O čarodějnici Hermíně (24. 10. 2021 ke čtení i k poslechu:-))

O čarodějnici Hermíně

„Matoušku! Jindřiško!“ zavolala babička na svoje vnoučky, kteří si vychutnávali první lesní jahody na kraji lesa. Děti si utrhly ještě jeden sladký plod a utíkaly za babičkou.

„Ještě nám chybí kostival a můžeme jít domů,“ usmála se na ně babička a vedla děti kousek dál na louku, kde mezi travou vykukovala vysoká bylina se sytě fialovými květy a dlouhými listy. Babička byla totiž bylinkářka a dnes sbírala bylinky, které jí doma chyběly, aby je mohla nasušit na čaj nebo z nich udělat léčivé mastičky.

Matouše kytky moc nezajímaly a raději se honil za motýly nebo pozoroval broučky v trávě či lesní mravence na jejich cestičkách. Jindřiška však hltala každé babiččino slovo a bylinky s jejich kouzelnou mocí, jak ráda říkávala babička, ji zajímaly. Sama také zkoušela míchat různé bylinky dohromady. Dělala si z nich čaj, zkoušela, jak chutnají a od babičky se učila, k čemu je použít.

Kostival, ten s babičkou ještě nesbírala, a tak se těšila na novou rostlinku, kterou dnes pozná. Přistrčila si košíček blíž. Nejdříve pohladila chlupatý stonek, obkroužila prstem listy, které byly z jedné strany hladké a z druhé chlupaté. Nakonec přivoněla ke květům a zeptala se: „Co mám, babi, sbírat? Květy nebo listy?“

„Nejdříve otrháme pár listů. Některé nasušíme a jiné použijeme do masti. Nejléčivější je ale kořen,“ odpověděla babička a začala vnučce povídat, jak kostival pomáhá při hojení různých ran, při bolestech nohou, kloubů a kostí.

Jindřiška pozorně poslouchala, ale za chvilku se zarazila: „Babi, ale jak se dostaneme ke kořenu?“

„Nic se neboj, mám tady malý zahradní rýček. Jen jsem si myslela, že by nám s ním mohl pomoct Matoušek,“ rozhlédla se po okolí a uviděla vnuka, který se teď krčil na kraji lesa za malinovým keřem.

„Já pro něj skočím,“ řekla Jindřiška a vydala se za bráškou.

„Tak si rovnou natrhejte i pár listů z maliníku. Bude z něj výborný čaj,“ poradila jí babička. Dívka přikývla.

Za chvilku došla až k bráškovi.

„Pst!“ přiložil si Matouš prst k puse a zašeptal: „Skloň se! Rychle“

Jindřiška poslechla a začala se rozhlížet. Bráška ukázal prstem dál do lesa: „Podívej, tamhle se pasou srnky a za nimi je jelen. Ještě nikdy jsem je neviděl takhle z blízka.“ Oči mu svítily radostí.

„Škoda, že jsem si nevzal dalekohled,“ posteskl si, a pak se otočil na Jindřišku: „A proč jsi vlastně přišla?“

„Babička potřebuje pomoct,“ začala šeptem vysvětlovat. „Trháme kostival a potřebujeme i kořen. A ten je v zemi. Takže by se nám hodila tvoje pomoc.“

„To ho mám jako vyhrabat rukama?“ podivil se Matouš.

Jindřiška se pousmála: „Kdepak, babička má malý rýček a ty jsi silný, takže by ti to mohlo jít líp než nám.“

Po těch slovech Matouš vážně přikývl: „To je fakt. Já mám síly dost.“ Pak se otočil na sestřičku a důležitě dodal: „Tak až se dodíváš na srnky, přijď. Já jdu na to rytí.“

Jindřiška se zazubila. Bráška byl sice mladší, ale občas se snažil chovat jako dospělý, a to bylo vždy legrační. Pak si vzpomněla na babičku a začala trhat malinové lístky. Měla už jich několik, když vtom ji vyrušil zvláštní šramot. Podívala se do míst, odkud byl slyšet. Se zvláštním praskáním se nedaleko ní objevila tmavá postava, která si něco pro sebe mumlala a od ní odletovaly malé jiskřičky. Srnky se lekly a byly ty tam. Také dívka se vylekala, upustila nasbírané lístky a utíkala za babičkou.

„Co se stalo?“ zeptala se babička, když se přihnala udýchaná vnučka s vystrašenýma očima. Jindřiška jí hned pověděla, co viděla.

