O princezně Eleanor z Květinového království (17. 5. 2020, 23. 5. 2021 k poslechu)

O princezně Eleanor z Květinového království

Možná už jste někdy četli pohádky o zakletých princeznách, ustaraných králích, statečných princích, strašlivých dracích, maličkých skřítcích, jemných vílách, umouněných čertech a o spoustě dalších pohádkových bytostech. Určitě jste ale ještě neslyšeli pohádku o Květinovém království, v němž žije princezna Eleanor. 

Ptáte se, jak takové království vypadá?

Představte si malé království ve tvaru jednoduché kytičky s pěti okvětními lístky. Uprostřed stojí královský zámek obklopený rozkvetlou zahradou, v níž je tráva měkká jako mech, květiny všech různých barev vydávají na sta vůní a vzrostlé stromy, které zahradu obklopují poskytují nejen příjemný stín, ale také obydlí některým zvířátkům.

Od královského zámku vede do celého království pět různých cest do pěti malých vesniček. V království nechybí ani louky, lesy, pole, rybníky, potoky či potůčky. Žije zde také spousta zvířátek a lidé jsou tu k sobě milí stejně jako všichni na zámku.

A nejlepší na tom všem je, že v květinovém království kvetou květiny po celý rok. Jak už to v pohádkách bývá, je také v tomto pohádkovém království možné úplně všechno, takže při příchodu zimy se všechny květiny zahalí do teplých kabátků a kvetou dál. Dokonce mají některé zimu moc rády. Prý jejich barvy vyniknou na bílém sněhu ještě lépe.

Vraťme se ale do středu království, kde stojí zámek. V něm žije se svým tatínkem králem a maminkou královnou princezna Eleanor. Její jméno zní velice vznešeně a mohlo by se podle něj zdát, že Eleanor bude princezna s nosánkem trošku nahoru. To ale není pravda. Eleanor je princezna laskavá, milá, usměvavá a ke všem vlídná.

Obvykle nosí světlounce modré šaty z jemné látky. Kdybyste jí potkali, snad ani nepoznáte, že je princezna. Mysleli byste si spíš, že je to víla. Tváře má červené jak jablíčka, oči pomněnkově modré, její světlé vlasy splývají až po pás a hlavu ji zdobí věneček z pampelišek. Při jejím narození jí ho darovala víla Pampeliška. Věneček prý nikdy neuvadne a je kouzelný. Jaké kouzlo se v něm skrývá však Eleanor neví. Jednou se to má sama dozvědět. Teď ji to ale netrápí. Nosí ho moc ráda, protože je žlutý jako sluníčko, a když je někdy smutná, podívá se na zářivý věneček a je jí hned veselo.

Občas si ráda zaběhne do některé z vesnic, kde má mezi dětmi své kamarády. Největším kamarádem je pro ni však syn hajného z nedaleké myslivny. Jmenuje se Vašek, a když se princezna toulá po lesních cestičkách, rád ji doprovází. Také ona se na Vaška vždy těší. Ví toho o stromech, rostlinách i zvířatech hodně, a tak si mají vždy o čem povídat.

Nejraději se ale Eleanor prochází zámeckou zahradou a parkem, nasává vůni květin a poslouchá písně, které ševelí listy stromů. Někdy má pocit, že stromům i květům rozumí, a tak se přidává k jejich písni. Často s nimi také mluví, ale jenom tehdy, když ji nikdo nevidí. Má strach, že by si jí ostatní nevěřili.

Také má ráda všechna zvířata. Těm ale opravdu rozumí. Uměla to již od malička. Proč je to tak neví, ale vždy si říkala, že je to asi dar od jiné víly. O tom, že umí mluvit se zvířátky ví jenom Vašek. Král s královnou sice pozorovali, že Eleanor vždy správně uhádne, co každé zvířátko potřebuje, ale nikdy by je ani nenapadlo, že jim rozumí.

A protože princezna všem moc ráda pomáhá, není divu, že se její každodenní ranní procházka protáhne až do oběda.

Tak třeba nedávno. 

Paní ježkové se zatoulaly dvě děti. Byla celá nešťastná z toho, že je nemůže najít. Nebýt Eleanor, nevím, jak by to dopadlo. Ti dva neposední ježci se šli totiž podívat až k potůčku, i když moc dobře věděli, že k potůčku ještě nesmí. Voda se jim tolik líbila, že si šli smočit přední tlapičky.

„Jú, ta voda příjemně chladí,“ liboval si první ježek.

„A jak hezky šplouchá,“ zaposlouchal se druhý.

