Přání k narozeninám (21. 6. 2020, 27. 6. 2021 k poslechu)

Přání k narozeninám

Byl deštivý den. V kamnech vesele praskal oheň a dědeček odpočíval v teple. Babička dnes uvařila kynuté knedlíky s jahodami a bylo potřeba nechat je v žaludku trošku uležet.

„Pst,“ špitl malý František na Petříka, „podívej, děda spí.“

„A jak hezky pochrupává,“ zachichotala se Helenka.

„I kdepak, já nespím,“ ozval se dědeček a mocně zívnul, „všechno slyším a o všem vím.“ Pak si protřel oči a podíval se na děti. Petřík u okna pozoroval dešťové kapky, Helenka si u stolu malovala a František si hrál s dřevěnými kostkami.

„Poslouchejte, děti, zítra má babička narozeniny. Co kdybyste jí něco hezkého namalovali?“ zeptal se.

„Tak to já ji dám tuhle princeznu,“ řekla Helenka, „ještě jí domaluju zámek a kytky v zahradě. Myslíš, že se bude babičce líbit?“ ukázala dědovi obrázek.

„Určitě,“ odpověděl děda. „A co vy, kluci? Zkusíte taky něco namalovat?“

„No, já umím malovat jen sluníčko,“ zesmutněl malý František.

„To se právě hodí,“ usmál se na něj dědeček, „babička má moc ráda, když svítí sluníčko, a jak to podle předpovědi vypadá, zítra bude určitě pršet stejně, jako dnes.“

František uklidil dřevěné kostky a hned se dal do malování. Sluníčku namaloval velké oči, malý nos a pěkně rozesmátou pusu. Místo jednoho paprsku přidal ruku, ve které byla velká květina. Spokojeně se na své sluníčko podíval: „Je to hezké. Babičce se bude můj obrázek líbit,“ pochválil se a dal obrázek dědovi, aby mu ho do zítra schoval.

Petříkovi se do malování moc nechtělo.

„Copak, copak?“ divil se děda. „Ty nebudeš malovat?“

„Víš,“ špitl Petřík, „já maluju děsně nerad. Nikdy se mi nic pořádného nepovede. Nemám z toho vůbec radost.“

„Aha,“ řekl děda a zamyslel se. „A co takhle vyrábět? Zvládl bys něco vyrobit? Třeba z papíru?“

„Jó, tak to bych zvládl. Pracovky mi ve škole jdou,“ rozjasnily se Peťovi oči a za malý okamžik už stříhal, lepil a psal. Brzy bylo na světě jeho přáníčko pro babičku. Na přední straně mělo papírovou kytičku i s lístky a uvnitř bylo pro babičku napsané jednoduché přání.

„Vidíš,“ poplácal děda Petříka po rameni, „zvládl jsi to na jedničku.“

Peťa se usmál. Přání se mu také líbilo.

„A co dáš babičce k narozeninám ty?“ zeptala se Helenka a podívala se na dědečka.

To už ale do světnice vstupovala babička a než mohl děda odpovědět, řekla: „Jó, děti. Váš dědeček mi na každé narozeniny přinese kytici nádherných květů. Vždycky mi tím udělá velikou radost. Kde na ně chodí, nevím, ale přinese mi je pokaždé. Ať prší nebo svítí sluníčko. Mám podezření, že je kouzelník,“ usmála se na něj a pohladila ho po stříbrných vlasech.

„To víš, babičko,“ oplatil jí úsměv dědeček, „když umíš vykouzlit tak skvělá jídla v kuchyni, tak jsem se nějaké kouzlo přece také musel naučit.“

Pak mrkl na děti a šel přiložit, aby jim v kamnech nevyhaslo.

Protože déšť neustával, zahrály si děti s babičkou a dědou „Člověče, nezlob se“. Všechny to moc bavilo a pořádně se u hry nasmáli. K večeru pak vyběhli pomoct dědečkovi s poklidem králíků, prasátka i slepic a babička jim mezitím připravila výbornou večeři.

