Pohádky na přání 

Pohádka 3. – Domeček z oříšku

(pohádka pro Vítka)

Vysoko mezi hvězdami poletuje skřítek Vítek. Má báječný hvězdný kočár, který mu vyrobili jeho kamarádi z Kouzelné země. Také mlhovinový kůň je nejen spolehlivý tahoun a letec, ale i příjemný společník. Když je Vítkovi smutno, povídá si s ním. Občas se mu totiž zasteskne po Kouzelné zemi i jeho kamarádech.

Už je to totiž nějaký čas, co se s nimi rozloučil. I přes chvíle smutku však nelituje. Mezi hvězdami se cítí tolik volný a při průzkumu různých planet, hvězd i jiných vesmírných těles, je vlastně jako malý dobrodruh a plní si svůj veliký sen.

Při svém vesmírném putování objevil mnoho kouzelných zemí a světů. Některé byly pusté, jiné obydlené. Když Vítek nepočítá Robozemi nebo planetu plnou dinosaurů, byli většinou jejich obyvatelé přátelští.

Teď směřoval skřítek Vítek k zajímavé planetě. Mlhovinový kůň mu prozradil, že se jmenuje Země a bydlí na ní lidé.

„Jé, tak to je jistě ta planeta, na níž jsme s Hvězdínkem pozorovali človíčky podobné nám a bádali jsme, co jsou to Vánoce,“ zavzpomínal Vítek a hned na Zemi zaměřil svůj dalekohled.

„No ano! Je to ona!“ zajásal a rozhlížel se, kde přistane.

„Podívej, tamhle je nějaký sad a v něm strom, na němž rostou ořechy!“ zavolal Vítek a stočil kočár směrem k místu, které zahlédl.

„Jé, ořechy,“ mlsně se olízl, „ty už jsem dlouho nejedl.“ Potom si pohladil bříško: „Neboj, brzy si pochutnáme.“

 

Bylo zrovna odpoledne, když maličký skřítek přistál v sadu. Vypadal jak nádherně zbarvený list ladně padající ze stromu. Kočár se ve svitu podzimního sluníčka leskl a přilákal tak oči chlapce, který si hrál ve spadaném listí opodál.

Takový krásný list musím mít, pomyslel si chlapec a utíkal k místu, kam ho viděl dopadnout. Jaké však bylo jeho překvapení, když se mu na dlani mihotal průsvitný malý koníček a z divného listu ve tvaru poupěte vykoukl mrňavý skřítek.

Všichni tři na sebe koukli a polekali se. Skřítek zastrčil hlavu zpět do poupěte, koník zmizel a chlapec měl co dělat, aby tu zvláštní věc neupustil do trávy. Maličko se jí sice bál, ale na druhou stranu byl zvědavý. Měl pocit, že zahlédl malého skřítka. Jenomže. Existují vůbec skřítci? Myslel si, že v pohádkách ano, ale takhle v obyčejném světě?

Sedl si tedy do hromádky suchého listí, přiblížil dlaň k očím a začal to divné poupě prozkoumávat. Nebylo vůbec měkké jako jiná poupata. Naopak. Bylo tvrdé a vypadalo spíš jako zvláštní autíčko. Vždyť také mělo kola!

Takové vozítko chlapec ještě nikdy neviděl. A jestli v něm někdo nebo něco je, tak přece musí jít otevřít. Hledal, kudy by se dostal dovnitř.

Mezitím se skřítek Vítek tiskl ve svém kočáru a přemýšlel, jestli mu chce ten veliký člověk ublížit nebo ne. Potom si vzpomněl na Vánoce. Lidé přece nemůžou být zlí, když umí být tak hezky spolu. Dodal si tedy odvahy a zmáčkl tlačítko. Jeho hvězdný kočár se otevřel.

„Cvak,“ uslyšel v ten okamžik chlapec a maličko ucukl. Viděl, jak se víko podivného vozítka otevřelo. Nesměle teď na něj koukaly dvě zelenkavé oči.

„Jé, ty jsi opravdovský skřítek?“ zeptal se kluk.

„Jsem skřítek Vítek,“ ozvalo se z kočáru a maličký človíček se uklonil.

„Jé, tak to je prima náhoda. Já se totiž taky jmenuju Vítek,“ řekl chlapec a zasmál se: „Takže jsme tu teď Vítkové dva.“

Oba byli z takového setkání celí rozradostnění. Skřítek Vítek vyprávěl svému novému kamarádovi o Kouzelné zemi a o tom, jak teď putuje celým vesmírem. Chlapci Vítkovi se moc líbilo povídání o kouzelných světech, hvězdách i jiných planetách.

Na oplátku pak vyprávěl skřítkovi o Zemi, o tom, jak se během roku mění, a také to, že je teď podzim, který má moc rád.

„Víš, mám rád ty dny, kdy je jasno, sucho a já si můžu hrát v barevném listí. Třeba jako dnes. A taky je super, když fouká vítr. To pouštím s mámou i tátou draka,“ vyprávěl chlapec, ale pak dodal: „Někdy je ale na podzim pořádně škaredě. Pořád prší, je chladno a vlezlo…a to je mi pak líp doma.“

Kluk Vítek vstal, zvedl dlaň a druhou rukou ukázal na tmavou střechu, která se rýsovala na konci sadu za vysokými stromy: „Tamhle je náš dům. Bydlím tam s mámou, tátou a bráchou. Ten je teď ale ještě ve škole.“

Potom se podíval na skřítka: „A co ty? Máš v Kouzelné zemi nějaký domeček?“

„Mám,“ přikývl skřítek a nadšeně dodal, „vypadá jako velká květina. Nahoře mám svůj pokojíček s postýlkou z ořechové skořápky. A taky okno, ze kterého vede skluzavka dolů na trávník.“

„Jé, to by se mi taky líbilo,“ rozzářil se chlapec, „každé ráno bych se sklouzl dolů a do školy by se mi šlo určitě veseleji.“

„Je ti moc smutno?“ zeptal se, když viděl, jak skřítek posmutněl.

