli se probudí a pořádně se nerozhlédne, skončí ve vodě,“ strachoval se srneček, který si nebyl jistý, jestli umí Davídek plavat.

To už ale všem do uší zafoukal vítr: „Jen se nebojte, já vám pomůžu!“ Prohnal se nad hladinou rybníka a fú. Mocně foukl do plachty a loďka se pohnula.

Netrvalo dlouho a díky větru byla loďka brzy u břehu i se spícím medvídkem, který o ničem nevěděl.

„Děkujeme!“ zavolal skřítek Vítek.

Vítr se zatočil a zaševelil: „A teď si nastupte, povozím vás!“

Skřítek Vítek, luční koník Toník i srneček Janeček do loďky s radostí nastoupili. Přizvali také žábu, aby se k nim přidala. A tak se za okamžik po hladině rybníka proháněla dřevěná loďka s plachtou a z její paluby se ozývaly jásavé výkřiky všech námořníků, kterým se plavba tuze líbila.

A medvídek Davídek? Toho z tvrdého spánku nevyrušil ani jásot nadšených kamarádů, a když se probudil v loďce, která už zase stála u břehu, divil se, proč se všichni smějí jeho dotazu, kdy už se konečně vydají na tu slíbenou plavbu po rybníce.