Pohádky na přání - pohádka 4. - Bezva parta, 1. díl (příběh pro Lukyho)

 Pohádky na přání

 

Pohádka 4. – Bezva parta

(příběh pro Lukyho, 1. díl)

Lukáš je 13 letý kluk, který má báječné rodiče a taky pár skvělých kamarádů. Ti mu s oblibou říkají Luky a jsou rádi, stejně jako rodiče, že je Luky jiný než ostatní. A to je na něm právě skvělé.

No, řekněte sami. Když umí někdo kouzlit, tak už prostě neobyčejný je, i kdyby to byl právě obyčejný kluk. A kouzlit, to Luky umí.

Už od malička se zajímal o svět kouzel a zkoušel jednoduché kouzelnické triky. Od té doby uběhlo spoustu let a Lukášova maminka o něm nyní říká, že je opravdový kouzelník. Vystupoval na spoustě míst a vždy sklidil veliký potlesk a obdiv, že ve svém věku dokáže tak dobře čarovat.

Nemyslete si ale, že to měl Lukáš vždy jednoduché. Dříve tolik kamarádů neměl a ve škole ho často trápilo, že si k němu nechce nikdo sednou, a spolužáci si myslí, že je divný. Na kouzlení ale přece není nic divného, říkal si Luky a nedokázal pochopit, co se ostatním nelíbí.

Láska rodičů a jejich optimismus ho ale vždy dobře naladili a mamka s taťkou ho ujistili, že je báječný právě takový jaký je. Díky nim pochopil, že mít jiné zájmy, než ostatní není nic, za co by se měl stydět, ale naopak. Měl by být hrdý na to, že má tak neobyčejný talent. A také je dost možné, že mu některé děti jen závidí to, že umí něco, co ony ne.

A tak kouzlil Luky dál. Občas ho sice přemohl smutek, že kromě rodiny je ve světě tak trošku sám, ale stále věřil, že jednou určitě potká nějakou svoji spřízněnou duši a bude mít s kým sdílet nejen své nadšení pro kouzla, ale také pro bojový tanec, který byl dalším jeho koníčkem.

……………………………..

Čas ubíhal, Luky dokončil základní školu, v kouzlení byl stále lepší a lepší a už se těšil na letní prázdniny. Bude mít spoustu času na své zájmy a taky na rodiče, s nimiž plánuje bezva výlety.

Jakmile se začalo blížit září a s ním i nástup na novou školu, opět posmutněl. Co když se na něj budou noví spolužáci dívat zase skrz prsty? Co si o něm budou asi myslet? Najde si tam nějakého kamaráda nebo kamarádku?

To vše se honilo Lukymu hlavou.

Rodiče si jeho smutných očí brzy všimli a dobře věděli, co jejich syna trápí. Jednou, když seděl Luky s maminkou na zahradě a pozoroval západ slunce, řekla maminka: „Kdykoli vidím slunce zapadat, vzpomenu si na tebe.“

„A to jako proč, mami?“ nechápavě se zeptal Lukáš.

„Všiml sis někdy, jak krásně vypadá příroda v jeho záři? Je to úplně jiné než ve dne. Stíny jsou takové měkčí a vše, na co dopadají poslední sluneční paprsky, je takové milé, rozjásané a já se cítím moc hezky. Stejné je to, když kouzlíš. Taky je mi přitom hezky u srdce.“

„Hmm, dík,“ odvětil Luky.

„To ale není všechno,“ řekla maminka, „když slunce zapadne, sklopí květiny své hlavičky, většina zvířat jde také spát a těší se na svítání, kdy je sluneční záře opět probudí. A oni budou moci prožít nový den.“

„A jak to souvisí se mnou?“ divil se Luky.

„Prázdniny končí, a ty jsi teď jako ty květiny po západu slunce. Jenomže ony už se těší na ráno, a ty se ho bojíš,“ vysvětlovala maminka.

