Malá indiánka (2. 2. 2020, 7. 2. 2021 k poslechu)

Malá indiánka

„Maminko, v sobotu bude maškarní ples,“ hlásila Bohdanka hned, jak přišla ze školy. „Říkala mi to Nelinka. Její maminka na něj prý peče dort!“ oznamovala důležitě.
„Dort?“ podivila se maminka, „to mají spíš nějakou oslavu, ne?“
„Kdepak,“ trvala na svém Bohdanka. Dort bude jako první cena v tombole! Viď, že půjdeme taky!“ prosebně pohlédla na maminku.
Maminka věděla, že Bohdanka ráda tancuje a maškarní ples s kamarády ze školy i ze školky si vždy pořádně užije. „Jestli stihneme vymyslet nějakou masku, tak půjdeme,“ usmála se na Bohdanku.
„Neboj, mami, udělám  si princeznovskou korunku a vezmu si ty šatičky z minulého roku. Ty nebudeš mít žádnou práci a já budu zase krásná princezna,“ ujistila dívka maminku a odběhla do pokoje.
 
Za chviličku přišla celá smutná. Princeznovské šaty na sobě sice měla, ale už nebyly dlouhé až po zem a kromě toho je nemohla vzadu zapnout.
„Téda, tady nám někdo pěkně vyrostl,“ ozval se tatínek, který právě přišel z práce, „ty si hraješ na princeznu?“
„Nehraju, zkouším šaty na maškarní ples a už je neobleču,“ odpověděla se slzami v očích Bohdanka.
Maminka tatínkovi vysvětlila, že v sobotu bude maškarní ples, na který by Bohdanka moc ráda šla, a aby mamince ušetřila práci, chtěla jít za princeznu jako minulý rok.
„Však vy jste holky šikovné,“ mrkl na ni tatínek. „S maminkou určitě vymyslíte něco jednoduchého a přitom pěkného.“
Bohdanka přestala pofňukávat. To je pravda. Maminka má vždy prima nápady, a když jí pomůže, určitě to do soboty zvládnou.
 
Další den tedy proběhla „bojová“ porada. Nápady chrlila maminka, Bohdanka i tatínek. Nakonec se shodli na tom, že nejjednodušší na ušití bude maska indiánky. Jednoduché šatičky s třásněmi maminka ušije za chvilku, Bohdanka si je pomaluje barvami na textil a s pomocí maminky si udělá ozdobný pás z vlny.
Tatínek jí slíbil pomoc s indiánskou čelenkou a korálky na krk si udělá hned zítra odpoledne. Různobarevných korálků má v šuplíku spousty, a když k nim přidá pár pírek, budou určitě vypadat jako opravdové.
 
Bohdanka měla radost. Na ples nakonec půjde. Tolik už se těší!
 
Druhý den, hned jak přišla ze školy, vytáhla svoji krabičku s korálky. Maminka jí dala tenkou gumičku, jehlu s velikým ouškem a navlékání mohlo začít. Bohdanka si korálky nejdříve seřadila podle barviček přesně tak, jak je chtěla mít na gumičce navlečené. Byla šikovná, a tak jí šlo navlékání rychle. Do několika korálků nezapomněla upevnit jemná bílá peříčka a indiánský náhrdelník byl během pár chvil hotový.
„Moc se ti povedl,“ pochválila Bohdanku maminka, „teď ještě čelenku a já jdu najít látku na šaty.“
 
Večer, než šla Bohdanka spát, měla maminka látku nastříhanou a hned jak uloží Bohdanku do postele, chystala se šít. Moc dní už nezbývá a Bohdanka si přece musí šaty ještě vyzdobit.
Jenže co se nestalo. Šití se mamince vůbec nedařilo. Šicí stroj jakoby onemocněl nebo byl nazlobený. Nit se sukovala, co chvíli to v něm škublo, a tak maminka více párala, než šila. Celou nešťastnou ji zastihl tatínek.
„Podívej se, dnes mi šití vůbec nejde,“ ukázala tatínkovi lehce potrhané okraje. „Takhle to budu muset šít v ruce a nevím, jestli to vůbec stihnu,“ posteskla si.
Tatínek se na chvíli zamyslel. „A co ten šicí stroj po babičce?“ zeptal se, „leží na půdě a pokud dobře vím, vždy dobře šil.“
Maminka zapochybovala: „Vždyť je starý. Kdo ví, jestli nebude někde zarezlý.“
„No, za zkoušku to stojí,“ řekl tatínek, „zítra ti ho pomůžu snést dolů a uvidíš. Stejně bys dřív jak zítra odpoledne šít nemohla.“
Tatínek měl pravdu. Teď už nemá smysl nic začínat, obzvlášť když se práce nedaří. Snad budou mít zítra více štěstí.
 
