Kapitola 8. - Okřídlená plavidla (16. 4. 2023)

 Kouzelná země skřítka Vítka

Kapitola 8. – Okřídlená plavidla

 

Díky větru si všichni kamarádi užili báječnou plavbu po rybníce. Tedy kromě medvídka, který všechno zaspal. Když se ale probudil, vyprávěli mu o tulipánové rozhledně i skluzavce, po níž se svezli a Davídkovi slíbili, že k ní spolu zajdou ještě znovu. Kdo by si nechal ujít tak prima klouzání.

Teď ale všichni seděli na břehu rybníka, kochali se krásným slunečným dnem a povídali si. Bylo moc fajn, že jim kouzelná země vyčarovala právě tuhle krajinu a těšili se, až ji budou kousek po kousku objevovat.

Když si odpočinuli, vydali se nejdříve prozkoumat protější břeh rybníka. Tam se totiž nad hladinou sklánělo několik vrb, které je lákaly svým chladivým stínem a zároveň byly domovem pro několik ptáčků zpěváčků, jejichž písnička je vábila svou klidnou melodií.

Když přišli blíž, pod jedním z vrbových kmenů dokonce objevili útulné hnízdo. V něm pohodlně seděla kachna a kolem ní se tiskla tři žlutá káčátka.

Jakmile zahlédla nenadálou návštěvu, přikryla drobná kachňátka svými křídly, přikrčila se víc k zemi a začala volat: „Nechoďte blíž! Bojím se o své děti! Jděte pryč!“

„Ahoj,“ pozdravil ji skřítek, „nás se bát nemusíš. Ale neboj, blíž už nepůjdeme,“ dodal, když viděl, jak je kachna ustrašená. Potom ale pokračoval: „Já jsem skřítek Vítek a tohle jsou moji kamarádi - luční koník Toník, srneček Janeček a medvídek Davídek. Šli jsme objevovat zdejší krajinu, a při tom jsme našli tebe. Kdo jsi?“

Kachna se na skřítka i jeho kamarády zkoumavě zadívala, a když viděla, že jí snad žádné nebezpečí nehrozí, maličko se uklidnila, zavrtěla se ve svém hnízdě a řekla: „Já jsem kačenka Boženka a tohle jsou moje děti.“

Popostrčila káčátka blíž, aby se s nimi pochlubila. Káčátka byla žluťoučká a pěkně heboučká. Na nová zvířátka se zkoumavě dívala a jedno odvážnější dokonce vyskočilo z hnízda a přikolébalo se blíž ke skřítkovi.

„Kač, ty máš hezká barevná peříčka na hlavě. Taky bych chtělo taková,“ řeklo Vítkovi.

„Ale kdepak,“ zavrtěl hlavou skřítek, „to jsou vlasy. Víš, já nemám peří jako ty.“ Pak se na kachňátko usmál: „Zato ty máš nádhernou barvu. Jsi jako sluníčko. A taky tak hezky hřeješ,“ dodal, když se přitiskl k měkkému kachnímu tělíčku.“

Kachna byla ráda, že jsou noví hosté tak přátelští, a tak skřítkovi i ostatním navrhla: "Chystáme se k rybníku, kde ty své drobečky naučím plavat. Nechcete se přidat?“

To bylo něco pro kamarády. Plavat neuměli, a pokud by je to kachna naučila, mohli by plout nejen na loďce, ale skákali by do vody a plavali by třeba až na druhý břeh.

A tak se všichni vydali k vodě. Kachňata to měla jednoduché. Boženka jim vysvětlila, jak používat nožky, zadeček, křídla i krk a jen co máma kachna dořekla svoje poučení, naskákalo jedno za druhým do chladivé vody rybníka a už si to díky svým silným nohám pádlovalo až doprostřed. Aby taky ne. Vždyť pro kachny je plavání stejně přirozené, jak pro nás dýchání. Takže kačenka Boženka jim vlastně ani nic říkat nemusela. Ale řekněte. Vždyť by to bez jejího laskavého vysvětlování nebylo ono.

Také ostatní dobře poslouchali, co kachna říká. Jenomže kačeny mají dvě nožky, křídla a hlavně peří, které jim pomáhá v nadlehčování. To se ale o našich kamarádech říct nedá.

Když si koník Toník zkoušel sednout na vodu stejně jako kachňata, jeho zadeček byl tak těžký, že nepomohlo, ani když máchal všema svýma nožkama. Brzy už polykal vodu. Naštěstí zkoušeli všichni své plavecké umění u břehu, takže stačilo, když po něm srneček Janeček chňapl a Toník se brzy sušil na teplém sluníčku v trávě.

„Myslím, že mi stačí, když si jednou za čas osvěžím ve vodě své uskákané nohy a po rybníce se budu pohybovat raději na loďce,“ řekl, když se vzpamatoval ze svého nevydařeného pokusu.“

„Tak s tím já naprosto souhlasím. Vykoupat nožky a ochlazení hledat raději ve stínu stromu,“ dodával srneček Janeček, který plavat ani nezkoušel.

Zato medvídek Davídek si vody užíval. Sice byl jen kousek od břehu, protože plavat si ještě netroufl, ale ponořený byl až po pás, ve vodě poskakoval, cákal kolem sebe, stoupal na zadní nohy a předními padal s radostí do vody, nadhazoval chladivé vodní kapky nad sebe a byl nadšený, když padaly zpátky na něj.

A skřítek Vítek? Tomu se plavání moc líbilo. I přesto, že neměl ani křídla, ani peří, zkoušel se pod dozorem kačenky Boženky položit na vodu celý. Kopal nožkama stejně jako kachňátka a máchal rukama do stran. Chvíli se sice zdálo, že to nebude fungovat, ale díky trpělivé učitelce a kachňátkům, která ho ve vodě povzbuzovala, se mu nakonec podařilo uplavat malou vzdálenost.