„A ty ses nebála, když jsi šla do nové školy?“ ptal se Luky a pokračoval: „Vždyť já vůbec nevím, jestli se tam s někým skamarádím. Je tak těžké pozorovat ostatní, když mají svoji partu. Nechci být zase sám někde v koutě.“

„Tak nebuď,“ řekla rázně maminka, „strach je v pořádku, ale když budeš pořád myslet jen na to zlé a nehezké, tak si to akorát přitáhneš. Zkus si místo toho představit, že potkáš někoho moc fajn a bude ti taky dobře.“

Potom Lukyho objala: „Vím, jak je to pro tebe těžké, ale taky věřím, že na tomhle světě není nikdy nikdo sám. Máš nás a my tě máme rádi. A uvidíš, že si kamarády najdeš. Já si třeba našla nejlepší kamarádku až mnohem později. O to víc si našeho přátelství vážím.“

„Asi máš pravdu. Musím to brát jako nový začátek,“ přikývl Luky.

„Přesně tak,“ usmála se maminka, „a já si myslím, že ta tvoje kouzla určitě někoho prímovního přitáhnou. Uvidíš!“

……………………………………………..

Maminka měla tak trošku pravdu. Ne, že by si Luky kamarády přičaroval, ale v nové škole potkal pár lidí, kteří byli nadšení z toho, že umí kouzlit. A i když se na něj někteří kluci ve třídě dívali jako na sušinku, brzy poznali, že má síly na rozdávání. Během září si totiž měli nachystat projekt, kde představí to, co rádi dělají. Samozřejmě, že Luky kouzlil, a potom celé třídě předvedl malou ukázku capoery.

„Tý jo, to byla síla,“ řekl mu uznale jeden pořádně svalnatý spolužák, „mě sice hudba moc nebere, ale při tom cvičení musíš opravdu máknout.“

„Dík,“ řekl Lukáš a spěchal za Jindrou a Matym. „Tak co, jak se vám to líbilo?“

„Fakt dobrý,“ chválil Jindra, „já to viděl kdysi v televizi, ale naživo je to prvně.“

„Mně se ale stejně líbí víc to tvoje kouzlení,“ řekl Maty. „Myslíš, že bys mě naučil to s těmi šátky? Mamce na Vánoce jsem totiž plánoval koupit šátek kolem krku, a tak bych jí ho pod stromečkem mohl vykouzlit,“ zazubil se.

„Kouzelníci sice svá kouzla neprozrazují,“ podíval se na něj vážně Luky, vzápětí však spiklenecky mrkl, „já tě ale naučím o něco jednodušší trik, který už nedělám. Ale taky je moc fajn.“

„A já bych moc rád uměl zase to s tou mincí. Víš, jak se objeví za uchem. Já to párkrát zkoušel, jenomže ji nedokážu dobře schovat.“

„Proč ne,“ usmál se Luky, „nějaké kouzelnické triky vás moc rád naučím a až budu věhlasný kouzelník, můžete mi dělat třeba asistenty.“

„To bude paráda!“ zajásali kluci a už se těšili na svoji první kouzelnickou hodinu..

 

Luky si od té doby užíval prima dnů se svými kamarády a oproti základce se do školy těšil každé ráno. I když věděl, že budou učitelé zkoušet, nebo jim připravili písemku, vůbec mu to nevadilo. To nejlepší na škole totiž byli Jindra s Matym, se kterými si měl pořád co povídat. Jako správní kamarádi spolu prožívali kdejaké trápení, ať už to, co je potkalo ve škole nebo mimo ni. Občas stávali u automatu ve škole, popíjeli horkou čokoládu a hihňali se kdejaké blbině.

Na autobusové zastávce se s nimi jednoho dne dala do řeči Verča. Ta sice chodila na jinou školu, ale při čekání na autobus si všimla, že Lukáš své kamarády baví občas malými kouzly, a protože byla zvědavá a taky dost výřečná, hned se s nimi zapovídala.

Brzy se tak rozrostla Lukyho parta o Verču a jejího staršího bráchu Filipa. Luky se teď těšíval nejen do školy, ale také na zastávku, kde se občas s Verčou a Fildou potkali.

Také rodiče moc těšilo, že jejich syn prožívá tak báječné chvíle a moc mu přáli, aby celé partě jejich přátelství vydrželo.