„Prosím tě,“ zakroutil hlavou Matouš, který právě doryl první kořen a vítězoslavně ho nyní držel v ruce, „to se ti asi něco zdálo. Jak by od někoho mohly odletovat jiskry?“

Babička ale hlavou nekroutila. Na chvilku se zamyslela, po tváři jí přeběhl smutný úsměv a ona potichoučku řekla: „Hermína.“

„Hermína?“ zopakovala Jindřiška.

To už se ale vnouček ťukl do čela a vyhrkl: „Ta čarodějnice?“

Jindřiška se na něj nechápavě podívala: „Čarodějnice?“

„No, přece ta čarodějnice, před kterou nás varovali kluci ve vesnici,“ vysvětloval Matouš a pokračoval: „Říkali, že se do lesa nesmí chodit, protože je to nebezpečné. Bydlí tam prý stará, ošklivá a zlá čarodějnice.“

„Čarodějnice to sice je,“ přisvědčila babička, „ale není stará ani ošklivá. A zlá? No, spíše smutná a utrápená.“

„Babi, ty ji znáš?“ vytřeštil oči vnouček.

„Znám. Nebo spíš jsem dříve znala,“ odpověděla babička, sedla si do trávy a pokynula dětem, aby si sedly za ní. Pak začala vypravovat:

„S Hermínou jsem se seznámila, když mi bylo asi šestnáct. Tehdy mě maminka poslala do lesa na borůvky a já tam mezi stromy zahlédla děvče o kousek starší, než jsem byla já. Tedy alespoň tak vypadala. Hned jsem na ni zavolala, abych zjistila, odkud je. Byla plachá a zdálo se mi, že se i trošku bojí, ale brzy jsme se daly do řeči a já jsem zjistila, že je to moc hodné a veselé děvče. Když jsem ji pozvala k nám domů, nechtělo se jí, a tak jsme se začaly scházet v lese na místě, kde jsme se prvně potkaly.

Hermína toho o lese, zvířatech i rostlinách hodně věděla a vlastně to ona mě naučila znát všechny bylinky, dělat léčivé čaje a míchat hojivé masti.“

„A kde bydlela?“ zeptala se Jindřiška.

 „Hermína bydlela v malém domečku uprostřed lesa,“ řekla babička, „a kdyby mě k němu nezavedla, myslím, že bych ho nikdy neobjevila. Až později jsem pochopila, že kolem něj bylo nějaké kouzlo, aby Hermínu nikdo nenašel.“

Babička se na chvíli zasnila, a pak pokračovala: „Domeček v lese vypadal jako z pohádky. Po zemi kolem něj se rozprostíral měkoučký mech, za domkem byla bylinková zahrádka, spousta barevných květin a malá lavička, nad níž se tyčila veliká lípa, která nám v létě poskytovala chladný stín.“

„A tys věděla, že je čarodějnice?“ vyhrkl Matouš.

„To, že byla čarodějnice, jsem se dozvěděla mnohem později. To víte děti, když jsem pomalu dospívala, bylo mi divné, že Hermína vypadá stále stejně. A protože jsme byly dobré kamarádky, jednou mi své tajemství prozradila.“

„A tobě to nevadilo?“ divily se děti.

„Proč by mělo?“ usmála se babička. „Hermína přece nikomu neubližovala, byla hodná, milovala přírodu a pro mě to byla ta nejlepší kamarádka pod sluncem.“

„Ale proč už spolu nekamarádíte?“ nemohla pochopit Jindřiška.

„Víš,“ zadívala se na ni se smutkem v očích babička, „dodnes mě to moc mrzí. Tenkrát jsem Hermínu přemluvila, aby se mnou šla do naší chaloupky. Rodičům se moc líbila a byli rádi, že mám takovou hodnou kamarádku. Díky tomu, že byla milá a veselá, oblíbili si ji i lidé ve vesnici, a když všichni zjistili, že umí pomoci nejednomu nemocnému, často se po ní ptali. Jenomže také oni si časem všimli, že Hermína nestárne a někteří si mezi sebou začali šuškat, že je čarodějnice.“

„Ale to přece nevadilo,“ vyhrkl Matouš, „vždyť jim pomáhala a byla hodná. Tobě to taky nevadilo.“

Babička pohladila vnoučka po vlasech: „Jenomže někteří lidé dokážou být zlí a závistiví. Kolikrát závidí jiným lidem jenom to, že umí udělat něco, co oni ne. Nebo to, že jsou v něčem lepší než oni a třeba i milejší a hodnější. I když byla ve vesnici spousta lidí, kteří se Hermíny zastávali, ukazovali si na ni jiní prstem, pokřikovali na ni nehezká slova a ona se začala naší vesnici vyhýbat. Já jsem za ní chodila dál a také ona občas přišla do naší chaloupky, kde jsme ji měli rádi, ale pak na nějaký čas zmizela.“

„Utekla,“ myslel si Matouš.