„A podívej, tamhle plave spadlý list. Vypadá jak lodička,“ zbystřil první ježek a už se po lístku natahoval. Ten byl však dál, než ježek čekal a žbluňk, už byl ve vodě. Naštěstí ho druhý ježek zachytil, ale i tomu začaly klouzat nožičky. Už to vypadalo, že oba ježci skončí ve vodě, ale na poslední chvíli je zachytla Eleanor.

„Co tady vyvádíte?“ zlobila se princezna a zamračila se: „Vaše maminka vás všude hledá. Kdyby věděla, kde až jste se zatoulali, ta by se divila.“

„My už to nikdy neuděláme,“ vystrašeně špitl první ježek. Byl celý mokrý a nevěděl, jestli se víc klepe zimou nebo strachem.

„To doufám, vždyť jste se málem utopili,“ řekla Eleanor.

„Ještě, žes nás našla, princezno,“ oddechl si druhý ježek a vděčně se na ni podíval: „Děkujeme.“

Ona se usmála, odnesla oba na sluníčko, a když se jim kožíšky nahřály, odnesla je za maminkou.

Kdybyste jen věděli, jakou měla radost. Samo sebou, že ježci od ní dostali pořádně po zadečku, ale věděli, že si to zaslouží, a tak ani nepípli.

Jindy zase léčila pochroumané křidélko července, hojila rány, které zajíčkovi uštědřilo pichlavé ostružiní nebo hledala modráskům útulný domeček, kde si mohou založit rodinu.

Když byla veliká sucha, zalévala každý den květiny na zahradě. Zdálo se jí totiž, že ji prosí o trošku vody. U zalévání si zpívala a kdokoli šel okolo, na chvíli se zastavil, aby se zaposlouchal do jemných tónů. Princezniny písničky každého pohladily po duši.

Jednou její zpěv zaslechl také Pán větrů. S nejjemnějšími vánky se snesl blíž k zemi, poslouchal a pozoroval princeznu.

„Hned mám lepší náladu,“ pomyslel si a začal se pohupovat do rytmu.

Abyste věděli. Pán větrů je v přírodě od nepaměti. Když má dobrou náladu, lehkými vánky i větříky dokáže pohladit i osvěžit. Když se však rozzlobí, jeho síla může být ničivá. On sám nemá rád, když se zlobí, ale čas od času si nemůže pomoci.

„Kdybych každý den slyšel takovou písničku, snad bych se nikdy nerozzlobil,“ přemýšlel dál a blížil se k princezně.

Ta najednou přestala zpívat. Zastavila se, zavřela oči a snažila se zaposlouchat do zvuků větru. Bylo zvláštní, že tak najednou zesílil. Potom vše utichlo. Eleanor otevřela oči a vykřikla leknutím. Před ní stálo prapodivné stvoření. Bylo mnohem větší než ona. Rysy mělo podobné jako člověk, ale každičká část jeho těla se zvláštně třepotala.

Chtěla utéct, ale nemohla. Cítila, jako by její ruce i nohy byly spoutány provázky větru.

„Kdo jsi?“ zeptala se a v jejím hlase byl slyšet strach.

Pán větrů to vicítil, povolil své sevření a odpověděl: „Neboj se, dívko. Jsem Pán větrů a přilákal mě sem tvůj krásný zpěv.“

Eleanor se snažila usmát: „A líbil se vám?“

„Když jsem tě zaslechl, bylo mi hned veseleji. Je škoda, aby tak krásný hlas zůstal pozemšťanům. Vezmu tě s sebou na nebe, a tam mi budeš každý den zpívat,“ řekl a chytl Eleanor silněji za ruku.

„Ale já nemůžu jít s vámi,“ vykřikla princezna. „Mám tady svůj domov, své rodiče, kamarády a celou přírodu. Nebyla bych na nebi šťastná.“

„Když budeš na nebi, uvidíš, že se ti pohled na svět bude líbit. A jestli ne, zvykneš si,“ zaburácel Pán větrů.

To už ale Eleanor na pomoc přibíhal Vašek, který vše viděl: „Nechej ji! Ona patří k nám!“ volal na Pána větrů a rozzlobeně dodal: „Jdi si na nebe sám. Já ti princeznu nedám!“

Chytl ji za ruku a snažil se ji odtáhnout do bezpečí. Nešlo to.

Pán větrů se jen zachechtal: „Klidně to zkoušej. Ale já jsem silnější než ty, trpaslíku.“

Vašek se snažil ze všech sil, ale nepomáhalo to.