„Víš, ve vesmíru se mi moc líbí, ale taky se mi dost stýská. Po kamarádech, celé zemi a taky po mé postýlce,“ vzdychl skřítek Vítek.

„Tak víš co? Já ti takovou postýlku udělám. A jestli nikam nespěcháš, tak můžeš přespat u mě v pokoji,“ navrhl chlapec.

„To by bylo prima,“ usmál se Vítek a trošku nesměle se zeptal: „A mohl bych si nějaké oříšky sníst? Víš, já mám oříšky tuze rád a taky už mám hlad.“

„Tos měl říct dřív,“ vyhrkl kluk Vítek, položil skřítka i s jeho kočárem do trávy a vytáhl z kapsy pár ořechů. Opatrně je v dlaních rozlouskl a vybraná jadýrka přistrčil ke skřítkovi: „Klidně je sněz všechny. A až budeme doma, můžeš zkusit také lískové oříšky. Včera jsem jich nasbíral plný kyblíček.“

O lískových oříšcích skřítek Vítek ještě neslyšel. A také tyhle vlašské ořechy chutnaly maličko jinak než v jeho Kouzelné zemi. Kromě toho byly mnohem větší, takže skřítkovi stačilo půl jadýrka a byl plný.

Chlapec Vítek mu ještě ukázal celou zahradu i místa, kde si hraje nejraději. Potom s ním pospíchal domů, kde svému mrňavému kamarádovi připravil postýlku z ořechové skořápky a dal mu ochutnat slíbený lískový oříšek.

Skřítek byl moc rád, že na planetě Zemi potkal tak hodného chlapce, a protože byl moc unavený a zároveň se cítil v bezpečí, brzy ve své nové postýlce usnul.

Chlapec Vítek byl ze skřítka nadšený a pořád nemohl uvěřit tomu, že je tady a s ním. Také přemýšlel, čím by maličkému skřítku udělal radost. Chvíli tedy přecházel po pokoji, a pak se rozeběhl za tatínkem.

Když se dalšího dne ráno skřítek Vítek probudil, čekalo na něj překvapení. Blízko něj totiž stál hezký skřítčí domeček. Byl kulaťoučký jako skořápka oříšku, zvenku měl namalované barevné květiny a uvnitř na malém stolečku čekala na Vítka snídaně.

„Děkuju ti,“ zašeptal skřítek spícímu chlapci do ucha. Ten se vzbudil, posadil se na postel, zívl a protřel si oči. Když uviděl skřítka na svém polštáři, usmál se: „Jsem rád, že se ti domeček líbí.“

„Je moc hezký a taky prostorný,“ chválil skřítek Vítek, „a ty kytičky na něm jsou moc pěkné.“ Potom se na chlapce podíval a zeptal se: „U vás rostou tak veliké ořechy?“

„Kdepak,“ zavrtěl kluk Vítek hlavou, „to je skořápka z kokosového ořechu. Ten roste sice na naší planetě, ale u nás na zahradě ne. Potřebuje mnohem víc tepla. Ale dá se koupit v obchodě. Včera mi s ním tatínek trošku pomohl, a tak je od teďka tvůj domeček, když jsi oříškový skřítek.“

„Jé, oříškový skřítek! Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl,“ zasmál se Vítek.

„Copak ty nejsi oříškový?“ divil se chlapec.

„Já mám oříšky tuze rád. Chutnají mi, ale oříškový nejsem. Jím i ovoce, zeleninu a jiné věci. Já jsem vlastně úplně obyčejný skřítek Vítek,“ mrkl na chlapce.

„To tedy nejsi,“ řekl kluk, „pro mě jsi báječný maličký kamarád. A byl bych moc rád, kdybys u mě zůstal napořád.“

„Napořád ne,“ zavrtěl hlavou skřítek, „ale jestli to nevadí, nějakou dobu bych se u tebe zdržel. Moc se mi tu líbí a rád bych to tady u vás prozkoumal.“

Chlapec Vítek zavýskl: „Tak to si užijeme spoustu zábavy!“ Vzal skřítka do dlaně a opatrně ho pohladil.

Od té chvíle byli ti dva pořád spolu. Skřítek Vítek si užíval nejen pouštění draků, hraní se suchým listím nebo procházky v dešti. Podíval se také do školy, do lesa, na hřiště i k rybníku. Příroda mu tak trošku připomínala Kouzelnou zemi, a tak není divu, že čím dál častěji pozoroval své kamarády a přál si být doma.

Jednou se tedy oba Vítkové rozloučili. I když bylo chlapci líto, že skřítek odlétá, věřil, že se třeba jednou zase uvidí.

Také skřítku bylo smutno. Chlapce si moc oblíbil. Jeho stesk po domově byl ale silný, a tak nebylo na co čekat. Na cestu dostal skřítek tolik oříšků, kolik se mu vešlo do hvězdného kočáru.

Potom skřítek Vítek zavolal mlhovinového koně. Zapřáhl ho do kočáru, pobídl ke klusu a zavolal: „Měj se tady krásně, můj milý Vítku! A děkuju moc za všechno!“

„Tak zase někdy na viděnou, oříškový skřítku!“ zamával směrem ke hvězdnému kočáru chlapec.

Skřítek se na něj podíval a oba Vítkové se na sebe usmáli. Společně přece zažili tolik krásných chvilek, které zůstanou v jejich srdcích. A ty jim nikdo nikdy nevezme.