O pyšné medúze (3. 10. 2019, 8. 11. 2020 k poslechu)

O pyšné medúze

 

  V dalekém moři žila medúza. Jmenovala se Jířa. Když byla malá, měla spoustu kamarádů.

Jak rostla, myslela si o sobě, že je lepší než ostatní, začala se ke kamarádům chovat povýšeně, rozkazovala jim a byla často náladová. Tak se stalo, že postupně o všechny kamarády přišla.

Nejdříve jí to bylo líto. Pak si ale řekla: „No, co. Jejich chyba. Však já si vystačím úplně sama. Vždyť jsem nejlepší!“

Od té doby proplouvala mořem úplně sama. Když někoho potkala, neměla pro něj milé slůvko. Vždy každého svojí řečí odradila, a tak se jí všichni vyhýbali.

Chvíli byla spokojená a libovala si, jaký má klid, že ji nikdo ničím nezatěžuje, nemusí poslouchat hloupé řeči kamarádů…. Brzy však zjistila, že její dny jsou čím dál smutnější a litovala, že byla na ostatní zlá.

Občas se schovala za mořskou trávu nebo útes a pozorovala své bývalé kamarády, jak si spolu hrají a smějí se. Moc toužila po tom být s nimi, ale neměla odvahu za nimi jít.

Jednoho dne se toulala v odlehlém koutu moře. Najednou ucítila silné otřesy a viděla, jak padají kameny z nedaleké podmořské skály. Honem plavala zpět domů, ale jeden padající kámen jí uvěznil chapadlo.

Medúza se snažila vyprostit, ale nešlo to. Chvíli volala o pomoc, ale nikdo se neozýval. Jířa byla zoufalá: „Ach já nešťastná, nikdo mě nenajde a já tady umřu. Úplně sama a zapomenutá.“

Vzpomínala na to, když byla malá a měla kolem sebe spoustu přátel. Teď ji mrzelo ze všeho nejvíce, že nikoho nemá, a že na ni budou všichni vzpomínat jako na pyšnou medúzu. Rozplakala se. Co by teď dala alespoň za jednoho kamaráda, který by ji pomohl a potěšil.

Znovu se snažila vyprostit z pod těžkého kamene. Chapadlo ji bolelo víc a víc, ale ona nepolevovala. Dlouho Jířa s kamenem bojovala, ale nebylo to nic platné. Nakonec vysílením usnula.

Zdál se jí krásný sen. Byla zase malá, hrála si se svými kamarády, smála se a bylo jí moc dobře. Pak se však sen změnil. Připlula zvláštní ryba a začala ji tahat za chapadlo.

„Au, to bolí! Nechej mě! Jdi pryč!“ volala medúza se spánku. V tom ji ryba popadla a odnášela pryč. Daleko do hlubokého moře. Jířa byla zoufalá a plakala. Najednou se ryba rozplynula a ona cítila velikou úlevu. Slyšela kolem sebe známé hlasy. Zněly ustaraně. Pak se vše ztratilo ve tmě.

Medúza prospala několik dní. Když se probudila, nemohla uvěřit svým očím. Byla zase doma. Kolem sebe měla několik svých kamarádů z dětství.

„Podívejte, probírá se,“ volal mořský koník a spolu s malou chobotnicí přispěchali k Jíře.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mořský koník.

„Už mnohem lépe. Ale jak jsem se dostala domů? A co tady děláte vy?“ nechápala medúza.

„Staráme se o tebe,“ odpověděla chobotnička a pokračovala: „Když tě sem mořské želvy přinesly, byla jsi na tom hodně špatně. Měla jsi horečku, plakala jsi ze spaní a tvé chapadlo bylo rozdrcené.“

Teď teprve si Jířa vzpomněla, co se stalo. Jak na ni padal velký kámen, jak se z pod něj nemohla vyprostit, a jak moc chtěla být zase doma. Podívala se na své chapadlo. Bylo o kousek kratší. Vyděsila se.

„Tvé chapadlo bylo moc pochroumané. Je teď sice o kousek kratší, ale uvidíš, že ti bude sloužit stejně dobře, jako dřív,“ těšila ji chobotnička.

Jířa se na chvilku zamyslela. Proběhlo jí hlavou, jak by dopadla, kdyby ji mořské želvy nenašly, a i když jí teď kousek chapadla chyběl, byla moc ráda, že žije a je doma mezi přáteli. Vždyť to si přece moc přála.

„Promiňte,“ špitla.

„Ty přece nemůžeš za to, že na tebe kámen spadl,“ odvětil mořský koník.

„Ne,“ špitla Jířa znovu, „promiňte, že jsem se k vám dříve chovala tak špatně. Vím, že jsem byla namyšlená a moc mě to mrzí,“ sklopila oči. Styděla se.

Koník s malou chobotnicí na sebe nevěřícně koukali. Nevěřili svým uším. Medúza se jim ještě nedávno posmívala, pak už za nimi ani nepřiplavala a teď se omlouvá. Co se stalo?

„Víte,“ podívala se na oba omluvně, „už dávno vím, že jsem byla hloupá, když jsem si myslela, že jsem nejlepší a moc jste mi všichni chyběli. Neumíte si představit, jak mi bylo smutno.“

„Tak proč jsi nepřišla dřív?“ zeptali se kamarádi.

„Bála jsem se, že byste mě mezi sebe nevzali,“ povzdechla si Jířa.

Chobotnička ji pohladila: „Kdybys přišla a omluvila se, už jsme si spolu mohli dávno hrát. Však to brzy napravíš.“

Jíře se rozjasnily oči: „Děkuji vám, kamarádi!“

Každým dnem bylo Jíře lépe a díky péči svých kamarádů se rychle uzdravovala. Těšila se, až bude zase mezi svými přáteli a hned jak to šlo, plavala za nimi a všem se omluvila.

Od toho dne už nebyla sama. Hrála si a smála se spolu s ostatními a už nikdy nebyla pyšná.