Pampelišky
V trávě vedle spadlé šišky
vykvetly dvě pampelišky.
Hlavičky jak slunce jasné,
obě štíhlé, obě krásné.
Každá z nich však trošku jiná.
Jedna pyšná, druhá milá.
„Podívej se, sestřičko,
jsme žluté jak sluníčko!“
řekla první. Druhá na to:
„Já jsem zářivá jak zlato.
Nejkrásnější v celém světě,
hezčí nikde nenajdete!“
Šišce tahle pýcha nedá,
vhodná slova proto hledá:
„Nechej hned těch pyšných řečí,
nic v přírodě není lepší.
Každý tu svůj úkol máme,
společně si pomáháme.“
Pampeliška se hned mračí,
změnila by místo radši.
„Mlč, ty jeden oškliváči,
vypadáš jak hnízdo ptačí
- rozcuchaná, celá hnědá.
Fuj, dívat se na tě nedá!“
První kvítek klopí oči,
hlavička se z těch slov točí,
snaží se jí domluvit:
„Je tu krásně, je tu klid.
Podívej se všude kolem,
příroda je, jak má být.
Někdo pestré barvy má,
jiný se zas ukrývá,
každý z nás je přece jiný,
ať zvířata či květiny.
Kouzelná je naše říše,“
usmívá se kvítek tiše.
Druhý květ však vede svou,
pohrdá vší přírodou.
Vtom se vedle ozval hlásek.
Byl to malý konipásek:
„Ty jsi zvláštní žlutý květ.
Nelíbí se ti snad svět?“
„Nelíbí. Je obyčejný, šedý,
nebýt mě, tak vůbec nevím,
komu by se líbit měl.“
Konipásek posmutněl.
Vtom přihopsal zajíček,
ukousl si májíček.
Žlutý kvítek zmizel v bříšku,
ohromilo to i šišku.
První milé pampelišce teče slza po tváři.
Zajíčkovi spokojeně jeho oči zazáří.
„Za ty její pyšné řeči,
přišlo mi, že bude lepší,
když si na ní pochutnám.
„Ty však nebudeš teď sám,“
zavzlykala pampeliška.
To už tady byla šiška
se svou dobrou náladou:
„Nic se neboj, žlutý kvítku,
s námi ti vždy bude hej,
tak už neplač, utři slzy
a radši se usmívej!"
Od té doby tam, co šiška,
kvete žlutá pampeliška.
Usmívá se kolem sebe,
na přírodu, slunce, nebe.
Aby ne, vždyť kamarádi
na světě jsou spolu rádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za váš komentář. Moc si vašich slov vážím - jsou báječnou odměnou za moje tvoření pro děti:-).