„Kdepak,“ zavrtěla hlavou babička, „ukryla se nějakým kouzlem před světem a ani já jsem nemohla najít její pohádkovou chaloupku. Ale nevzdávala jsem to. Často jsem chodila do lesa na naše oblíbená místa, volala na ni, ale stále nic.

Až jednou…

Objevila se přede mnou v mlhavém ránu jako nějaký přelud. Byla moc smutná, z očí se jí vytratila radost a mně při pohledu na ni vyhrkly slzy do očí. Chtěla jsem ji obejmout a říct, že je pořád moje nejlepší kamarádka, že ji u nás doma máme rádi, a že všechno bude zase v pořádku. Ona mi však jen stiskla ruku a zašeptala: „Děkuji, že jsi byla alespoň chvíli součástí mého života. Já ale mezi lidi nepatřím a bude lepší, když zmizím. Opatruj se.“

Chtěla jsem na ni zavolat, ale smutek přemohl i mne a já se tehdy v lese rozplakala.“

„Já bych taky brečela,“ řekla Jindřiška, „přijít o takovou kouzelnou kamarádku by mě moc mrzelo. A taky to, že už nebyla veselá, ale smutná.“

„A tys ji od té doby už neviděla?“ zeptala se babičky.

„Viděla. A několikrát. Když jsem šla do lesa nasbírat lesní plody nebo na louku k lesu pro bylinky, občas jsem ji zahlédla. Nechtěla jsem ji ale rušit, a tak jsem ji jen pozorovala. Vždy se objevila, když nějaké zvíře potřebovalo pomoct. Proto vím, že zlá není.“

„Ještě, že pomáháš lidem svými bylinkami alespoň ty,“ usmála se na babičku Jindřiška a byla moc ráda, že má právě babičku bylinkářku.

Babička se pousmála: „Pomáhám. Ale Hermína to uměla mnohem lépe. Do každého čaje nebo mastičky vmíchala i trošku kouzla, takže dokázala pomoct i tam, kde ani moje bylinky nestačily.“

„Ale kluci říkali, že je strašila, pouštěla na ně blesky, a když se snažili utéct, tak prý pořád zakopávali. Jednou jim dokonce přičarovala prasečí rypáčky. A to přece není hezké,“ řekl Matouš, který o všem pořád přemýšlel.

„Já si myslím, že Hermína by druhým něco zlomyslného jen tak nedělala,“ stála si za svým babička a přemýšlela: „Možná, že na ni třeba kluci něco pokřikovali nebo vyváděli nějaké lumpárny v lese.“

„Tak to já se zítra kluků zeptám,“ pomyslel si Matouš, pomohl babičce vstát, společně ještě vyryli několik kořenů kostivalu a vraceli se zamyšleně domů.

Jindřiška přemýšlela nad tím, jak by bylo prima mít za kamarádku čarodějku, Matouš už si plánoval, jak všechno poví klukům a babička vzpomínala, co všechno s Hermínou zažila.

 

Další den to mezi kluky ve vesnici šumělo. O překot každý vyprávěl, jak se setkal s čarodějnicí v lese, a co všechno mu vyvedla. Nikdo už se ale nepochlubil, že si za to vlastně mohl sám. Někteří v lese hlasitě pokřikovali a plašili zvířata, jiní kopali do hříbků, další lámali větve stromům a jednou dokonce na čarodějnici nalíčili past.

Dnes se všichni vydali do lesa, aby Matoušovi ukázali, jak je čarodějnice ošklivá, stará a zlá. Matouš už se docela těšil. Živou čarodějnici ještě neviděl a bylo by super, kdyby ji viděl čarovat.

Kluci byli cestou tak zabráni do povídání, že si ani nevšimli Jindřišky, která je po očku sledovala. Chtěla se sama přesvědčit, jaká Hermína je.

„Hele, kluci, a jak víte, kde čarodějnice bude? Já ji ještě nikdy neviděl,“ byl zvědavý Matouš.

