Píšu pro děti: Nakouknutí do autorské dílny, setkání 2.

Nakouknutí do autorské dílny

Liška Eliška a její kamarádi

(Pokud raději čtete než posloucháte, celé setkání je sepsáno níže. Pod textem najdete několik kreseb z chystané knihy.)

Setkání 2. – Lišák Felix

Poslední únorový víkend už je tady a já vás vítám u druhého setkání v mé autorské dílně.

Nejdříve se podíváme na novinky ohledně tištěné knihy, a potom se zaposloucháte do ukázky, v níž liška Eliška potkává lišáka Felixe. A nejen jeho. Felix totiž žije u lidí a jako zvířecí kamarád tam není sám.

Ještě ale nebudu předbíhat a povím vám, jak se mi to v tomto měsíci dařilo s další tvorbou kolem nové knížky, která se jmenuje „Liška Eliška a její kamarádi.“

Na začátku měsíce jsem si dala za cíl knihu do konce února dokončit, a tak jsem ve volných chvílích psala a psala. Příběh se mi krásně odvíjí v hlavě a já mám ráda chvilky, kdy ťukám do klávesnice a všem svým představám dávám knižní tvar.

A jak se mi dařilo? Už chybí opravdu jen kousek, abych celý příběh dokončila a moc se těším, až ho překontroluju a dám ho na začátku března na přečtení své dcerce Elle, která je u všech mých pohádek a příběhů „předčtenářkou“.

Když byla ještě mladší, tak jsem ji při tom moc ráda pozorovala, protože z výrazu tváře i očí jsem hned poznala, jak se jí líbí a měla jsem vždy radost, když se usmívala, oči jí vesele pohrávaly nebo se rozeběhly po jednotlivých řádcích ještě rychleji a celý děj hltala.

Knížka má v této fázi přes 140 stránek, a to v ní ještě nemám vložené obrázky. Velikostně bude stejně velká jako Dubínek a Modřínek, takže se opět můžete těšit na čtveratý formát o hraně 20,5 cm. Počtem stránek však bude dvakrát taková – alespoň se do ní budou moci malí čtenáři pořádně začíst a snad jim chvilku vydrží😊… I když jestli máte doma takové vášnivé knihomoly, jako mám já, tak ji sfouknou za chviličku. Na druhou stranu se moje děti ke knihám rády vrací a díky obrázkům i milému příběhu věřím, že to nebude knížka, kterou byste zasunuli do poličky a dlouhá léta by se na ni jen prášilo. Alespoň v to doufám.

Na kreslení sice moc času nebylo, ale i tak se dnes můžete pokochat lišákem Felixem, psem Salámem a červenkou Lenkou.

Velikou radost mi udělal také můj báječný manžel, který stihl zpracovat pozadí do knihy. Bude opět barevné – tentokrát jako podklad slouží fotka liščí srsti (samozřejmě hodně zesvětlená, ať jsou na ní písmena dobře vidět) a na mé přání budou na jedné straně otisky liščí tlapky a na druhé silueta lišky. Úplně jsem žasla, co z mých jednoduchých obrázků dokáže manžel vyčarovat.

Na titulní straně ještě pracuji, ale příští měsíc už by měla být také k vidění😊.

Tak, to by pro dnešek mohlo stačit. Tedy jen ohledně knížky a novinek v ní. Už se totiž moc těším, až vám za chviličku přečtu další ukázku z mé chystané knížky. Bude o lišáku Felixovi.

……………………

V hájovně

Ještě, než došli k hájovně, stihl jí Felix povyprávět o slepicích a kačenách, které jsou na dvorku, a které občas rád prožene, protože přece i ony potřebují dost pohybu. Jenže pro to zase nemá pochopení paní hajná, a tak je musí v běhu procvičovat tajně.

„A co když se jim běhat nechce?“ zeptala se Eliška.

„Ale kdeže. Jsou jen lenivé,“ zavrtěl hlavou Felix: „Když mám pohyb rád já, určitě rády běhají i ony,“ řekl jistě.

„Jak to víš? Ty ses jich ptal?“ zajímala se Eliška.

„To ne,“ zarazil se lišák, „já jim nerozumím. Pořád něco kvokají a štěbetají. Kdo se v tom má vyznat?“ Pak se začal smát: „Ale měla bys je vidět! Utíkají moc legračně.“ Felixovi zajiskřilo v očích a měla pocit, že se slepice a kačeny zase brzy proběhnou.

Elišce to nedalo. Chvíli přemýšlela, pak se zastavila a zadívala se na lišáka.

„Co se děje?“ zpozorněl Felix.