Ráno se do kuchyně přihnala Bohdanka. „Tak co, povedlo se?“ nedočkavě se rozhlížela okolo.
Maminka jen smutně zavrtěla hlavou: „Vůbec se mi včera nedařilo. Ale neboj, dnes to zkusím znovu.“
Bohdanka se k mamince přitulila. „Neboj, mami, já vím, že to zvládneš. A jestli budeš chtít pomoct, tak ti pomůžu. Však jsem šikovná jako ty a tatínek.“
Maminka se na dcerku usmála a pohladila ji po vlasech.
 
Když se odpoledne Bohdanka vrátila ze školy, nemohla uvěřit svým očím. V kuchyni stál šicí stroj. Ale jaký. Hnědý, lesklý, se zvláštním pedálem a velkým kolem na boku. Byl to stroj šlapací.
„Jé, to je jezdící šicí stroj?“ zeptala se zvědavě.
Maminka se usmála: „Kdepak, kolo pohání jehlu, aby šila, a já zas budu kolo pohánět tímhle pedálem.“
„Můžu si to taky zkusit?“ zaprosila Bohdanka.
„Určitě,“ odpověděla maminka, „nejdříve ale budu šít já. Potřebuji zjistit, jestli vše funguje.
 
Bohdanka se pozorně dívala a maminka šila. Nejdříve jen na kousku látky. Co kdyby stroj nefungoval a ona by střih na indiánské šaty pokazila. První stehy šly ztěžka. Za chvilku už stroj šil pěkně zvolna, nit se lehce odvíjela a stehy byly rovné.
„Hurá, funguje!“ poskakovala po místnosti Bohdanka jako indiánka tančící kolem slavnostního ohně. Pak se najednou zastavila a zaposlouchala se.
Šicí stroj jakoby si spokojeně předl. Bylo slyšet jehlu kráčející po látce a lehké klapání pedálu.
„Maminko,“ zavolala Bohdanka nadšeně, „poslouchej! Šicí stroj si zpívá!“
„Zpívá?“ zadívala se nedůvěřivě maminka na dcerku. „Já slyším jen stehování jehly a klapot pedálu.“
„Kdepak!“ zavrtěla hlavou Bohdanka, „zpívá si! A moc hezky!“
„Neříkej, že mu rozumíš,“ zasmála se maminka.
„Rozumím,“ řekla rozhodně dívenka, „zpívá si totiž o tom, jak je mu hezky na světě, a jak by si přál, aby mohl ušít spoustu krásných věcí.“
Maminka se usmála: „Tak to bude mít radost. Můj šicí stroj jsme museli dát opravit a než ho budu mít zpátky doma, určitě si spolu něco ušijeme na tomhle stroji po babičce.“
 
Díky starému šicímu stroji stihla maminka ušít indiánské šaty včas. Bohdanka si je ozdobila různými barvami a vzory a v pátek už si zkoušela svoji novou parádu. Vystrojená jako indiánka spěchala do kuchyně k šicímu stroji.
„Jsi pašák, že tak hezky šiješ,“ pohladila ho, „a já mám takovou radost, že jsi mi ušil indiánské šaty!“ Pak běžela k zrcadlu. Nemohla se na sebe vynadívat. Čelenka s pírky, barevný náhrdelník a střapaté šatičky. „To je krása. Teď jsem jako pravá indiánka.“
„Ještě ti chybí jméno, ty naše rudá tváři,“ dělal si legraci tatínek.
„Tak to už také mám,“ ohlásila Bohdanka, „budu se jmenovat Zpívající jehlička.“
„To je zvláštní jméno. Jak jsi na něj přišla?“ zeptal se tatínek.
„Napadlo mě ve chvíli, kdy začal šicí stroj po babičce zpívat. A musíš uznat, že Zpívající pedál, Zpívající šicí stroj nebo Zpívající kolo jsou trošku divná jména, ne?“ vážně se na tatínka podívala.
Ten se jen doširoka usmál, popadl dcerku do náruče a pořádně se s ní zatočil.
„Tak pojď, ty naše Zpívající jehličko, je čas na večerní čtení. Však si zítra svého indiánského kostýmu užiješ až až.“
 
Bohdanka ten večer usínala moc spokojená. V sobotu si maškarní ples náramně užila a představte si, že se svou maskou vyhrála první cenu. Krásný marcipánový dort, o který se hned podělila se svými kamarády.
A když trošku povyrostla, naučila ji maminka také šít. Bohdanka tak mohla poslouchat, jak si šicí stroj vesele zpívá.