Nejvíc však děti milovaly večer, kdy ležely umyté v postýlkách. Babička si k nim sedla a četla jim pohádky. Byly to moc hezké chvíle. Babička uměla bezvadně měnit hlasy, takže když mluvil nějaký zloduch, malý František se krčil strachy pod peřinou. Helenka zas měla ráda, když babička s jemností v hlase mluvila za princeznu nebo vílu. Petřík se nejvíc těšil na konec pohádek. Babička totiž každý konec změnila ve veselé vyprávění, a děti tak mnohokrát mile překvapila.

Když babička zhasla lampičku v pokoji a spolu s dědečkem si šli také lehnout, rozhostilo se v celém domě úplné ticho. Helenka ticho moc ráda neměla. Kdykoli něco vrzlo, hned si představovala duchy či zloděje, a pak se jí nedařilo usnout. Klukům to ale vůbec nevadilo. Za celý den byli tak utahaní, že většinou hned usnuli.

Dnes se však usnout nedařilo ani jednomu z nich.

„Helenko, spíš?“ zašeptal Petřík.

„Ne, a ty?“ špitla Helenka.

Petřík se tiše uchechtl: „Jak bych mohl spát, když se tě ptám. Nespím.“

„Já taky ne,“ nenechal na sebe čekat František, „a bojím se.“

„Prosím tě, čeho?“ zavrtěl hlavou Peťa a bráškovi doporučil: „Schovej se pod peřinu a uvidíš, že se bát přestaneš.“

František udělal, jak mu Petřík poradil. Za chvíli však vykoukl: „Jenže, mě je tady horko.“

„Tak buď odkrytý a už spi,“ odsekl Peťa.

Pokoj ztichl. Za chvilku se do ticha ozvala Helenka: „Kluci, slyšíte to taky? Jako by šel někdo na půdu.“

Kluci zbystřili. Vážně. Na schodišti byly slyšet kroky a dřevěné schody lehce povrzávaly. František se skrčil pod peřinou, Helenka se přitiskla ke své plyšové kočce, zato Petřík ožil.

„To se musí vyzkoumat,“ vyskočil z postele, přehodil přes sebe mikinu, popadl baterku a potichu se plížil ke dveřím.

„Nechoď tam, co když je to zloděj?“ bála se Helenka.

„Co by tady dělal zloděj?“ řekl Petřík. „Já si spíš myslím, jestli to není děda. Třeba jde kouzlit ty kytky pro babičku.“

„No, jo, to by mohlo být ono,“ řekla Helenka a už stála vedle Petříka, „jdu s tebou!“

„Já jdu taky,“ zavolal František a za chvíli už se všichni tři plížili po schodech až k půdě.

„Vidíte, svítí se tam,“ ukázala Helenka na dveře, za kterými prosvítalo světlo. Opatrně vzala za kliku a pomalu otvírala.

Na půdě se sice svítilo, ale nikdo tam nebyl. Jen jedna stará truhla byla otevřená a šla z ní jasná záře.

„Poklad!“ zaradoval se Petřík a už byl u truhly. Helenka s František přiskočili nedočkavě také. Poklad však v truhle nebyl. Dno bylo celé zářivé, ale co záři vydávalo, děti neviděly. Malý František se chtěl záře dotknout, ale jakmile do ní vložil svoji dlaň, vtáhlo ho něco do truhly a on zmizel.

„Musíme za ním!“ řekl bez přemýšlení Petřík, chytl Helenku za ruku a v tom okamžiku byli také pryč.

Oba měli pocit, že se s nimi točí celý svět. Chvíli jako by padali, chvíli jako by letěli, a nakonec dopadli na zem pokrytou jemnou trávou. Všude bylo jasno a dětem chvíli trvalo, než se kolem sebe rozkoukaly.

Pohled na krajinu okolo byl naprosto kouzelný. Veliká louka plná různobarevných květin. Malých, velkých, jednobarevných i duchových. A těch tvarů, které měly. Helenka některé z nich v životě neviděla. A jasná záře? Ta byla od slunce, které svítilo na obloze jako veliká lampa. Nebe kolem něj bylo modré, občas na obloze pluly bílé mráčky, zpěv ptáků lahodil uším a jemný vánek hladil.

„Podívej,“ ukázal Petřík do dálky, „tamhle jde František s dědou!“

Bylo to tak. Dědeček držel nádhernou kytici květů a František poskakoval kolem něj.

