Nedočkavá sedmikráska (16. 2. 2020, 21. 2. 2021 k poslechu)

Nedočkavá sedmikráska 

Byla zima. Alespoň podle kalendáře. Venku to však vypadalo na další teplý den. Ptáčkové zpívali ostošest, jasné paprsky slunce dokonce vylákaly několik včelek. Ty protahovaly křidélka blízko úlu, ve kterém už to také nedočkavě hučelo. Brzy však včelky zjistily, že v přírodě žádnou kytičku nenajdou, a tak je stále čas na odpočinek a nabrání sil před jarní prací.

Na některých stromech a keřích už se objevovaly první pupeny. Příroda jakoby se chtěla probouzet. Sluníčko ale na všechny volalo: „Ještě ne! Ještě je brzy! Vydržte chvíli. Až přijdou další zimní mrazíky, spálily by vás.“

A tak všichni poslechli. I když bylo teplo a svěží vzduch lákal vykouknout ven, snažili se odpočívat.

Pod zemí to také šumělo. Hlásky kytiček švitořily jeden přes druhý.

„Sluníčko nás ještě nepolechtalo. Nevylézejte ven!“ varovaly sněženky a bledule, které bývají vždy mezi prvními květinkami, které ozdobí jarní přírodu.

„Ale je to tak lákavé,“ byly na pochybách petrklíče.

„Cítíte, jak sluníčko pěkně hřeje?“ nedaly se krokusy.

„Hřeje, ale víte, že na vás každý rok volá. A my ho ještě neslyšely,“ odpovídaly poslušné sněženky.

Zatím, co se květiny dohadovaly, blízko v hromádce sedmikrásek jedna špitla: „Já už to nevydržím. Musím na svět!“

„Nechoď,“ prosila ji druhá, „co když mají sněženky a bledule pravdu a je ještě moc brzy?“

Sedmikráska se ale nedala. Tolik toužila vykouknout ven a potěšit se pohledem na přírodu.

I když ji její kamarádky přemlouvaly, nedala si říct a začala se skrz hlínu protahovat na svět. Hlína nejdříve studila a sedmikráska začala přemýšlet, jestli opravdu nedělá chybu. O kousek dál však bylo tepleji, a to kytičku povzbudilo. Ještě kousek a … „Kuk.“ Vykoukla na svět.

Hlavička se jí až zatočila ze zářivého sluníčka. Celou dobu byla ve tmě pod zemí, a teď žasla nad tou nádherou. Pravda, tráva vypadala povadle a větřík, který zafoukal, byl studený, ale slunce tomu všemu přece jen nasadilo zlatou korunku, a pod jeho paprsky vypadalo všechno mnohem veseleji.

„Hurá! Už jsem na světě,“ radovala se sedmikráska, „jsem tolik šťastná!“

„Ale nerozumná,“ ozval se hlásek blízko ní. Byl to vrabec. „Už chvíli tě pozoruji a nestačím se divit. Nová sedmikráska teď na konci zimy?“

„A co je na tom?“ zeptala se květinka. „Sluníčko hřeje a mě už nebavilo být s ostatními pod studenou zemí.“

„Ach tak, další nedočkavá kytička,“ pokýval vrabec hlavou a dodal: „Že vy si nedáte větší pozor.“

Taková řeč se sedmikrásce nelíbila. Myslela si, že na svět vykoukla jako první. „Jaká další kytka si dovolila vylézt dříve než já?“ zeptala se rozčileně.

„Letos ještě žádná,“ povzdechl si vrabec, „ty jsi první.“

„No vidíš, jsem první!“ zaradovala se květinka. „Tak proč vzdycháš? Neměl bys mi raději blahopřát?“ zatvářila se jako královna všech květin.

„A k čemu?“ ušklíbl se vrabec. „K tomu, že až přijde další mrazík, tak tvůj stonek zkřehne a ty umrzneš?“

Toho se sedmikráska lekla. „Přijde mrazík? Já umrznu?“ nemohla uvěřit tomu, co slyší.

Vrabec jí tedy začal vyprávět o jedné sasance, která také nevydržela být celou zimu pod zemí a vykoukla na svět dřív. Stejně jako ona.

„Pak přišly nové mrazy a sasanka umřela,“ skončil vrabec své smutné vyprávění.

„Až doteď si sedmikráska připadala jako hrdinka. Byla přece odvážná. Nebála se a vykoukla na svět jako první. Teď se ale rozplakala.

„Neplač,“ těšil ji vrabec, „cítím na zobáčku, že pár dní bude ještě teplo. Zkusím zatím něco vymyslet.

Vrabec dodržel svůj slib a hned další den začal k sedmikrásce nosit kousky mechu.

„Co je to?“ ptala se zvědavě kytička.

„To je mech,“ odpověděl vrabec, „je měkoučký, a když tě celou obskládám, mělo by ti být teplo.

Vrabec měl pravdu. Sedmikráska teď byla jako v té nejměkčí peřince.

„Děkuji ti,“ špitla tiše.

„Ještě neděkuj,“ odvětil vrabec, „nevím, jestli to pomůže.

Každý den si vrabec udělal čas a alespoň na chvíli zaletěl za sedmikráskou. Ta se na něj vždy těšila. Bez kamarádek jí bylo smutno. Už dávno věděla, jak nerozumná byla, když se nechala vylákat na svět. Teď  se však nedalo dělat nic, než čekat na jaro. A čekání jí ubíhalo, díky kamarádu vrabečkovi, mnohem rychleji.

Jednoho večera se hodně ochladilo. Než se vrabec se sedmikráskou rozloučil, řekl jí: „Přes noc přijdou nové mrazy. Zkus pořádně usnout, ať ten chlad prospíš.“

Květinka přikývla. Měla štěstí. Mechová peřinka byla teploučká, a i přes chlad, kterého přibývalo, pěkně hřála. Sedmikráska klidně usnula. Ani si nevšimla, že se v dalších dnech začal z nebe snášet sníh. Sněhová peřina přikryla tu mechovou, a tak byla sedmikráska pod dvojí teplou přikrývkou.

Konec zimy tak spokojeně prospala. Probudilo ji až sluníčko, které ji zašimralo na okvětním lístku. Protřela si oči a nemohla uvěřit tomu, co vidí.

Slunce opět zalévalo svou jasnou září celou krajinu. Větřík, který foukal, byl krásně teplý, a když vedle ní vykoukla na svět sněženka a o kousek dál uviděla petrklíč, zavýskla si: „Přečkala jsem zimu! Hurá! Je jaro a já neumrzla. Kamaráde vrabečku, moc ti děkuji!“ volala ze všech sil.

Vrabec zaslechl její jásot a během chvilky přiletěl. Bylo to milé setkání. Sedmikráska se protahovala a mechová peřinka jí přikrývala už jen drobné lístky u země. V paprscích slunce vypadala její sněhobílá hlavička nádherně.

„Zkrásněla jsi a také o kousek povyrostla,“ pochválil ji vrabec.

„Hlavně jsem zmoudřela,“ řekla tiše sedmikráska a sklopila oči k zemi.

„To ano,“ usmál se na ni vrabec a oběma bylo v tu chvíli moc dobře.