Eliška se chvíli odhodlávala, ale pak řekla: „Víš, Felixi, už jsem na cestách nějakou dobu. Dříve jsem si také myslela, že to, co mám ráda já, mají rádi i ostatní, a když něco ráda nemám, tak to ostatním taky není příjemné. Brzy jsem ale zjistila, že to tak být nemusí.“

Felix se posadil: „A to myslíš vážně?“ Zatvářil se uraženě: „Tak mi to dokaž!“

„Dobře,“ přikývla Eliška, „až budeme u vás, promluvím si s kachnami i slepicemi.“

„A jak to asi dokážeš, když já jim nerozumím?“ ušklíbl se.

Eliška se vlídně usmála. Měla před sebou lišáka, který toho o světě ještě málo znal, ale věděla, že časem třeba i on zjistí to, co ona. A tak jen klidně odpověděla: „Při svých cestách jsem taky zjistila, že často stačí ostatním trpělivě naslouchat. Pak porozumíš tomu, co říkají. Nejen slova, ale také tón jejich hlasu, a to, jak něco říkají, je moc důležité.“

„To není možné,“ kroutil hlavou Felix.

„Však uvidíš,“ řekla Eliška a oči jí zasvítily radostí. Už se těšila, až Felixe naučí porozumět ostatním. Vzpomněla si, jakou ona sama měla radost, když poprvé porozuměla malé myšce.

Blízko hájovny byl sad plný ovocných stromů i keřů. Krásně to tam vonělo dozrálými jablky i hruškami. Na jednom keři dokonce Eliška zahlédla poslední maliny. Mňam, maliny byly její veliká pochoutka. Zvlášť ty přezrálé a slaďoučké. Teď teprve si uvědomila, že má hlad. Zatočila k malinovému keři a po chviličce už se olizovala.

Lišák na ni nevěřícně hleděl. „Ty jíš maliny? Fuj!“ odfrkl.

„Ty je nemáš rád?“ divila se Eliška. „Po borůvkách jsou moje nejoblíbenější,“ mlaskla si a pokračovala ve svačince.

Felix se zašklebil: „Já jím granule, co mi dávají lidé. Říkají, že v nich mám vše, co potřebuji, abych správně rostl a byl zdravý. Takže nemusím zobat maliny jako nějací ptáci.“

„Jé, tak ty jsi ještě nikdy neměl malinu?“ zeptala se Eliška. „Tak to bys ji měl vyzkoušet. Je vážně výborná,“ řekla ještě a pošťouchla ho blíž.

Felix jí chtěl udělat radost, a tak otevřel tlamičku a kousl. Jenomže spolu s malinou nabral také list a během chvilky plival kousky listu na zem.

Eliška se smála: „Hlupáčku, to si musíš utrhnout jenom malinu. Podívej, takhle!“ Čumáčkem si opatrně nadzvedla drsný lis a pomocí jazýčku si malinu jemně utrhla. Olízla se: „Je vážně výtečná!“

Felix se nechtěl nechat zahanbit a zkusil to přesně jako ona. První malina mu spadla do vysoké trávy, ale druhá už mu skončila v tlamičce. Na okamžik bylo ticho.

Eliška celá nedočkavá čekala, co řekne na svoji první malinu. Lišák se olízl a šup. Už měl v sobě další. „Kdybych věděl, jaká je to dobrota, dávno bych na ně chodil sám,“ pomlaskával si. Eliška se usmála. Měla radost, že Felixovi sladké červené plody chutnají.

„A teď tě zase já zvu na granule,“ řekl Felix a vedl Elišku k sobě domů.

Když zahlédli hájovnu, liška se zastavila. U lidí ještě nikdy nebyla a měla strach. Možná jsou to Felixovi kamarádi, ale co když se jim ona líbit nebude a vyženou ji.

Její obavy však byly zbytečné. Když děti pana hajného uviděly, že si vede Felix kamarádku, hned to šli oznámit mamince. Ta si Felixe zavolala a čekala, jak se zachová druhá liška.

Eliška nevěděla, co má dělat. Na jednu stranu viděla, jak se její nový kamarád nechává hladit od toho velkého člověka a vypadá to, že se mu to dokonce líbí.

Udělala pár kroků blíž. Lišák Felix ji povzbuzoval: „Jen pojď. Neboj se. Tihle lidé ti neublíží.“

Eliška však byla divoká liška z lesa a bála se. Odběhla tedy k nedalekému keři a vlezla si pod něj.

………………….

Zaujala vás ukázka o lišáku Felixovi? Zajímá vás, jak bude vypadat? Koukněte na pár ilustrací níže. Kromě lišáka Felixe je tam červenka Lenka a pes Salám. Přidávám také náhled, jak bude vypadat pozadí stránek:-).