Zkoušel to tedy dál a dál. Ve chvílích, kdy už nemohl, naložila si ho Boženka nebo některé z jejích dětí na záda, a tak si Vítek užíval nejen plavání, které ho začínalo bavit, ale také plavbu po rybníce na okřídlených plavidlech😊.

Když se dost vydováděl on i medvídek Davídek, nasedli spolu s ostatními ještě jednou na dřevěnou loďku a nechali se větrem unášet po modravé hladině rybníka. Doprovod jim dělala kačenka Boženka a tři žlutá káčátka.

Tentokrát medvídek Davídek nespal, a tak se z paluby lodi ozývalo i jeho nadšené pobroukávání. Po chvilce se však medvídek přestal rozhlížet po okolní krajině, sedl si na palubu, pohladil si bříško a řekl: „Na vodě je moc hezky, ale taky tady pořádně vyhládne. Něco bych si dal.“

„Taky bych něco slupl,“ přidal se srneček Janeček a luční koník Toník souhlasně pokyvoval. I skřítek Vítek cítil, že má v bříšku prázdno, a tak zavolal: „Větře! Větříčku! Prosím, dovez nás zpátky ke břehu.“

Potom zapřemýšlel a zvolal nanovo: „Kouzelná země! Byla bys tak hodná a vyčarovala nám něco k snědku?“

„To víte, že ano! Než dorazíte ke břehu, budete mít prostřeno!“ ozval se jemný hlásek kouzelné země.

A bylo to tak. Jakmile naši přátelé vystoupili z loďky, zavedla je úzká duhová cestička na místo, kde rostl sladký jetel, voněly lesní jahody, borůvky i maliny a všechny plody byly nejen maličké, tak akorát pro skřítka Vítka, ale k mání byly také jahody a borůvky velikosti pořádného jablka. Na těch si pochutnával medvídek Davídek a moc si chválil, že mu stačí pár kousků a bříško má plné jedna dvě.

Na tuhle velkolepou hostinu přizval skřítek také kachňata s kačenkou Boženkou, kterým ke štěstí stačila čerstvá tráva.

„Moc hezky se tu máme,“ pochvaloval si skřítek Vítek a znovu na kouzelnou zemi zavolal: „Děkujeme za skvělou svačinku, kouzelná země!“

„Nemáte zač,“ ozval se zvonivý hlásek, „jsem ráda, že vám chutná.“

 

Jakmile měli všichni plná bříška, rozhodli se, že se dnes ještě jednou vydají k tulipánové rozhledně a ukáží medvídkovi tu báječnou skluzavku, o které mu vyprávěli.

Cestou se zastavili u květinového záhonu, který je přilákal nejen svojí vůní, ale hlavně svými jásavými barvami. Malá kachňátka obdivovala květy narcisů, které byly stejně žluťoučké jako ony.

Srneček si přičichávala k tulipánovým květům, medvídek Davídek zkoumal, kde je ten slaďoučký nektar, na němž si pochutnávají včelky létající okolo a koník Toník poskakoval z jednoho tulipánového lístku na druhý.

Skřítek Vítek mezitím chodil mezi barevnými květy hyacintů. Nejvíc se mu líbily světle modré jako obloha a tmavě fialové. Velikou radost pak měl z toho, když našel jeden spadlý kvítek. Byl totiž tak akorát veliký, aby se mu vešel na hlavu a on měl najednou skvělý voňavý klobouk.

 

Na skluzavce si pak všichni užili spoustu legrace. Kachňátka se klouzala jedno za druhým a než stačila spadnout do měkkého mechu plného peříček, zamávala křídly a dávala si závody, kdo doletí nejdál. Ne, že by uměla létat tak dobře jako jejich maminka. Na to měly malé kačenky ještě drobná křídla. Popolétnou ale uměly a díky skluzavce, která jim dodala potřebnou rychlost, dokázaly doplachtit docela daleko.

Janečka už klouzání nelákalo, a tak se vydal na rozhlednu, aby se znovu pokochal pohledem na okolní krajinu.

Skřítek i luční koník sjeli dolů jen párkrát, a pak utíkali nahoru do tulipánového květu za srnečkem Janečkem a společně se dívali na všechnu tu nádheru dolů.

Z výšky pozorovali také mumraj na skluzavce. Kromě kachňátek sjížděl dolů také nadšený medvídek Davídek, kterého klouzání náramně bavilo. Jezdil po zadečku, po břiše i po zádech. Jednou hlavou nahoru, podruhé dolů a vždycky měl radost, když při dopadu do mechu rozvířil jemná peříčka, a ty pak na něj dopadala jako vodní kapky v rybníce.

 

Když se pak na oblohu vyhouply první hvězdy a vykoukl zářivý měsíc, všichni kamarádi leželi v blízkosti vrb u rybníka, pozorovali noční oblohu a povídali si o všem, co dnes zažili.

Jednomu po druhém se nakonec začala zavírat očka a oni usnuli. I přesto, že nespali ve svém pelíšku nebo postýlce, spalo se jim moc dobře. Noc byla teplá, tráva měkoučká a sny, které se jim zdály, byly plné radosti a přátelství.

Také v kachním hnízdečku utichlo tiché štěbetání a všude se rozhostil příjemný klid. Jen jedinkrát všichni procitli. To, když svoji večerní ukolébavku spustila žába a její žabí rodinka. Skřehotavé hlásky zpívaly o rybníku, který byl jejich domovem, o hvězdách, které zdobily noční oblohu a o přátelství, které je velikým pokladem.