Byl to skvělý čas a Luky si myslel, že to snad ani lepší být nemůže. I když úplně nejlepší by bylo, kdyby uměl doopravdy čarovat. To by se pak daly dělat věci!

Často si v posteli před spaním představoval sebe jako opravdového kouzelníka. Měl by dlouhý černý plášť posetý hvězdami, špičatý klobouk a zářivou kouzelnickou hůlku, ze které se při čarování jiskří. Pro svoje kamarády by vykouzlil vše, co by si jen přáli, a taky by mohli létat na okřídlených koních až k nebi nebo třeba jen na místa, kde by si přáli být.

Jednou to takhle říkal tatínkovi a moc se divil, když mu na to odpověděl: „Víš, Luky, já si myslím, že bys jako opravdový čaroděj nebyl šťastnější. Jen si vzpomeň na chvíle s tvými kamarády a taky na čas, kdy kouzlíš. Vždyť už jenom tohle jsou naprosto kouzelné okamžiky. A nepotřebuješ k nim ani žádná opravdická kouzla. To je přece skvělé, nemyslíš?“

„To je fakt,“ přisvědčil Luky a maličko se zasnil, „stejně by mě ale zajímalo, jaké by to bylo.“

„Tak si vzpomeň, jak ti je, když děláš kouzla před dětmi,“ ozvala se maminka.

„No, dospělí jsou fajn publikum. Ocení, že to fakt umím,“ zamyslel se Lukáš, a pak se rozzářil: „Ale s menšími dětmi je to úplně jiné. Tam mám pocit, že si o mě myslí, že jsem vážně čaroděj.“

„No vidíš,“ usmála se na něj maminka, „takže kdybys uměl čarovat jako nějaký kouzelník z pohádky, tak by ses cítil úplně stejně. Všichni by se na tebe tahle dívali.“ Potom se ale maličko zamračila: „Na druhou stranu ne každý v pohádce čaroděje obdivuje. Někdo se jich i bojí. A taky by sis musel dát pozor, abys čaroval jen k radosti a dobru. Víš, jak to dopadá v pohádkách se zlými černokněžníky.“

„No, to je fakt,“ musel uznal Luky, „tak já radši budu jen obyčejný kluk, který umí dělat kouzelnické triky.“

„To je dobře,“ řekla vesele maminka a objala ho, „protože takového tě máme s tatínkem nejraději.“

………………………………….

„Počkejte na mě!“ volala Verča a udýchaně doběhla k ostatním.

„Kdes byla?“ zeptal se Jindra a trošku vyčítavě dodal: „Čekali jsme na tebe před školou.“

„Já skončila o hoďku dřív a musela jsem do knihovny. Myslela jsem, že to za vámi stihnu, ale pak jsem objevila tohle,“ vyhrkla a z batohu vytáhla tlustou starou knihu.

„Hledala jsem něco na referát a nechtě jsem pár knížek shodila. No, a za nimi byla tahle. Vzpomněla jsem si na tebe, Luky, a tak ti ji nesu,“ řekla a podala knihu Lukymu.

Ten ji vzal do ruky a zvědavě si ji prohlížel. Na zaprášených deskách byla kouzelnická hůlka, kolem ní zvláštní ornamenty a na první straně bylo napsáno:

„Kouzlem, jež je opředen,

svět co se v dálce točí,

rozluští jen čaroděj, co má bystré oči.

Znaky, ty ti napoví,

však musíš rozum mít,

chceš-li stát se mocnějším,

cestou písmen musíš jít.“

„To je nějaká blbost,“ mávl rukou Filda.

„To vypadá jako nějaké cvičení z českého jazyka, brr,“ otřepal se Maty.

„Mně to přijde spíš jako nějaká hádanka,“ řekl zamyšleně Luky, „a docela zajímavá.“

„Tak až ji rozluštíš, dej vědět. A hezký víkend!“ zavolala Verča a spolu s Fildou nastoupili do autobusu, který právě přijel.

Taky Maty s Jindrou se rozloučili a Luky zůstal na zastávce sám.