„Nezlob se, Eleanor, jsem moc slabý,“ smutně svěsil hlavu Vašek a dívku objal. V tom se zvedl silný vítr, odmrštil chlapce a táhl princeznu blíž k sobě. Ta byla celá zoufalá. Volala o pomoc, nikdo ji však v silném burácení větru neslyšel. Najednou si vzpomněla na věneček. Má být přece kouzelný, ale jak? Co má udělat?

„Vílo Pampeliško, nevím si rady, pomoz mi!“ prolétlo Eleanor hlavou.

„V tu chvíli jako by se zastavil čas a v jejích uších zaznělo: „Zavři oči a podej mi ruku.“

Princezna tedy zavřela oči. Vše utichlo a ona před sebou viděla krásnou, lehce průsvitnou postavu. Byla to víla Pampeliška a natahovala k ní ruku. Eleanor ji zachytla a udělala krok. Ocitla se ve vílím světě.

„Ale jak je to možné?“ tázavě se zadívala na vílu.

„Ona se na ni usmála, pohladila ji po vlasech a řekla: „Tvůj kouzelný věneček tě za mnou může kdykoli zanést. Jeho kouzlo jsi však měla objevit ty sama. Můžeš za mnou přicházet kdykoli budeš chtít a já tě budu učit vše o přírodě.“

„Ale co v mém světě? Pán větrů mě jistě bude hledat. A co Vašek, moji rodiče a celé království?“ strachovala se Eleanor.

„Neboj se, vše bude v pořádku,“ pronesla Pampeliška a zmizela.

V království to opravdu vypadalo, jako by se zastavil čas. Vše, co zvedal nazlobený vítr zůstalo nehybně v povětří, Vašek, který zrovna vstával, aby princezně přispěchal znovu na pomoc stál nehybně jako socha a Pán větrů se svou rozzlobenou tváří vypadal hrůzostrašně.

Na místě, kde stála před chvíli Eleanor, objevila se teď víla Pampeliška a vše se opět probudilo k životu. Pán větrů chtěl něco vykřiknout, ale údivem celý zkoprněl.

„Jsem víla Pampeliška a princezna je pod mojí ochranou,“ řekla a zadívala se Pánu větrů přímo do jeho rozzlobených očí. Pohled víly měl v sobě velikou sílu, a nejen jeho oči, ale také on sám se začal uklidňovat.

Pán větrů se víle uklonil: „Chtěl jsem být stále šťastný a zpěv té dívky by dokázal, abych se už nikdy nezlobil,“ začal vysvětlovat.

„Já vím,“ odpověděla víla, „ale také vím, že příroda někdy potřebuje, aby váš silný dech přifoukl dešťové mraky nebo odfoukl prach, který se usazuje na jejím plášti. Jste potřebný právě tak, jako vše ostatní. A jestli se chcete zlobit méně, není pro vás nic těžkého poslat větry i vánky, aby vám princeznin zpěv donesly až k vám.“

Pán větrů se trošku zastyděl. Dobře věděl, že má víla pravdu. Zatočil se naposledy nad královstvím a vznesl se zpět na nebe.

Vašek, který vše viděl, přiběhl k víle: „Krásná paní, povězte, kde je princezna Eleanor?“

„Ty jsi Vašek, že?“ zeptala se víla.

„Jak to víte?“ nevěřícně se na ni podíval.

Ona se na něj usmála a řekla: „Na princeznu dávám pozor od chvíle, kdy se narodila. Má zvláštní dar – rozumět přírodě. Mým úkolem je naučit ji vše, co vím a pomoci jí porozumět všemu, co příroda vám lidem říká.“

„Je Eleanor v bezpečí?“ ujišťoval se chlapec.

„To víš, že ano. Hned tu bude.“

A opravdu. V tu chvíli se mezi nimi objevila princezna. Byla ještě celá udivená ze všeho, co se stalo.

„Vašku, tys mi přišel na pomoc!“ objala kamaráda hned, jak ho uviděla.

„A tobě vílo Pampeliško moc děkuji. Bez tebe bych teď byla někde v oblacích,“ obrátila se na vílu.

Ta se na ni laskavě zadívala: „Teď už víš, kde mě najdeš. Přijď brzy! Máme si toho tolik co povědět.“ A zmizela.

Od té doby navštěvovala Eleanor vílu Pampelišku kdykoli měla chvilku. Zvířátkům princezna dávno rozuměla, a tak se učila porozumět květinám, stromům, větru, zemi i vodě. Díky její péči Květinové království jenom vzkvétalo.