Kluci spustili jeden přes druhého: „Ona by se normálně neukázala, víš. Proto musíme udělat něco, co ji sem přivede. Ono to totiž vypadá, že chrání les a zvířata, takže vymyslíme vždycky něco, co se v lese nedělá a během chvilky už je tady. Je to prima zábava.“ Kluci se rozchechtali.

„Ale to od vás není hezké,“ řekl Matouš, „to se vlastně ani nedivím, že je na vás zlá.“

„Pche, vidíte ho?“ ukázal na něj ten nejstarší kluk a strčil do něj, až se Matouš zapotácel. „Nějaký slušňák, ne? Ale my dnes vymysleli bezva plán a uděláme ho ať se ti to líbí nebo ne. A jestli nejsi poseroutka, tak jdeš s námi.“

To už Matouše pozorovali ostatní kluci a čekali, co udělá. Matouš nechtěl, aby si z něho kluci utahovali, a tak se jen ušklíbl a šel s nimi.

Jindřiška schovaná za křovím jen zavrtěla hlavou. Normálně by se tak bráška nechoval. Jindy by určitě od kluků odešel, ale dnes jen smutně pozorovala, jak se k nim přidal.

Kluci nešli daleko. Věděli, že ve skulině nedaleko měla hnízdo zaječí rodinka a oni si usmysleli, že dospělé zajíce vyplaší a mladé si vezmou jako svůj úlovek.

Našli si tedy větve a blízko zaječího úkrytu s nimi začali bouchat do stromů a křičet. Tatínek zajíc chtěl odlákat pozornost od mláďat, a tak se rozeběhl do lesa mezi stromy. Někteří kluci se za ním pustili, ale dlouho zaječí tempo nevydrželi a vrátili se zpět. Ostatní už se snažili dostat z hnízdečka i mámu zaječici. Ta se vystrašeně krčila u svých drobátek, dupala a zlostně odfrkávala.

Jindřiška už už chtěla vyběhnout, aby kluky zarazila, když v tom zahřmělo, zablesklo se a z nebe se začaly snášet provazy deště. Zajímavé ale bylo, že pršelo jen v místě, kde stáli kluci. Nad nimi se vznášel černý hrozivý mrak a déšť sílil víc a víc. Za okamžik se blízko nich mihla tmavá postava, kterou už Jindřiška viděla.

„Hermína,“ prolétlo jí hlavou a využila křiku kluků k tomu, aby se k čarodějnici alespoň o kousek přiblížila. Jenomže ona hned zmizela.

Zato kluci byli vidět a slyšet až moc. A když se proti nim zjevila rozzlobená čarodějnice a mračila se tak moc, až se lekla samotná Jindřiška, na nic nečekali a rozběhli se pryč. To jim ale nepomohlo. Mrak se rozdělil a vznášel se nad každým z nich. Oni zakopávali o kořeny stromů, které jako by naschvál vykukovaly ze země, a brzy si také jeden po druhém sahali na hlavu a roztržené kalhoty, protože jim během okamžiku narostly zaječí uši a ocásek.

Jindřiška se tomu musela smát. Vždyť si to ti darebáci zaslouží. Takhle trápit malé zajíčky. Nesmála se však dlouho. Uviděla totiž Matouše, kterému se právě zahákla noha v jednom kořeni a nemohl vstát. Pomalu se k němu blížila čarodějnice, on se klepal strachy, fňukal a zakrýval si oči.

Jindřiška nepřemýšlela, vyskočila ze svého úkrytu a hnala se k bráškovi: „Prosím, toho ne. On není tak zlý jako ostatní. Neměl se ke klukům přidat, ale on by určitě malým zajíčkům neublížil.“

Stoupla si před Matouše a s prosbou v očích se dívala na Hermínu. Ta mávla rukou. Déšť ustal, černý mrak nad chlapcovou hlavou zmizel a také kořen, který ho držel, povolil a stočil se zpět do země. Čarodějnice se zadívala na dívku a s úšklebkem řekla: „To by mohl říct každý. A co ty? Tys tady byla taky. Proč jsi zajícům nepomohla sama, když víš, že to, co dělali ti lumpové, se nedělá.“

Jindřiška se na ni zadívala a rozhodně řekla: „Já je chtěla zastavit, ale vtom jste se objevila vy, a tak jsem se jen dívala. Kouzlit umíte vážně skvěle,“ usmála se.