„To je zvláštní,“ mumlal si potichu, otáčel jednotlivé stránky knihy a snažil se objevit, co skrývají slova či obrázky, které jsou všude kolem. Občas byly na okrajích některých listů ručně psaná slova či písmena. Luky však vůbec netušil, co znamenají.

V tom ho vyrušil hlas řidiče autobusu: „Ty s námi dnes nejedeš?“

„Jé, děkuju moc, já se trošku začetl,“ vyhrkl Luky, popadl batoh a hrnul se dovniř.

„To musí být hodně zajímavá knížka. Dobrodružná, co?“ zajímal se pan řidič.

„No, tak trochu jo,“ začervenal se Luky a honem si sedl.

Ještě, že je dnes pátek, mihlo se mu hlavou a přemýšlel, co mají zítra doma v plánu. Jasně, sobotní úklid je samozřejmost, ale odpoledne jde mamka na sraz spolužáků a taťka pojede za kamarádem, aby mu s něčím pomohl. To budu mít čas pro sebe, pomyslel si Luky. Pro sebe a tuhle zajímavou knížku.

Bylo to tak. Sobotní odpoledne zůstal Luky doma sám. Jindy by se zdokonaloval v kouzlech. Teď ale vytáhl starou knihu a začal v ní znovu listovat. Rodičům o ní neřekl. Vlastně ani neví proč. Vždyť tam není nic tajného. No co, však až vyluští tuhle hádanku, knihu jim ukáže.

Dal se tedy do pročítání, zkoumal obrázky a stále dokola si drmolil text, který byl na začátku. Potom narazil na hrubší stranu. Vypadala, že ji do knihy někdo nalepil. Na ní byl obrázek karet a pod ním dva rukou psané řádky:

„Dokážeš-li míchat rychleji než já,

nápovědu kniha kouzel ti hned dá.“

„S kartami to docela umím,“ řekl Luky nahlas, „ale jak mám vědět, jak rychle umí míchat ten muž na obrázku?“ Zamyšleně popadl balíček karet, který měl na stole. Vtom se v knize něco pohnulo. Byl to muž na obrázku. Zaujatě se díval na chlapce a začal míchat karty, které držel v ruce.

Luky si protřel oči. To není možné. V knize se takhle obrázky nehýbou. Jó, kdyby to bylo na počítači, řekl by si, že někdo vytvořil docela slušný gif. Ale takhle?

„Na co čekáš! Začni! Nebo to s kartami neumíš?“ ozvalo se jízlivě z obrázku.

„Umím,“ vyhrkl Luky a dal se do míchání. Byl opravdu dobrý, jenomže tak rychle jako ten zvláštní muž to prostě neuměl. „Jste lepší. Vyhrál jste. Gratuluji,“ odvětil smutně Luky.

„A já gratuluji tobě,“ uklonil se muž, „není přece důležité vyhrát. S kartami to umíš skvěle a já mám radost, že jsi se tady nezačal vztekat, ale přiznal jsi, že nejsi tak dobrý jako já. A ještě ke všemu jsi mi od srdce pogratuloval. To ještě nikdo neudělal. A to už se mnou míchal karty nejeden kouzelník.“

„Cože? Vy jste kouzelník a je vás tady víc?“ divil se Luky.

„Ty jsi snad taky kouzelník, ne?“ zeptal se muž a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Tak už se nediv a poslouchej! Nápověda zní:

„Tam, kam měsíc nastaví svou tvář,

zříš jasně cestu, na konci její zář.

Dotkni se dveří, zatočí se s tebou svět,

však neztrať hlavu, na místě jsi hned.“

Po těchto slovech se muž znovu uklonil a zmizel.

Luky si znovu protřel oči, prošel se po pokoji a koukl na prázdnou stránku. Měl pocit, že se mu tohle muselo jen zdát. Ale…

No nic. Jestli bude jasná noc, třeba zjistí víc. Však se uvidí, jestli mu měsíc pomůže. A když ne měsíc, tak zítra třeba mamka. Ta je na takové hádanky jak stvořená...

KONEC 1. DÍLU:-)