„Co vy tady, průzkumníci?“ zahlaholil děda vesele.

„Spíš nám vysvětli, kde to jsme,“ vyhrkl Petřík, který byl stále ještě udivený ze všeho, co se stalo.

„Já myslím, že jsme se potkali ve snu,“ hádala Helenka.

Dědeček se usmál pod vousy: „Všechno vám řeknu, ale teď už pojďme. Ať to ze Sluneční země stihneme včas.“

Všichni čtyři se chytli za ruce a dědeček si přivoněl ke kytici, kterou držel v ruce. Všechny zahalila silná záře, opět se s nimi všechno zatočilo, a když se ocitli zpět na staré půdě, jenom na dědu nevěřícně koukali.

„Dědo, ty jsi vážně kouzelník?“ zeptala se Helenka.

Dědeček se na chvíli zamyslel. Potom se na děti podíval a začal vypravovat: „Když jsem byl malý asi jako tady František, moc rád jsem se schovával tady na půdě. Prozkoumával jsem všechny staré věci a jednou jsem narazil i na tuhle truhlu. Když jsem ji otevřel, vůbec nic v ní nebylo, ale moc hezky to v ní vonělo. Rád jsem se v ní schovával.

„A tvojí mamince to nevadilo?“ přerušil dědečka Petřík.

„Co myslíš, že jí mělo vadit?“ nechápal děda.

„No, že si hraješ na půdě. My máme doma taky půdu, ale maminka nemá ráda, když tam chodíme.“

Dědeček zavrtěl hlavou: „Nevadilo. Víš, tehdy měla maminka moc práce a nás bylo doma šest. Maminka byla jenom ráda, když od nás byl trošku klid a my si hráli mimo dům. To víš, pět dětí, to už je nějaký rámus.“ Zasmál se a pokračoval:

„Jenomže, mě jednoho dne ta krásná vůně zavoněla až v posteli. Měsíc byl v úplňku a já nemohl usnout. Tehdy jsem se potichoučku vydal na půdu, kde se mi stalo přesně to, co vám dnes.

„A funguje to vždycky?“ zeptal se Petřík.

„Kdepak,“ odpověděl dědeček. „Když jsem se poprvé dostal do Sluneční země, objevil se u mě maličkatý skřítek. Řekl mi, že do Sluneční země se člověk může dostat přes tajné dveře jedenkrát za rok, a to přesně v čas, kdy jaro přechází do léta. Je to čas letního slunovratu. Od té doby jsem se každý rok těšil, že se alespoň na chvíli podívám do kouzelného světa a mojí mamince jsem z něj pro radost přinesl vždy nějakou kytičku.

No, a když jsem si vzal vaši babičku, nosím jí vždy na narozeniny celou kytici květů. Ona pokaždé vyzvídá, kde na ty krásné kytky chodím, ale já jí to nikdy neřekl. Je to moje tajemství.“

Pak se podíval na hodinky. „Ale teď do postele, jinak budete zítra vypadat jak vyorané myši.“

„Tak špinavě?“ nechápala Helenka.

„Ne, tak překvapeně a s velkýma ospalýma očima,“ zasmál se děda a spolu s dětmi opatrně sešel po schodišti dolů.

Druhý den hned ráno čekalo na babičku velké překvapení. Dědeček vcházel do světnice s krásnou kyticí voňavých květů, děti babičce popřály a předaly své obrázky i přání a babička z toho byla celá dojatá.

„Za tohle vám odpoledne upeču jahodový koláč, který máte tak rádi,“ řekla vesele, a pak se dědečka sladce zeptala: „Kdepak jsi můj milý byl na tak krásné květiny?“

Děda mrk na děti a odpověděl: „To je moje tajemství, má milá babičko. Ale věř, že jsou s láskou trhané.“ Usmál se na ni a dal jí velkou pusu.

Ten den bylo všem moc dobře. Babička se těšila z krásných dárků, dědeček byl rád, že se babička na všechny strany usmívá a děti se radovaly z toho, že objevily dědovo velké tajemství o Sluneční zemi a cítily se jako v pohádce.