Hermína se na ni nechápavě podívala: „Ty se mě nebojíš? Vždyť jsem stará, ošklivá, zlá, a ještě k tomu straším děti svými kouzly.“

„Jenže kluci si to zasloužili,“ řekla Jindřiška, „proto ještě nejste zlá. Vždyť jste chránila zaječí rodinku. A taky nejste stará ani ošklivá. Jen trošku neupravená. Kdybyste se učesala a nechodila v otrhaných šatech, tak byste vypadala dobře.“

„Já si taky myslím, že nejste ošklivá,“ špitl Matouš, který se konečně vzpamatoval, „a taky je mi líto, co se stalo. Já nechtěl nikomu ublížit.“

„Hermína si ho přeměřila vážným pohledem, zadívala se mu do očí a po chvíli přikývla: „Říkáš pravdu, ty nejsi zlý kluk.“

Matouš se spokojeně usmál a dodal: „Vy přece taky nejste zlá čarodějnice.“ Pak se ale chytl za pusu. Lekl se, že toho řekl až moc.

Hermína se ale nezlobila. Dokonce se na děti maličko usmála. To dodalo Jindřišce odvahu a vyslovila to, co už měla chvíli na jazyku: „Paní Hermíno, nechtěla byste někdy přijít k nám? Babička o vás tak hezky mluvila a určitě by ji potěšilo, kdyby vás znovu viděla.“

„Ty znáš moje jméno?“ divila se čarodějnice a pokračovala: „Nevěděla jsem, že by si na mě ještě někdo vzpomněl. Doufala jsem, že všichni zapomněli. Snad jen…“ Na chvilku se zamyslela, ale to už jí dívka skočila do řeči:

„Amálka! Moje babička se jmenuje Amálka a měla vás moc ráda. Taky byla smutná, když jste zmizela.“ Pak zaprosila: „Přijďte prosím někdy. Vážně bude mít velikou radost.“

„Amálka,“ opakovala tiše Hermína, „dokonce je dnes babičkou. Není možné, že je to tak dávno. A já myslela, že i ona na mě zapomněla.“

Děti viděly, jak se její tvář rozjasňuje.

„Já tedy přijdu,“ přikývla tiše Hermína, „ale babičce nic neříkejte.“ Mávla rukou a zmizela.

 

„Tý jo, tak my jsme viděli opravdickou čarodějnici,“ kroutil hlavou Matouš a vypadal, že tomu nemůže uvěřit.

„A taky není vůbec zlá a přijde k nám na návštěvu,“ řekla nadšeně Jindřiška a oči jí svítily radostí. „Ale babičce ani muk!“ otočila se na brášku.

„Neboj, já nic neřeknu,“ ujistil ji Matouš a vzal ji za ruku: „Tak pojď. Dostal jsem z toho dobrodružství pořádný hlad.“

Jindřiška se zasmála o obě děti se s radostí a švitořením vydaly za babičkou.

 

Dalších několik dní byly děti celé nedočkavé. Hermína neřekla, kdy přijde, a tak měli oba strach, aby na návštěvu nezapomněla. Ale bát se nemuseli. Jednou v podvečer někdo zaťukal na dveře. Byla to ona a přece nebyla.

Od posledního setkání v lese úplně zkrásněla. Měla na sobě čisté šaty, vlasy měla učesané, ozdobené lučními květy a na tváři jí pohrával nesmělý úsměv.

Když ji babička Amálka uviděla, se slzami v očích si ji přitáhla k sobě a pořádně objala. Hermína se rozplakala. Nebyly to však slzy smutku, ale veliké radosti a netrvaly dlouho.

Brzy se chaloupkou rozléhalo veselé povídání, smích a všichni byli moc rádi, že jsou spolu. Pozdě v noci se s nimi Hermína rozloučila a slíbila, že se zase brzy uvidí.

Od té doby je často navštěvovala a brzy dostala celá rodinka z chaloupky pozvání také k ní. Místo v lese, kde měla svůj pohádkový domek, bylo opravdu kouzelné a dětem se zdálo ještě krásnější, než o něm mluvila babička.

Když pak Hermína zjistila, že se Jindřiška zajímá o bylinky, spolu s babičkou Amálkou ji učily, jakou kouzelnou moc má která kytička. Když pak Jindřiška povyrostla, postavila si malý obchůdek s léčivými čaji, mastičkami a tinkturami. A protože měla za kamarádku prima čarodějnici, která jí s radostí pomáhala, zpráva o jejích léčivých bylinách se brzy roznesla krajem a pro pomoc k ní si přicházeli lidé z blízka i z daleka.

A čarodějnice Hermína? Ta teď byla opět spokojená a spolu s babičkou Amálkou a celou její rodinou si užívala krásné chvíle plné přátelství a radosti.