O podzimním jablíčku (20. 10. 2019, 25. 10. 2020 k poslechu)

O podzimním jablíčku

Byl nádherný podzimní den. Sluníčko teple hřálo, lehký větřík si pohrával s lístky v korunách stromů a na jabloni na konci zahrady se červenala jablíčka.

Byla krásná, velká a slaďoučká. Všechna si povídala o tom, jak je krásně na světě a přemýšlela, k čemu vlastně jsou a co je čeká.

Zkušená jabloň jim trpělivě vysvětlovala, že jsou moc užitečná. Lidi osvěží svou sladkou chutí nebo je potěší, když si z nich udělají jablečný kompot či závin. A co teprve zvířátka. Když některé jablíčko na stromě zůstane, pochutná si na něm kos či špaček nebo v nich osvěžení najdou unavené včelky, vosy či mušky. A když spadnou na zem, poslouží k posílení mravencům či jiným broučkům.

„Jen pěkně zrajte a sládněte,“ povzbuzovala je jabloň, „brzy přijde čas sklizně.“

„To bude krása, až si mě někdo utrhne a zkusí, jak jsem sladké,“ těšilo se jedno jablíčko a další hned dodalo: „Já bych bylo raději pečené – to bych se rozvonělo  

po celém domě.“

Takto si jablíčka povídala a už se moc těšila, až někoho potěší. Jen jedno z nich se netěšilo. Červenalo se na nejvyšší větvi jabloně a pro sebe si mumlalo: „Kompot nebo závin. To tak. Nebo dokonce nějaké zvíře. Fuj. Já se nedám! Jsem hodně vysoko, tak na mě nikdo nedosáhne a slupku si zpevním tak, aby se ze mě nemohla napít ani jediná muška. Budu se tu červenat všem pro radost, a když přijde zima, budu na bílém sněhu ještě krásnější!“

Jablíčko mělo pravdu. Když přišel tatínek s dětmi, otrhal téměř všechny plody až na jeden. Na nejvyšší větvi se červenalo tak krásné jablíčko, že na něj všichni dostali chuť. Nedosáhli ale tak vysoko a nezbývalo, než ho na stromě nechat.

„Však poslouží zvířátkům,“ řekl tatínek dětem. „Podívejte, kolik krásných jablek se nám letos urodilo, máme jich dost na celou zimu,“ spokojeně se zadíval na plné bedýnky slaďoučkých plodů.

„Hurá,“ radovalo se jablíčko na nejvyšší větvi, „nedosáhli na mě. Mám vyhráno. Teď se ještě ubránit zvířátkům a čekat, jak mě budou všichni obdivovat.“

To se ale spletlo. Děti přišly ještě několikrát k jabloni, aby se podívaly, zda to krásné červené jablíčko nespadlo, aby je mohly vzít domů, ale ono se drželo velmi pevně. Také unavená a žíznivá zvířátka se nejdříve snažila dostat ke sladké šťávě, ale jablíčko mělo dost pevnou slupku.

Jabloň se mu snažila domluvit: „Spadni na zem, jablíčko, ať je z tebe užitek. Já už brzy půjdu spát a ty nebudeš mít dost síly udržet se nahoře. Podívej, kolik lístků je spadaných na zemi. Když se teď pustíš, spadneš do měkké peřinky.“

Ale jablíčko trvalo na svém: „Udržím se a budu nejkrásnější v celé zahradě!“

Několik dní se tak radovalo ze svého vítězství a myslelo si, jak to pěkně vymyslelo. Brzy však zjistilo, že jeho nádherně lesklá slupka začíná sesychat a jemu ubývá sil. Začalo přemýšlet o tom, jestli bylo moudré na jabloni zůstávat a jestli se raději nemělo nechat utrhnout s ostatními.

Začalo se trápit. Děti už se u jabloně neobjevily, ptáčci si našli jinou potravu, v chladných dnech už nelétaly ani včelky, vosy či mušky a spadnout na zem, to se jablíčko bálo.

Jednoho dne se však obloha rozjasnila. Sluníčko chtělo svým teplem ještě na chvíli potěšit podzimní přírodu a svými zářivými paprsky ji vymalovat jako malíř svůj obraz.

Když se jablíčko podívalo okolo sebe, nestačilo se divit. Poslední lístky na stromech se vybarvily do nejrůznějších barev a spadané listí tvořilo na prochladlé zemi pestrobarevný koberec. Byla to taková nádhera, že se jablíčku až zatajil dech a povzdechlo si: „Je nádherné vidět přírodu v tak krásných šatech. Škoda jen, že jsem k ničemu. A je to moje chyba. Kdybych nebylo tak namyšlené, mohlo jsem být užitečné. Teď tady pomalu usychám a je mi smutno.“

Vtom pod jabloní zaslechlo šustění spadaných lístků. Když se podívalo dolů, uvidělo ježčí rodinku, která hledala něco k snědku.

„Tady jsem! Tady nahoře!“ zavolalo na ně jablíčko.

Ježčí rodinka se koukla nad sebe.

„Podívejte, je tam jablíčko!“ zaradoval se malý ježek. Určitě bude moc dobré.

„To nevím,“ odvětil tatínek ježek, „je celé seschlé, kdo ví, jestli by vůbec bylo dobré.“

Jablíčko se zastydělo. Místo toho, aby ho všichni obdivovali, ohrnovali teď nad ním nos i ježci. Dodalo si však odvahy a řeklo si, že to nevzdá. Chce být přeci užitečné, jako ostatní jeho kamarádi.

„Nebojte se, ježci, uvnitř jsem ještě pěkně slaďoučké. Uvidíte, že si na mě pochutnáte!“

„Tak spadni dolů za námi,“ zavolala na něj maminka ježková, „my za tebou vylézt nedokážeme.“

„Když já se bojím,“ špitlo jablíčko.

„Neboj,“ zavolala ježčata, „z listí pod tebou uděláme velkou hromádku a uvidíš, že spadneš jako do měkké peřinky.“

A opravdu. Když byla hromádka listí nachystaná, jablíčko se pustilo a bylo překvapené, jak měkoučké může listí být.

Tatínek ježek si ho pak naložil na záda a nesl ho za velkého jásotu ježčat do domečku. Když jablíčko vidělo, jakou z něj mají všichni radost, bylo spokojené.

A spokojení byli také ježci, kteří si na něm za chvíli ve svém domečku pochutnali.